ECLI:CZ:US:2022:3.US.3221.22.1
sp. zn. III. ÚS 3221/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jiřího Scheinera, zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5, 2) Evy Scheinerové a 3) Barbory Samohelové Scheinerové, obě zastoupeny JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2022, č. j. 28 Cdo 2143/2022-203, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2022, č. j. 103 Co 3/2022-174, a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 26. 10. 2021, č. j. 21 C 150/2020-127, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu Praha - východ (dále jen "okresní soud") se podává, že jmenovaný soud nyní napadeným rozsudkem zamítnul žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu ze dne 4. 6. 2020, č. j. SPU 184363/2020 tak, že stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky blíže specifikovaných nemovitých věcí v příslušném poměru.
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Oba soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatelé jsou osobami oprávněnými ve smyslu §4 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") a domáhali se vydání jimi specifikovaných nemovitých věcí, jež původně patřily jejich právnímu předchůdci. V dané souvislosti oba soudy konstatovaly, že u žalobců je dán restituční titul a poté, co byly předmětné nemovité věci právnímu předchůdci stěžovatelů zkonfiskovány, došlo v přídělovém řízení k jejich rozdělení na větší počet parcel, které byly přiděleny třetím osobám a částečné i k veřejnému užívání. Následně (také v rozhodném období od února roku 1948 do ledna roku 1990) byly přidělené nemovité věci státem přídělcům odňaty, když ovšem na základě jimi vznesených restitučních nároků byly přídělcům, respektive jejich právním nástupcům, vydány zpět, a to až na několik výjimek, kdy vydání bránily okolnosti zmíněné ustanovením §11 zákona o půdě.
4. Právě s ohledem na okolnost, že předmětné nemovité věci byly - nesprávně - vydány právě přídělcům (resp. jejich právním nástupcům), když naopak měly být v souladu s §12 zákona o půdě vydány stěžovatelům (resp. jejich právním předchůdcům), neboť jejich předek pozbyl vlastnictví k těmto nemovitým věcem dříve než přídělci (jejich právní předchůdci), návrhu stěžovatelů na naturální restituci pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 4. 6. 2020 nevyhověl. Oba soudy s ohledem na uvedené dovodily, že předmětné nemovité věci nelze stěžovatelům vydat, neboť byly již dříve vydány jiným oprávněným osobám na základě rozhodnutí pozemkového úřadu, která nabyla právní moci a jsou nezměnitelná, byť se následně ukázala jako nesprávná. V dané souvislosti k tomu soudy zejména uvedly, že ani stěžovatelé v rámci řízení nechtěli tvrdit a označovat důkazy nebo tvrzení, že by přídělci (jejich právní nástupci) vydávané nemovité věci nabyli ve zlé víře, když je znovu nabyli již na základě rozhodnutí z let 1993 a 1994, na základě čehož jsou přídělci (jejich právní nástupci) po celou dobu zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci. Za popsaných okolností pak podle obecných soudů už proto nebylo možno upřednostnit nárok stěžovatelů na uspokojení přímou (tzn. naturální) restitucí, a to před ochranou v dobré víře, na základě pravomocného správního rozhodnutí státu a před dlouhou dobou nabytého vlastnictví jiných - na základě restitučních předpisů též oprávněných - osob. U jiných nemovitých věcí pak jejich vydání bránila mimo jiné okolnost, že k nim bylo zřízeno právo osobního užívání jiné osoby nebo byly v minulosti zastavěny, když obě tyto výluky z nároku na vydání definuje sám zákon.
5. Následné dovolání stěžovatelů ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl. V dovolání prý totiž nebyly formulovány žádné otázky, které by mohly založit jeho přípustnost, když krajský soud jako odvolací soud ve svém rozhodnutí zcela respektoval relevantní ustálenou judikaturu a ani Nejvyšší soud neshledal důvod se od závěrů této judikatury odchylovat. Nejvyšší soud tak setrval na východisku rozhodovací praxe, že soudy ani v rámci restitučního řízení nejsou oprávněny přezkoumávat věcnou správnost pravomocného rozhodnutí správního orgánu, řeší-li takové rozhodnutí pro soudy významnou právní otázku; takové správní rozhodnutí je (nejde-li o nicotný právní akt) pro soudy závazné. Vycházel-li správní orgán v řízení z nesprávného posouzení věci, pak takové vady lze odstranit jen zákonem předepsaným postupem a není-li takového postupu využito, platí presumpce správnosti správního rozhodnutí. Uzavřel-li tedy krajský soud, že pravomocná rozhodnutí správního orgánu vylučují uspokojení restitučních nároků stěžovatelů, pak se v této otázce od ustálené judikatorní praxe neodklonil. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenal, že žádané nemovité věci stěžovatelů již nejsou v dispozici povinných osob ve smyslu zákona o půdě, pročež jim rovněž z tohoto důvodu nelze uložit povinnost, aby je stěžovatelům vydaly.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti připomínají, že jejich právní předchůdce byl obětí politické perzekuce v období nesvobody. O tom, že stěžovatelům nelze jimi nárokované nemovité věci (jako osobám oprávněným) vydat, se dozvěděli až o 27 let později z rozhodnutí Státního pozemkového úřadu vydaného v roce 2020 poté, co řádně a včas uplatnili svůj restituční nárok. Obecné soudy podle stěžovatelů nesprávně upřednostnily ochranu vlastnického práva přídělců (jejich právních nástupců) před restitučním nárokem stěžovatelů. V dané věci je přitom podle stěžovatelů nesporné, že jejich právnímu předchůdci byly nemovité věci odňaty dříve, a proto to měli být právně oni, komu měl být uvedený majetek vydán. V dané souvislosti rovněž stěžovatelé uvádějí, že jim příslušný pozemkový úřad nabízí namísto naturální restituce náhradu v podobě lesních pozemků, případně finanční náhradu, ovšem v cenách ke dni účinnosti zákona o půdě, kdy taková náhrada se ani zdaleka nepřibližuje náhradě, která by byla ekvivalentem za nevydané nemovité věci. Nesprávná je rovněž zmínka obecných soudů o tom, že proti věcně chybnému hodnocení správního orgánu bylo nutno brojit zvláštním, zákonem předvídaným, postupem, když ovšem stěžovatelé se o takovém správním rozhodnutí správního orgánu nedozvěděli, respektive se o něm dozvěděli až po uplynutí všech lhůt limitujících podání opravných prostředků.
7. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. K takovému závěru Ústavní soud dospěl přesto, že si uvědomuje, že se stěžovatelům, resp. jejich právním předchůdcům, stala nespravedlnost v přímé návaznosti na pochybení orgánů veřejné moci. Takové východisko však obecné soudy v nyní ústavní stížností napadených rozhodnutích konstatovaly a stěžovatelům předestřely možné řešení plynoucí z judikatury Ústavního soudu [v napadených rozhodnutích je v této souvislosti odkazováno zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3516/20 ze dne 3. 6. 2021 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz)].
11. Ústavní soud se totiž obdobnou situací, jako je situace stěžovatelů, již zabýval a dovodil, že byť v určitých případech není dána podmínka zrušeného nebo zmíněného soudního rozhodnutí nebo není zjistitelný nesprávný úřední postup, přesto existuje-li zjevné pochybení orgánů veřejné moci, a to právě například v neprospěch oprávněných osob ve smyslu restitučních předpisů, pak musí soudy v rámci řízení o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), vycházet z toho, že podmínka nesprávného úředního postupu nebo zrušeného (zmíněného) rozhodnutí je splněna; to tedy zejména v případě, nedošlo-li ke zrušení (změně) rozhodnutí například právě proto, že by to bylo ve svém důsledku nespravedlivé vůči jiným osobám, byť orgány veřejné moci se ve vztahu k žadatelům o odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. nespravedlnosti zjevně dopustily.
12. Právě uvedené východisko je nutno podle Ústavního soudu použít i v právní věci stěžovatelů, neboť v jejich případě stojí proti sobě svým způsobem dva restituční nároky: jednak restituční nároky jejich, jednak restituční nárok přídělců (jejich právních nástupců); v dané souvislosti je tedy poněkud zjednodušující závěr stěžovatelů, že obecné soudy upřednostňují ochranu vlastnického práva přídělců před restitučními nároky stěžovatelů.
13. Tato argumentační nepřesnost uvedená v ústavní stížnosti ale nemění nic na skutečnosti, že předmětné nemovité věci měly být vydány stěžovatelům, respektive jejich právním předchůdcům, a to na základě kritéria uvedeného v §12 zákona o půdě. Stěžovatelé ale na druhou stranu v ústavní stížnosti konzistentně nezmiňují skutečnosti, které by jim ve své podstatě v uplatnění odškodnění (respektive náhrady) podle zákona č. 82/1998 Sb. bránily. Samozřejmě, že náhrada přiznaná stěžovatelům podle naposledy citovaného zákona (splní-li pro to i ostatní podmínky) musí být přiměřená, a to právě i s ohledem na to, že majetek, o jehož vydání stěžovatelé včas a řádně požádali, v mezidobí (kdy správní orgány k závěru o nemožnosti nemovité věci stěžovatelům vydat dospěly po desítkách let) nabyl značné hodnoty. K takovým závěrům ovšem obecné soudy v řízení, z nichž vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, dospět s ohledem na předmět řízení nemohly a uvedené otázky tak musí být předmětem řízení jiného, které pak eventuálně - budou-li pro to splněny zákonné podmínky a budou-li mít takový postup stěžovatelé za potřebný - může znovu přezkoumat Ústavní soud; taková situace však zjevně ve věci stěžovatelů ještě nenastala, resp. opak stěžovatelé v ústavní stížnosti netvrdí.
14. V návaznosti na shora uvedené proto Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně souladná a pro stručnost na ně odkazuje. Obecné soudy v nich totiž dokázaly nalézt spravedlivou rovnováhu mezi ochranou zájmů přídělců a ochranou zájmů stěžovatelů, když posouzení soudů nelze interpretovat jako negaci nároku stěžovatelů, ale naopak jako dílčí krok k nalezení spravedlivého řešení. Ostatně žádnou přesvědčivou argumentaci, která by uvedený výklad rozhodnutí obecných soudů alespoň zpochybnila, stěžovatelé v ústavní stížnosti podle přesvědčení Ústavního soudu nenabízí; což samozřejmě neznamená, že by jejich restituční nároky neměly být přiměřeně uspokojeny, byť nikoliv v podobě naturální restituce.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu