ECLI:CZ:US:2022:3.US.3223.22.1
sp. zn. III. ÚS 3223/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Zíky, zastoupeného Mgr. Lukášem Matějkou, advokátem, sídlem Pražská 140, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. září 2022 č. j. 4 Afs 342/2021-35, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2021 č. j. 43 Af 43/2019-92, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 29. října 2019 č. j. 44726/19/5100-41456-711763 a rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj, Územního pracoviště v Příbrami ze dne 10. dubna 2019 č. j. 1933405/19/2120-00540-200206, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Středočeský kraj, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a 5 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Finanční úřad pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v Příbrami (dále jen "správce daně"), rozhodnutím o zřízení zástavního práva k nemovité věci dlužníka ze dne 10. 4. 2019 č. j. 1933405/19/2120-00540-200206 podle §170 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), za použití §1309 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, k zajištění neuhrazené daně evidované správcem daně ke dni 9. 4. 2019 v celkové výši 241 220,99 Kč včetně příslušenství zřídil zástavní právo k nemovitým věcem ve vlastnictví stěžovatele zapsaným u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram, na listu vlastnictví X pro katastrální území B.
3. Proti uvedenému rozhodnutí správce daně podal stěžovatel odvolání, které Odvolací finanční ředitelství (dále jen "finanční ředitelství") rozhodnutím ze dne 29. 10. 2019 č. j. 44726/19/5100-41456-711763 podle §116 odst. 1 písm. c) daňového řádu zamítlo a uvedené rozhodnutí správce daně potvrdilo, neboť shledalo, že obsahuje náležitosti podle §102 daňového řádu. Tvrzení stěžovatele, že si není vědom neuhrazené daně, označilo finanční ředitelství za nepravdivé s tím, že již dne 19. 6. 2014 stěžovatel správci daně sdělil, že si je nedoplatku vědom, avšak nehodlá jej akceptovat, dále se s existencí nedoplatku stěžovatel seznámil v dřívějším exekučním příkazu a v předchozím rozhodnutí o zřízení zástavního práva. Rozhodnutí správce daně finanční ředitelství považuje za naprosto srozumitelné, když podkladem pro vymáhání (a zajištění) pohledávky je jednotný doklad o vymahatelnosti zaslaný německou finanční správou.
4. Rozhodnutí finančního ředitelství napadl stěžovatel u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") žalobou, kterou krajský soud rozsudkem ze dne 23. 9. 2021 č. j. 43 Af 43/2019-92 zamítl. Krajský soud zejména konstatoval, že z jednotných dokladů o vymahatelnosti finanční pohledávky vyplývá, že německé daňové orgány žádají o vymožení celkem šesti pohledávek, ve vztahu k nimž jednotný doklad obsahuje informace požadované v čl. 12 odst. 1 směrnice Rady 2010/24/EU ze dne 16. března 2010 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z daní, poplatků, cel a jiných opatření a v §20 odst. 3 zákona č. 471/2011 Sb., o mezinárodní právní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, ve znění pozdějších předpisů.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že je proti němu vedena daňová exekuce na základě žádosti německé daňové správy o vymáhání podle jednotných dokladů o vymahatelnosti. Stěžovatel namítá, že v Spolkové republice Německo nemá žádný daňový dluh, pokud takový dluh v minulosti měl, byl vyrovnán (částečně uhrazen a částečně prominut), což řádně doložil, když předložil dokumentaci Finančního úřadu Landshut týkající se vyčíslení daňového nedoplatku a prominutí zbytku daňového nedoplatku, ze které vyplývá, že mezi stěžovatelem a německým správcem daně došlo v souladu s německými procesními předpisy upravujícími správu daní k odsouhlasení výše daňového dluhu a dohodě o jeho úhradě. Na základě dohody mezi stěžovatelem a německým správcem daně poté stěžovatel požádal podle §227 německého daňového řádu (Abgabenordnung) o prominutí daňových nedoplatků. Stěžovatel se proti daňové exekuci brání nejenom před českou finanční správou, ale činí příslušné kroky i ve vztahu k německé daňové správě, včetně podání příslušného procesního návrhu na zastavení vymáhacího procesu. Situace je však komplikovaná, neboť německá daňová správa nekomunikuje se stěžovatelem ani s českou finanční správou. Stěžovatel se domnívá, že odpovědnost za nastalou situaci by neměla být přenášena výhradně na něj, když jde o společnou odpovědnost nejenom stěžovatele, ale i obou finančních správ. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že správní orgány i správní soudy formalisticky akceptují a tolerují pasivní přístup německé daňové správy, přestože vzhledem ke všem okolnostem je třeba mít o požadavku německé daňové správy objektivní pochybnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz].
9. K takovému pochybení správních soudů v nyní posuzované věci nedošlo a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatel domáhá přehodnocení závěru správních soudů, v ústavní stížnosti ovšem v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou již před nimi uplatnil, a která jimi byla ústavně souladným způsobem vypořádána.
10. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že z jednotného dokladu o vymahatelnosti finanční pohledávky vyplývá, že německé daňové orgány žádají o vymožení celkem 6 pohledávek vůči stěžovateli (označenému jménem, příjmením, datem narození, německým daňovým identifikačním číslem a adresou) jako hlavnímu dlužníkovi, které jsou vymáhány na základě původního dokladu či dokladů o vymahatelnosti ze dne 25. 1. 2012 doručených stěžovateli dne 30. 1. 2012. Všechny tyto pohledávky byly vyměřeny Finančním úřadem Landshut a s jejich vymáháním bylo možné započít od 29. 2. 2012. Krajský soud vyjádřil přesvědčení, že pohledávky byly specifikovány dostatečně určitě a že stěžovatel od počátku o jejich existenci věděl, čemuž nasvědčuje nejen úřední záznam ze dne 19. 6. 2014, ale také písemné vyjádření stěžovatele z téhož dne, v němž nijak nezpochybňuje určitost pohledávek. Krajský soud dále připomněl, že stěžovatel byl o vymáhání výše uvedených pohledávek informován nejpozději v roce 2013, od roku 2015 mu byla průběžně srážena část mzdy k úhradě těchto pohledávek a byly činěny další kroky k jejich vymožení, proti kterým stěžovatel nijak nebrojil, teprve až v odvolání proti rozhodnutí správce daně dne 30. 4. 2019 začal namítat, že mu vlastně není vůbec zřejmé, o jaké nedoplatky se má jednat. Tvrzení stěžovatele je podle krajského soudu také v rozporu s tím, že sám stěžovatel zaslal českému správci daně doklad Finančního úřadu Landshut ze dne 5. 3. 2013 o snížení jeho daňového nedoplatku a avizoval, že doloží další doklady o jeho dalším snížení, případně i o zániku, což však nikdy neučinil. Veškeré okolnosti tak ukazují spíše na účelovost argumentace stěžovatele nežli na to, že by skutečně upřímně netušil, jaké pohledávky jsou vůči němu vymáhány.
11. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr krajského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. To platí i pro závěry Nejvyššího správního soudu, který při svém rozhodování vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonné normy, z nichž dovodil, že správce daně ani finanční ředitelství jako dožádané daňové orgány nebyly oprávněny posuzovat původní tituly pro vymáhání dotyčných finančních pohledávek ani správnost údajů uvedených v jednotných dokladech o vymahatelnosti. Pokud dožadující německý orgán nesdělil, že se předmětné pohledávky staly bezpředmětnými kvůli jejich splnění, zániku či jinému důvodu, musely české orgány daňové správy vycházet z toho, že existují, a proto bylo jejich povinností na základě žádosti o mezinárodní právní pomoc činit potřebné úkony za účelem jejich vymáhání. Také tomuto závěru nemá z pohledu ústavnosti Ústavní soud čeho vytknout.
12. Namítá-li stěžovatel, že mu byly daňové nedoplatky německou finanční správou (po jejich částečném uhrazení) prominuty, Nejvyšší správní soud srozumitelně vysvětlil, že stěžovatel teprve v žalobním řízení předložil dokumentaci vedenou Finančním úřadem Landshut, ze které vyplývá, že dne 28. 6. 2011 byly na základě dohody o vyrovnání a částečné úhrady dluhu stěžovateli prominuty některé daňové nedoplatky, nicméně nyní vymáhané pohledávky byly stěžovateli vyměřeny až dne 25. 1. 2012, proto je zřejmé, že se na ně nemůže vztahovat uvedené rozhodnutí německého daňového orgánu o prominutí daňových povinností. Stejně tak sdělení německého orgánu ze dne 19. 11. 2020, ve kterém nebyla k dotazu české daňové správy explicitně potvrzena existence dotyčných pohledek, bylo učiněno až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a na jeho zákonnost nemohlo mít vliv, neboť v rozhodné době nebylo o nutnosti pokračovat ve vymáhání žádných pochybností. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, že komunikace stěžovatele s německým daňovým orgánem, která byla završena žádostí o ukončení vymáhacího procesu, ani následné odmlčení dožadujícího orgánu samy o sobě nesvědčí o neexistenci dotyčných daňových nedoplatků.
13. Pasivitou německé daňové správy se přitom správní soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí důkladně zabývaly a nekonstatovaly obtížnost situace stěžovatele, jak se uvádí v ústavní stížnosti, nýbrž krajský soud konstatoval, že vnímá, že stěžovatel nastalou situaci považuje za obtížně řešitelnou. Podstatné pro věc však je, jak uvedl Nejvyšší právní soud, že pasivita německé daňové správy nastala až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a proto při jeho soudním přezkumu nemůže být v souladu s §75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, k této skutkové okolnosti přihlédnuto.
14. Ústavní soud uzavírá, že daňové orgány i správní soudy se danou věcí podrobně zabývaly, odůvodnění jejich rozhodnutí je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat, neboť při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl. Nelze než přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu, že bude na stěžovateli, aby během pokračujícího vymáhacího řízení předložil německému daňovému orgánu důkazy svědčící o správnosti jeho tvrzení ohledně neexistence předmětných daňových nedoplatků, kterému doposud nic nenasvědčuje, teprve poté bude moci dožadující orgán české daňové správě případně sdělit, že se vymáhané pohledávky staly bezpředmětnými.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu