ECLI:CZ:US:2022:3.US.3227.21.1
sp. zn. III. ÚS 3227/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Alexandra Rovného, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem, sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2021 č. j. 27 Cdo 599/2021-360, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. října 2020 č. j. 84 Co 61/2020-337, 84 Co 62/2020-337 a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 28. června 2019 č. j. 14 C 2215/91-285 včetně doplňujícího usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 31. ledna 2020 č. j. 14 C 2215/91-313, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, především právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud usnesením ze dne 28. 6. 2019 č. j. 14 C 2215/91-285, ve znění usnesení ze dne 31. 1. 2020 č. j. 14 C 2215/91-313, zamítl žalobu pro zmatečnost podanou stěžovatelem dle §229 odst. 1 písm. e), f) a g) občanského soudního řádu proti rozsudku okresního soudu ze dne 18. 3. 1993 č. j. 14 C 2215/91-62 a proti rozsudku krajského soudu ze dne 4. 8. 1993 č. j. 10 Co 216/93-73 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že bude rozhodnuto doplňujícím usnesením (výrok II.). Doplňujícím usnesením okresního soudu ze dne 31. 1. 2020 č. j. 14 C 2215/91-313 bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalované Czech Coal Services a.s. na nákladech řízení částku 12 527 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. V předcházejícím řízení stěžovatel požadoval určení neplatnosti výpovědi ze dne 20. 6. 1991 a dále neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dne 12. 8. 1991 u žalované. V případě tvrzených důvodů zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. e), f) občanského soudního řádu byla žaloba podána opožděně a podle §229 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu nebyla podána důvodně.
3. Krajský soud usnesením ze dne 21. 10. 2020 č. j. 84 Co 61/2020-337, 84 Co 62/2020-337 potvrdil napadené usnesení okresního soudu, jakož i doplňující usnesení jako věcně správné. Stěžovateli uložil zaplatit na náhradu odvolacího řízení 4 085 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právního zástupce žalované. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné, neboť se ztotožnil s názorem okresního soudu, který správně stanovil počátek běhu lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost a její konec.
4. Stěžovatel se bránil dovoláním k Nejvyššímu soudu, o kterém ovšem dovolací soud rozhodl odmítavě dle §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, protože dovolání nesměřovalo proti žádnému z důvodů vypočtených v §238a občanského soudního řádu a není přípustné ani podle §237 občanského soudního řádu. Dle Nejvyššího soudu tak soudy nižších stupňů tedy i v této otázce postupovaly správně.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nyní podanou ústavní stížností brojí proti rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu a na rovnost účastníků, což spatřuje především v tom, že obecné soudy žalobu pro zmatečnost striktně formalisticky odmítly.
6. Stěžovatel uvedl, že je si vědom zákonné lhůty, nicméně považuje za rozporné se zásadami spravedlivého procesu, aby žalobu pro zmatečnost bylo možné podat ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, o důvodu zmatečnosti dozvěděl a v některých případech lze žalobu pro zmatečnost podat pouze do tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí.
7. Konstatoval, že lhůta pro podání žaloby pro zmatečnost dle §229 odst. 1 písm. e) a f) občanského soudního řádu (rozhodoval nesprávně obsazený senát a rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící) je stanovena 3 měsíce od doručení rozhodnutí, ale s ohledem na charakter pochybení na straně soudu v původním řízení nelze na věc nahlížet čistě striktně a je nutné se důvody věcně zabývat, bez ohledu na to, že žalobu podal až v roce 2015. Důvody zmatečnosti napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že rozsudek nebyl opatřen kulatým razítkem a jednání předsedy senátu JUDr. Štičky, což může naplňovat znaky trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti dle §159 trestního zákoníku. Nejvyšší soud tuto námitku nesprávně pominul s tím, že tato není způsobilý dovolací důvod. K porušení práva stěžovatele na rovnost došlo tím, že obecné soudy upřednostnily vedlejší účastníky řízení, ačkoli za řízení vyšlo najevo, že na straně soudců a přísedících došlo k pochybením, která byla jasně doloženy. Obecné soudy se odmítly vyjadřovat věcně, pouze hledaly procesní důvody, pro které žalobu zamítly. Tento postup obecných soudů je dle stěžovatele protiprávní a protiústavní, proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí napadená ústavní stížností a věc vrátil k dalšímu řízení.
III.
Hodnocení ústavní stížnosti
8. Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat obsahem ústavní stížnosti, musel posoudit, jsou-li splněny podmínky řízení. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
9. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti opožděný a ve zbytku se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud na tomto místě toliko připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Obecné soudy tedy v tomto ohledu postupovaly správně a svůj postup pak též řádně odůvodnily. V případě ustanovení §229 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu dospěl okresní soud i krajský soud k závěru, že řízení nebylo zatíženo zmatečností, protože chybějící lustrační osvědčení přísedících a absence kulatého razítka nemohlo vést k závěru, že došlo ke spáchání trestného činu ze strany soudce či přísedících. Rozsudek Okresního soudu v Mostě č. j. 14 C 2215/91-62 byl vydán dne 18. 3. 1993 a nabyl právní moci dne 27. 8. 1993, na tom nemůže nic změnit ani chybějící otisk kulatého razítka.
12. Posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19 (N 182/96 SbNU 300); či nález ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 3733/15 (N 186/87 SbNU 556]. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení Nejvyššího soudu neshledal. V odůvodnění usnesení Nejvyšší soud uvedl, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a občanského soudního řádu a není přípustné ani podle §237 občanského soudního řádu, protože stěžovatel v dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto nemohl v dovolacím řízení pokračovat (např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16). Ústavní soud přisvědčil závěru Nejvyššího soudu, který se vypořádal s námitkou stěžovatele, jenž polemizoval s postupem okresního soudu a krajského soudu. Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí (bod 5) poukázal na judikaturu v této věci a Ústavní soud nemůže přijmout jiný závěr, než že ústavní stížnost proti tomuto usnesení není důvodná. Nejvyšší soud nepřípustnost dovolání srozumitelně odůvodnil; v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. V části směřující proti usnesením obecných soudů, vydaným v řízení o zmatečnostní žalobě dle §229 odst. 1 písm. e) a f) občanského soudního řádu, je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona. Uvedené ustanovení vyjadřuje princip subsidiarity ústavní stížnosti a požaduje, aby stěžovatel nejprve řádně vyčerpal dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv; řádným vyčerpáním opravných prostředků je přitom míněno jejich efektivní vyčerpání. Za takové nelze považovat jejich uplatnění po uplynutí zákonem stanovené lhůty (srov. např. usnesení ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3287/19). Daný výklad vychází z předpokladu, že má-li účastník řízení k vydanému soudnímu rozhodnutí výhrady, nebude se práva na podání opravného prostředku vzdávat dobrovolně ? takový postup nelze považovat za efektivní vyčerpání zákonných možností ochrany práv stěžovatele ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a činí jakákoli další podání stěžovatele nepřípustnými.
14. Ústavní soud uvádí, že byla-li stěžovatelova žaloba pro zmatečnost dle §229 odst. 1 písm. e) a f) občanského soudního řádu zamítnuta napadenými usneseními pro opožděnost podle §234 odst. 1, 3 občanského soudního řádu, je i ústavní stížnost opožděná, neboť §72 odst. 3 uvedeného zákona stanoví k podání ústavní stížnosti dvouměsíční lhůtu běžící od doručení rozhodnutí o posledním (efektivně vyčerpaném ? viz výše) opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Nebyla-li opožděná zmatečnostní žaloba stěžovatele efektivním prostředkem ochrany jeho práv, uplynula stěžovateli lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudkům obecných soudů dva měsíce po doručení usnesení krajského soudu (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud nepovažoval za potřebné rozhodné datum ověřovat s ohledem na datum vydání usnesení a na skutečnost, že usnesení okresního soudu (ve znění doplňujícího usnesení) a usnesení krajského soudu prokazatelně muselo být doručeno v době dávno předcházející dni podání ústavní stížnosti (3. 12. 2021) ? v této části je tak ústavní stížnost podána zjevně po lhůtě.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu