ECLI:CZ:US:2022:3.US.3233.22.1
sp. zn. III. ÚS 3233/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky OKSTAR, spol. s r.o., se sídlem Havlíčkova 18, Beroun - Centrum, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2022, č. j. 30 Cdo 70/2022-144, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2021, č. j. 16 Co 112/2021-108, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 1. 2021, č. j. 45 C 72/2019-84, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Listiny a čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala na žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 150 000 Kč s úrokem z prodlení. Stěžovatelka se uvedené částky domáhala jako satisfakce za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 59 Cm 7/2014, respektive v řízení o nařízení předběžného opatření s tímto řízením souvisejícím, vedeném pod sp. zn. 2 Nc 1009/2014. V těchto odkazovaných řízeních bylo - souhrnně vyjádřeno - stěžovatelce zakázáno s ohledem na ochranu průmyslového vlastnictví uvádět na trh toaletní papír s příslušným označením. Dále bylo stěžovatelce uloženo, aby již na trh uvedený toaletní papír s takovým označením stáhla a aby tehdejším žalobcům zaplatila částku 410 000 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky jako žalované Vrchní soud v Praze uvedený rozsudek městského soudu v jeho výrocích, jimiž bylo stěžovatelce uloženo zdržení se uvádění toaletního papíru na trh, respektive stažení již uvedeného toaletního papíru z trhu, potvrdil, ovšem rozsudek městského soudu zrušil ve výroku, jímž tehdejším žalobcům městský soud přiznal shora uvedenou částku 410 000 Kč a rovněž ve výroku o náhradě nákladů řízení. V souladu s uvedeným kasačním rozhodnutím Vrchního soudu v Praze pak městský soud tehdejším žalobcům opětovně přiznal v navazujícím rozhodnutí specifikované finanční částky, když nově bylo zřejmé, jaké částky se který tehdejší žalobce domáhá. Vrchní soud v Praze pak k opětovně podanému odvolání rozhodnutí městského soudu v rozsahu, jímž tehdejším žalobcům přiznal částku 310 000 Kč, potvrdil, když toto rozhodnutí částečně změnil jen ve výroku ohledně nákladů řízení.
4. Obvodní soud poté, co zhodnotil průběh právě stručně popsaného soudního řízení o ochraně průmyslových práv, jež mělo být podle stěžovatelky nepřiměřeně dlouhé, uzavřel, že nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), spočívající v nepřiměřené délce řízení dovodit v dané věci nelze, neboť uvedené řízení probíhalo v zásadě bez průtahů, a to zejména s ohledem na jeho značnou složitost.
5. K odvolání stěžovatelky městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Zejména uvedl, že spory plynoucí z eventuálního porušení práv průmyslového vlastnictví (v daném případě konkrétně spor z ochranné známky a nekalosoutěžního jednání) patří k typově složitějším sporům, v nichž je potřeba zohlednit nejen příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu, ale také např. Soudního dvora Evropské unie. Daný typ sporu je pak ještě složitější tím, že je v něm často řešeno více uplatněných nároků. V této souvislosti městský soud poznamenal, že takovýto spor je jediným občanskoprávním řízením, ve kterém již před soudem prvního stupně rozhoduje senát složený ze třech soudců z povolání. Městský soud rovněž nepřehlédl, že byť v řízení o ochraně průmyslových práv tehdy městský soud jako soud prvního stupně pochybil, když rozhodoval tehdejšími žalobci požadovaném finančním plnění, aniž by měl postaveno najisto, v jakém rozsahu se ten který žalobce mohl jím požadovaného finančního plnění domáhat; výroky jeho tehdejšího rozhodnutí vztahující se k základu sporu však Vrchním soudem v Praze zrušeny nebyly (tedy v rozsahu, zda stěžovatelka směla nebo nesměla uvádět na trh toaletní papír s příslušným ochranným označením), a proto ani v rámci řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. nelze uvažovat tak, že by stěžovatelka byla kvůli nepřiměřené délce řízení (byla-li by taková v daném sporu zjistitelná) v neúměrně velké nejistotě ohledně samotného výsledku sporu.
6. Následné dovolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl Nejvyšší soud jako nedůvodné. Zdůraznil, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě přísluší zejména soudům nižších stupňů a tato zjištění sama o sobě závisí na zhodnocení konkrétních okolností daného případu a přípustnost dovolání založit nemohou. K porušení práva na přiměřenou délku řízení nedochází ani tehdy, není-li sice spor projednán v ideální době, ve které by mohl teoreticky být, neboť k porušení tohoto práva dochází teprve tehdy, není-li daný spor projednán v době odpovídající jeho složitosti a významu předmětu sporu pro poškozeného. Význam sporu pro poškozeného přitom s ohledem na daný typ řízení spočívá právě v nejistotě ohledně výsledku rozhodnutí soudů ve věci samé, pokud se takový výsledek pro poškozeného vzdaluje právě vzhledem k nepřiměřené délce řízení, spočívající v nesprávném postupu orgánů veřejné moci. Na druhou stranu sama okolnost, že se obecný soud při posuzování věci samé dopustí pochybení, které vede k následnému kasačnímu rozhodnutí v rámci řízení o příslušném opravném prostředku, nezakládá důvodnost závěru, že takové řízení je nepřiměřeně dlouhé. Uvedený důsledek by podle Nejvyššího soudu mohla mít jenom některá procesní pochybení soudu nižšího stupně, nicméně tato v nyní posuzovaném řízení z hlediska přiměřenosti jeho délky zjistitelná nejsou. Důvodem částečného zrušení rozsudku městského soudu jako soudu prvního stupně v řízení o věci samé totiž byla ta okolnost, že tehdejší žalobci jeden z jimi žalovaných nároků žalovali společně a nerozdílně, aniž by byli v postavení solidárních věřitelů. Uvedená nesprávnost tudíž neměla svůj původ v procesních předpisech, ale naopak v hmotném právu. Nejde tak o rozpor s procesními předpisy, pokud se městský soud jako soud prvního stupně v posuzovaném řízení shodně jako tehdejší žalující strana mýlil ohledně hmotněprávní povahy plurality věřitelů a neodhalil proto vadu tehdejší žaloby a nevyzval žalobce k jejímu odstranění.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává na svém výchozím přesvědčení, že trval-li daný typ sporu o ochranu průmyslového vlastnictví 4 roky a 11 měsíců, pak taková doba je nepřiměřeně dlouhá, neboť z jí odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i ze statistických dat zpracovaných Evropskou komisí, má plynout, že doba obvyklého soudního řízení by neměla přesáhnout 2 roky, respektive dokonce podle uvedené statistiky sedm a půl měsíce. Pokud řízení ve věci stěžovatelky trvalo takřka 5 let, jde svým způsobem o osminásobek průměrné délky řízení, což je podle stěžovatelky nepřiměřené. Dále stěžovatelka odkazuje na jiná rozhodnutí vydaná v rámci řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., v nichž bylo např. řízení trvající 4 roky a 9 měsíců shledáno jako nepřiměřeně dlouhé. Z toho stěžovatelka dovozuje, že v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, obecné soudy porušily princip právní jistoty, protože rozhodly jinak než v obdobných věcech [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje kupř. na nález sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016 (N 113/81 SbNU 771); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz].
8. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
11. Ústavní soud především nepřehlédl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě jen setrvává na svém přesvědčení, že pokud spor o ochranu průmyslového vlastnictví trval 4 roky a 11 měsíců, je taková doba nepřiměřeně dlouhá, a to ve srovnání s obvyklou délkou civilních sporů, jak ji lze dovodit z judikatury nebo i ze statistických údajů. V tomto ohledu se ovšem stěžovatelka dostatečně věcně nevypořádává s argumentem uváděným obecnými soudy, že právě daný typ sporu patří mezi složitější.
12. Stěžovatelka rovněž v rámci stížnostní argumentace důsledně nerozporuje východisko, které v napadeném rozsudku formuloval Nejvyšší soud, že totiž nepřiměřenost délky řízení je třeba posuzovat také ve vztahu k újmě, která měla poškozenému takovýmto nesprávným postupem orgánů veřejné moci vzniknout. V této souvislosti obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích uvedly, že rozhodnutí městského soudu jako soudu prvního stupně nebylo zrušeno ohledně jeho posouzení, že stěžovatelka nemůže na trh uvádět toaletní papír, jehož označení podléhá ochraně průmyslového vlastnictví, respektive že takto označený toaletní papír musí z trhu stáhnout. Sporná pro stěžovatelkou tvrzenou nepřiměřenou dobu řízení tak většinově zůstala jen otázka náhrady, které se tehdejší žalobci na stěžovatelce domáhali. Ovšem ani na toto východisko stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně argumentačně nereaguje.
13. Ústavněprávní relevanci konečně nemá ani námitka stěžovatelky ohledně porušení principu právní jistoty. Měla-li by být totiž taková argumentace úspěšná, musela by stěžovatelka Ústavnímu soudu předestřít konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno teprve dovodit, že obecné soudy v její věci rozhodly neočekávaně jinak. Za takovou argumentaci však nelze považovat postup, kdy stěžovatelka k ústavní stížnosti přiloží řádu soudních rozhodnutí s tím, že v jí specifikovaném případě obecné soudy posoudily jako nepřiměřeně dlouhé například řízení, které bylo o 2 měsíce kratší, než soudní pře, kterou následně hodnotily obecné soudy v režimu zákona č. 82/1998 Sb., a v rámci nyní napadených rozhodnutí dospěly k tomu, že posuzované řízení nelze hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé. Uplatnila-li naopak stěžovatelka v této souvislosti uvedený argumentační postup, kdy předestřela Ústavnímu soudu několik soudních rozhodnutí s tím, že v rámci nich měly obecné soudy rozhodnout o odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. jinak než v jejím případě, pak poněkud přehlíží základní východisko, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a bez dalšího mu tedy ani nepřísluší, aby sjednocoval judikaturu týkající se výkladu podústavního práva. To platí o to více za situace, ke které došlo i v nyní posuzované věci, že totiž obecné soudy na základě konkrétních okolností vysvětlily, proč jimi posuzované řízení nepřiměřeně dlouhé není; pro závěr opačný přitom stěžovatelka - jak již uvedeno - žádnou přesvědčivou argumentaci nepředkládá, když za tuto nelze považovat ani obecný odkaz na průměrnou délku řízení podle statistických údajů.
14. Nepřípadný je pak konečně blanketní odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 3324/15, když Nejvyšší soud se v odůvodnění nyní napadeného rozsudku velmi podrobně s dovolací argumentací stěžovatelky vypořádává (na rozdíl od skutkových okolností popsaných v uvedeném nálezu). Velmi instruktivně pak mimo jiné vysvětlil, proč na pochybení, kterých se dopustil městský soud jako soud prvního stupně při posuzování sporu o ochranu práv z průmyslového vlastnictví, nelze v daném případě nahlížet jako na okolnosti, pro které by takové řízení mělo být hodnoceno jako nepřiměřeně dlouhé. Ústavní soud toto Nejvyšším soudem v jeho rozsudku předestřené vysvětlení zcela akceptuje a pro stručnost na ně proto v plném rozsahu odkazuje.
15. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu