ECLI:CZ:US:2022:3.US.3244.21.1
sp. zn. III. ÚS 3244/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Davida Janeckého, zastoupeného JUDr. Ing. Janem Kopřivou, Ph.D., advokátem se sídlem Zahradnická 223/6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 10. 2021, č. j. 6 Afs 191/2021-41, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2021, č. j. 22 Af 58/2019-77, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ústavní princip zakotvený v čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozsudků vyplývá, že stěžovateli byla Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj (dále jen "správce daně") dodatečnými platebními výměry doměřena daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období 3. a 4. čtvrtletí 2014 a 1. až 3. čtvrtletí 2015 a současně mu byla uložena povinnost zaplatit penále z doměřené daně. Správce daně totiž zjistil, že plnění, která stěžovatel přijal od společnosti LAREDIMAX s.r.o. (dále jen "dodavatelská společnost"), především ložiska a v menším rozsahu též flash disky, katalogy a technické zboží, byla součástí podvodu na DPH.
3. Vedlejší účastník následně změnil výši doměřené daně a z ní vzniklého penále za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2014 - 2. čtvrtletí 2015, věcně se však se závěry správce daně ztotožnil. Uvedená dodavatelská společnost totiž v předmětných zdaňovacích obdobích buď vůbec nepřiznala, nebo sice přiznala - avšak neuhradila, DPH. Vedlejší účastník konstatoval, že stěžovateli dodávala zboží za neobvyklou cenu bez rozumného ekonomického důvodu, a přestože byla pro stěžovatele novým obchodním partnerem, opatření, která přijal, aby se vyhnul účasti na podvodu (kontrola dodavatele v Obchodním rejstříku, v registru plátců DPH a v insolvenčním rejstříku), byla pouze formální a nebyla způsobilá eliminovat rizika plynoucí ze spolupráce s touto společností, v níž měl důvěru, aniž by si ji dostatečně prověřil. Společnost přitom měla pouze virtuální sídlo, nezveřejňovala své účetní závěrky a neměla webové stránky. Stěžovatel s ní neuzavřel písemnou smlouvu, nezajímal se o původ zboží, které mu bylo dodáno za značně neobvyklých podmínek (fakturace a platby probíhaly až poté, co zboží prodal svým odběratelům, platby probíhaly pouze v hotovosti). Stěžovatel nedbal ani na to, že tato společnost byla v roce 2015 označena za nespolehlivého plátce. V posuzovaných zdaňovacích obdobích stěžovatel od společnosti nakoupil zboží, se kterým dosud neobchodoval, a to ve významné hodnotě, přitom cena ložisek a flash disků byla podezřele nízká a naopak katalogy byly značně nadhodnocené.
4. Žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka krajský soud napadeným rozsudkem zamítl, když přisvědčil závěrům vedlejšího účastníka, který popsal daňový podvod dostatečně a srozumitelně a vymezil obchodní řetězec i chybějící daň u přímého dodavatele žalobce. Krajský soud konstatoval, že přístup žalobce k předmětné společnosti byl nekriticky a zcela neodůvodněně důvěřivý a absenci písemných smluv v kombinaci s výhradně hotovostními platbami nelze vyhodnotit jinak než jako nestandardní. Krajský soud rovněž upozornil, že společnost se stala stěžovatelovým obchodním partnerem na základě doporučení Assena Stankova, přestože jím dříve doporučení dodavatelé, ve kterých byl sám angažován, buď zkrachovali, nebo ukončili z neznámého důvodu se stěžovatelem spolupráci.
5. Nejvyšší správní soud následně kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl.
6. Stěžovatel tvrdí, že daňovým řízením a jeho následným soudním přezkumem bylo zasaženo do jeho ústavních práv, neboť správce daně nepostupoval při doměření daně v mezích zákona. Tímto postupem, aprobovaným později i správními soudy, byl podroben zdanění takový příjem stěžovatele, který by při zákonném výkladu podroben DPH nebyl. Došlo tak k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, a to zcela mimo dovolené meze. Stěžovatel dále uvádí, že správní orgány i soudy zasáhly i do jeho práva na spravedlivý proces, neboť mu znemožnily procesní obranu, když odmítly stěžejní důkazní prostředek. Stěžovatel je přesvědčen, že argumentace vedlejšího účastníka i soudů ohledně účasti stěžovatele na podvodu na DPH je lichá, neboť povaha jeho ekonomické činnosti nebyla popsána správně, ač se o to v průběhu řízení pokoušel. K tomu měla přispět právě odmítnutá svědecká výpověď, kterou stěžovatel proto považuje za opomenutý důkaz.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je tak v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných (správních) soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. Těmto požadavkům Nejvyšší správní soud i krajský soud v nyní posuzovaném případě dostály.
10. Ačkoliv je argumentace stěžovatele (jak i sám uvedl) skutečně bohatá, nelze ji považovat za zcela příhodnou. Stěžovatel označil za podstatu ústavní stížnosti ústavně právní konflikt mezi veřejným zájmem na stanovení a výběru daní a zájmem státu na ochraně autonomní sféry jednotlivce, což dále v obecné rovině rozvedl, provedl rovněž teoretický rozbor možnosti státní moci pohybovat se pouze v mezích stanovených zákonem, a to za současného co největšího respektu k základním právům jednotlivce. Popsal také, jakým způsobem prověřuje Ústavní soud pomocí testu proporcionality zásahy do základního práva jednotlivce vlastnit majetek (aby však současně provedení testu v daném případě označil za nadbytečné). Přestože ale stěžovatel podrobně popsal práva, do kterých mělo být zasaženo, a opakovaně namítal nezákonnost postupu správních orgánů a soudů, činí tak pouze obecně a jediné, proti čemu se konkrétně vymezuje, je "opomenutí a ignorování" svědecké výpovědi.
11. Ústavní soud k tomu připomíná, že ani rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy. O vznesených návrzích však musí rozhodnout, a nevyhoví-li důkazním návrhům uplatněným účastníky řízení, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. proč je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění (považuje je např. za liché, mylné či vyvrácené; srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1851/19 ze dne 16. 8. 2019; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). V tomto ohledu nicméně Ústavní soud nemá obecným soudům z ústavněprávního hlediska co podstatného vytknout, neboť se výpovědí svědka provedené v daňovém řízení zabývaly a bezezbytku se s ní vypořádaly, když uvedly, že svědectví osoby, která se stěžovatelem obchodovala a byla jeho blízkým spolupracovníkem, nelze vyhodnotit jako informace o běžné praxi na trhu se zbytkovými zásobami ložisek. Z hlediska kontroly ústavnosti Ústavním soudem je tedy podstatné, že popisovanou situaci nelze označovat jako "opomenutý důkaz" ve smyslu setrvalé judikatury zdejšího soudu, což teprve by mohlo být považováno za ústavněprávní deficit.
12. Ústavní soud závěrem konstatuje, že obsah ústavní stížnosti považuje pouze za pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry soudů i správních orgánů. Stěžovatel se tak pokouší v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany obecných (resp. správních) soudů a tím revidovat pro něj nepříznivý výsledek soudního řízení. Tímto nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
13. Proti závěrům správních soudů přitom nemá Ústavní soud výhrad, neboť napadená rozhodnutí jsou podrobně a přesvědčivě odůvodněna a přijaté právní závěry odpovídají zjištěnému skutkovému stavu, který vychází z popsaných skutkových zjištění. Použitá argumentace krajského i kasačního soudu je konzistentní a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy při jejich rozhodování neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu