ECLI:CZ:US:2022:3.US.327.22.1
sp. zn. III. ÚS 327/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti a) Bohumila Voleského a b) Ing. Jiřího Bodenlose, obou zastoupených Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou, sídlem Václavská 2073/20, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2021 č j. 22 Cdo 1248/2021-930 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2020 č. j. 30 Co 32/2020-865, spojené s návrhem na zrušení §30 odst. 11 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve slovu "jednorázové", za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a dobrovolného svazku obcí 1) Vodohospodářské sdružení Kolín, sídlem Havelcova 70, Kolín, a obchodní společnosti 2) Energie AG Kolín a.s. (dříve VODOS s.r.o.), sídlem Orebitská 885, Kolín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 2. 2022, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně podali návrh na zrušení §30 odst. 11 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vodní zákon"), ve slovu "jednorázové".
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. V řízení před obecnými soudy bylo zjištěno, že stěžovatelé jsou rovnými podílovými spoluvlastníky několika pozemků, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště K., pro k. ú. a obec K. Tyto pozemky nabyla do svého vlastnictví Jarmila Kordová v roce 1999 při novém projednání dědictví po Jarmile Bayerové. Po smrti Jarmily Kordové v roce 2006 se jejich vlastníkem stali stěžovatel a) a Marie Bodenlosová, právní předchůdkyně stěžovatele b).
3. Rozhodnutím Okresního národního výboru v K., odboru vodního a lesního hospodářství ze dne 5. 11. 1984 č. j. vod-o/603/84 bylo na uvedených pozemcích stěžovatelů zřízeno ochranné pásmo vodního zdroje I. a II. stupně vnitřní a vnější. Jak vyplývá ze stanoviska Městského úřadu K., odbor životního prostředí a zemědělství (dále jen "vodoprávní úřad") ze dne 16. 7. 2008, takto vymezené pásmo ochrany vodního zdroje "Prameniště Tři Dvory" ani poté nedoznalo relevantních změn. Pásmo I. stupně pro studny SP1 a SP2 včetně deseti vrtaných násoskových studní v rozsahu 61,5 ha bylo zřízeno na pozemcích č. st. X1 a č. X2, X3, X4, X5, X6, X7, X8 a X9, a to k ochraně vodního zdroje využívaného vedlejším účastníkem 1), který je na základě rozhodnutí vodoprávního úřadu ze dne 5. 11. 2010 č. j. OZPZ 17800/2010 osobou oprávněnou k odběru vody z vodního zdroje T. pro potřeby skupinového vodovodu K. [provozovatelem vodovodu je vedlejší účastnice 2), která vodohospodářský majetek vedlejšího účastníka 1) užívá na základě pachtovní smlouvy]. Pozemky jsou oplocené, nepřístupné a není na nich možné vykonávat žádnou komerční ani soukromou aktivitu [vyjma vodohospodářského využití vedlejším účastníkem 1)]. Vstup na pozemky je zakázán. Pásmo II. stupně vnitřní v rozsahu přibližně 253 ha zahrnuje ornou půdu i menší vodní plochy, malé plochy lesa a trvalé travní porosty (pozemky č. X10 a X11), a pásmo II. stupně vnější tvoří přibližně 750 ha. Tyto pozemky přímo přiléhají k území prameniště, jsou vně oplocení a v terénu jsou označené cedulí. Lze na ně přistupovat a procházet se na nich, není však možné je využívat zemědělsky či rekreačně. K deklaratornímu zápisu ochranných pásem vodního zdroje do katastru nemovitostí došlo v roce 2008 k návrhu vedlejšího účastníka 1), tento zápis ale zcela neodpovídá tomu, jak jsou tato ochranná pásma konstituována rozhodnutím vodoprávního úřadu.
4. Stěžovatel a) a Marie Bodenlosová [po její smrti v roce 2016 pokračovalo řízení s jejím synem, stěžovatelem b)] se žalobou domáhali po vedlejším účastníkovi 1) zaplacení částky v celkové výši 4 599 800 Kč, z níž částka 3 538 300 Kč měla představovat náhradu za omezení jejich vlastnického práva k výše uvedeným pozemkům a částka 1 061 500 Kč náhradu za dva roky užívání těchto pozemků před podáním žaloby. Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 27. 6. 2019 č. j. 15 C 313/2013-630 žalobě zčásti vyhověl a vedlejšímu účastníkovi 1) uložil povinnost zaplatit stěžovatelům částku 3 538 000 Kč (výrok I.). Žalobu zamítl co do částky 1 061 500 Kč (výrok II.). Vedlejším účastníkům 1) a 2) byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně stěžovateli a) na náhradě nákladů tohoto řízení částku 462 525,50 Kč (výrok III.) a stěžovateli b) částku 255 605,60 Kč (výrok IV.). Rovněž bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejších účastníků společně a nerozdílně zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kolíně částku 48 110 Kč (výrok V.), stěžovatelé jí zase měli společně a nerozdílně zaplatit částku 14 371 Kč (výrok VI.).
5. Okresní soud shledal, že stěžovatelé mají nárok vůči vedlejšímu účastníkovi 1) na jednorázovou náhradu podle §30 odst. 11 vodního zákona. Za oprávněný považoval požadavek na zaplacení částky 3 538 300 Kč, který představuje přibližně pětinu tržní ceny pozemků stanovené znaleckým posudkem. Při určení výše náhrady zohlednil konkrétní okolnosti věci, včetně délky trvání omezení, jeho intenzity, rozsahu, účelu, vlivu na cenu a reálnou obchodovatelnost pozemků, postojů účastníků apod. Nárok stěžovatelů na vydání bezdůvodného obohacení měl být naopak vyloučen, a to právě zvláštní úpravou náhrady podle §30 odst. 11 vodního zákona. Pokud jde o námitku promlčení, kterou vedlejší účastník 1) uplatnil po téměř šesti letech trvání sporu, podle okresního soudu počíná obecná promlčecí doba podle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník z roku 1964"), u nároku na uvedenou náhradu běžet až od okamžiku, kdy omezení zanikne. Nárok stěžovatelů proto nebyl promlčen. Právo mohlo být navíc vykonáno až v okamžiku, kdy se vlastník dozvěděl (mohl dozvědět), kdo je osobou oprávněnou k odběru vody, která je povinna k náhradě. Vedlejší účastník 1) přitom popíral, že je takovouto osobou, a stěžovatelům se až v průběhu řízení podařilo získat rozhodnutí vodoprávního úřadu, z něhož vyplynulo, že nárok byl uplatněn vůči správnému subjektu. Námitka promlčení by musela být i jinak posouzena jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, resp. za zneužití práva. Vedlejší účastník 1) si byl od počátku vědom bezprávního stavu, jejž vědomě přehlížel.
6. K odvolání stěžovatelů i vedlejších účastníků Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 9. 2020 č. j. 30 Co 32/2020-865 změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I. tak, že žalobu v části týkající se zaplacení částky 3 538 300 Kč zamítl (výrok I.). Ve výroku II. rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II.). Vedlejším účastníkům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok III.) a uložil jim povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kolíně společně a nerozdílně částku 57 800 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Stěžovatelům byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 1) částku 376 02 Kč (výrok V.) a vedlejšímu účastníkovi 2) částku 340 265 Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok VI.).
7. Krajský soud přisvědčil závěru okresního soudu o vyloučení souběhu nároku na náhradu za omezení vlastnického práva k pozemkům ochranným pásmem vodního zdroje a na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání těchto pozemků bez smluvního základu. Poukázal na právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3786/2007, že tato náhrada zřetelně supluje případný nárok na vydání bezdůvodného obohacení (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla usnesením ze dne 3. 12. 2009 sp. zn. II. ÚS 2995/09 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost; všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. U nároku na náhradu podle §30 odst. 11 vodního zákona krajský soud ale odlišně posoudil otázku promlčení. Upozornil, že u jednorázové náhrady je promlčecí doba obecná tříletá a její počátek není vázán na skutečnost, kdy se oprávněná osoba dozvěděla o tom, že její vlastnické právo je omezeno a kdo je povinen poskytnout za takové omezení náhradu. Tím spíše není vázán na okamžik, kdy se tato osoba dozvěděla o tom, že jí takový nárok ze zákona vzniká, kdy o náhradě začala s povinnou osobou jednat, nebo kdy bylo rozhodnuto o povolení k odběru vody současnému odběrateli. Promlčecí doba běží od okamžiku, kdy k omezení vlastnického práva došlo (případně od účinnosti právní úpravy, která takovou náhradu upravuje, bylo-li vlastnické právo ochranným pásmem omezeno již dříve). Nárok na jednorázovou náhradu lze bezpochyby uplatnit již v době, kdy je vlastnické právo omezeno. Počátek promlčecí doby nelze vázat na ukončení omezení vlastnického práva.
9. K omezení vlastnického práva stěžovatelů (jejich právních předchůdců) došlo podle krajského soudu zřízením ochranných pásem vodního zdroje nejpozději v roce 1984 a v tomto rozsahu toto omezení trvá dodnes. Nárok na jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva k pozemku, na kterém bylo zřízeno ochranné pásmo vodního zdroje, byl upraven ode dne 6. 3. 1998, kdy nabyla účinnost novela zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2001 (dále jen "vodní zákon z roku 1973"), provedená zákonem č. 14/1998 Sb., s tím, že tato náhrada se týkala i prokázaných omezení u ochranných pásem pravomocně stanovených před tímto datem. Promlčecí doba k uplatnění nároku stěžovatelů tak běžela ode dne 6. 3. 1998. Protože žaloba byla podána až dne 17. 9. 2013, je právo stěžovatelů promlčeno.
10. Krajský soud se neztotožnil s právním názorem, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelé, resp. jejich právní předchůdci svůj nárok v promlčecí době neuplatnili a k uplatnění svého práva u soudu nepřistoupili ani poté, co jednání s povinnou osobou nevedlo k žádnému řešení. Nejpozději od roku 2002 přitom věděli, na koho se mají se svými nároky obracet. Skutečnost, že s vedlejším účastníkem 1), případně vedlejším účastníkem 2), nebylo jednáno o jednorázové náhradě, nemůže otálení s uplatněním nároku u soudu odůvodnit. Marné uplynutí promlčecí doby nebylo způsobeno tím, že by se stěžovatelé spoléhali na kladný výsledek mimosoudního jednání či ujišťování vedlejšího účastníka 1) o jeho plnění. Rovněž je nezavinil vedlejší účastník 1), který se nedostatkem své pasivní věcné legitimace bránil až v průběhu řízení. K důvodům včasného neuplatnění nároku stěžovatelů u soudu lze také poukázat na tvrzení stěžovatele b), že právní předchůdkyně stěžovatelů, Jarmila Kordová, která pozemky do roku 2006 vlastnila, se nechtěla soudit.
11. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2021 č. j. 22 Cdo 1248/2021-930 odmítl dovolání vedlejšího účastníka 1) směřující proti výroku rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení jako nepřípustné z důvodu podle §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (výrok I.). Dovolání stěžovatelů zamítl (výrok II.). Dále rozhodl, že stěžovatelé nemají vůči vedlejšímu účastníkovi 1) ve vztahu k jeho dovolání právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III.). Učinil tak navzdory tomu, že se stěžovatelé k dovolání vedlejšího účastníka 1) vyjádřili, neboť jejich vyjádření se nezabývalo přípustností tohoto dovolání a nebylo tak účelně vynaloženým nákladem na uplatňování či bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud naopak uložil stěžovatelům povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě dovolacího řízení - ve vztahu k jejich dovolání - částku 32 670 Kč vedlejšímu účastníkovi 1) (výrok IV.) a částku 32 670 Kč vedlejšímu účastníkovi 2) (výrok V.).
12. Přípustnost dovolání stěžovatelů založila otázka počátku běhu promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu podle §30 odst. 11 vodního zákona, která v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nebyla dříve vyřešena. Otázku počátku běhu promlčecí doby práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny již judikatura řešila v souvislosti s regulací nájemného [rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 2. 2012 sp. zn. 13 Co 578/2011, publ. Pod č. 18/2013 Sb.; na uvedený právní závěr odkázal např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 22 Cdo 367/2012], nebo omezením práva vlastníka vodního toku umístěním vodního díla v korytě toku (rozsudek ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. 22 Cdo 3631/2019). Obecně platí, že běh promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu za omezení vlastnického práva nastává okamžikem omezení, nestanoví-li zákon jinak. Dovolatelé s odkazem na §853 občanského zákoníku z roku 1964, resp. §10 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), požadují analogickou aplikaci ustanovení o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, resp. na náhradu škody, z důvodu, že ve vodním zákoně zvláštní úprava promlčení nároku údajně chybí. Podle Nejvyššího soudu však tato úprava "nechybí", nýbrž je obsažena v §101 občanského zákoníku z roku 1964, který se uplatní s ohledem na počátek běhu promlčecí doby. Právo na náhradu podle §30 odst. 11 vodního zákona se podle uvedeného ustanovení promlčuje ve tříleté promlčecí době, která běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, tedy ode dne, kdy k omezení došlo a právo na náhradu bylo objektivně možné uplatnit. Analogická aplikace jiných ustanovení o promlčení není na místě. Stejně tak se nemohou uplatnit ustanovení o běhu subjektivní promlčecí doby. Nárok na náhradu za omezení vlastnického práva se totiž promlčuje jen v "objektivní" promlčecí době. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry krajského soudu, že institut promlčení nároku na náhradu za omezení vlastnického práva legálním věcným břemenem nelze obcházet prostřednictvím bezdůvodného obohacení, pročež ho v posuzované věci nelze použít.
13. Nejvyšší soud neshledal ani rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, byť k této otázce se vyjádřil nad rámec odůvodnění, neboť u ní stěžovatelé vymezili důvod přípustnosti dovolání až po marném uplynutí lhůty k podání dovolání. Tříletá promlčecí doba počala běžet 6. 3. 1998, kdy mohl nárok na náhradu uplatnit tehdejší vlastník. Došlo-li k právnímu nástupnictví ve vlastnictví pozemku v důsledku dědění či jiné právní skutečnosti, nezačala nástupci běžet nová promlčecí doba. Teprve 19. 10. 2001, tedy až po uplynutí tříleté promlčecí doby, se zástupce Jarmily Kordové obrátil dopisem na společnost VODOS s.r.o., která reagovala dopisem ze dne 17. 1. 2002, že je nutné jednat s vedlejším účastníkem 1). Žaloba byla podána dne 17. 9. 2013, tedy po více než 15 letech od vzniku tvrzeného nároku. Nejvyšší soud upozornil na princip, že chráněna jsou práva bdělých. Nehledě na jednání právních předchůdců Jarmily Kordové, ona sama prostřednictvím svého zástupce odeslala dopis týkající se zjištění povinné osoby až po uplynutí promlčecí doby. Protože nárok byl promlčen již dne 7. 3. 2001, je další jednání vedlejších účastníků pro posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy nevýznamné. Odkaz na věk Jarmily Kordové neobstojí, když domněnka uvedená v §4 odst. 1 ve spojení s §3030 občanského zákoníku nebyla v řízení nijak zpochybněna. Námitka promlčení byla uplatněna důvodně.
III.
Argumentace stěžovatelů
14. Stěžovatelé tvrdí, že omezení jejich vlastnického práva k pozemkům, jež je následkem ochrany vodního zdroje, který zásobuje pitnou vodou široký okruh domácností a institucí, skončí teprve vyčerpáním tohoto vodního zdroje, tedy v řádech desetiletí. Pro stěžovatele tak vlastně neskončí nikdy a zatíží i další generace. Zůstane jim pouze "holé" vlastnictví. Protože jde o nucené omezení vlastnického práva, stěžovatelé mají podle čl. 11 odst. 4 Listiny nárok na náhradu. V tomto ohledu zastávají názor, že jakákoli náhrada musí kompenzovat újmy minulé, stávající, i ty, které teprve budou vznikat v závislosti na délce omezení. U trvajícího omezení vlastnického práva lze přitom jen obtížně spravedlivě zohlednit délku jeho trvání ve výši náhrady.
15. Na rozdíl od obecných soudů stěžovatelé zastávají názor, že právo na náhradu za omezení užívání pozemků a staveb v ochranných pásmech vodních zdrojů podle §30 odst. 11 vodního zákona vzniká den po dni a bude vznikat v budoucnu až do doby, než budou ochranná pásma vodních zdrojů na jejich pozemcích zrušena. Nejprve musí újma vzniknout a teprve pak se může promlčet náhrada, která za ni náleží. Vztažení počátku promlčecí doby toliko k prvnímu dni, kdy došlo k omezení, by znamenalo, že uplynutím tří let od tohoto dne dojde k promlčení celé náhrady jednou provždy. Tím by nejenže vznikla stěžovatelům obrovská újma, ale současně by byla založena nerovnost. Zatímco vlastníkovi pozemku by byl jakýkoli nárok na náhradu či užívání pozemku do budoucna zapovězen, odběratel vody by mohl tento pozemek užívat i do budoucna.
16. Podle stěžovatelů lze nárok na náhradu uplatnit po celou dobu, kdy omezení a tedy újma vlastníků trvá, aniž by se vystavili riziku promlčení celé náhrady. Jde o obdobnou situaci jako u bezdůvodného obohacení či náhrady škody, tedy u úpravy, která je ve smyslu §853 občanského zákoníku z roku 1964 (nebo podle §10 občanského zákoníku) svým obsahem i účelem nejbližší. Bezdůvodné obohacení vzniká každým dnem nezákonného stavu a stejně tak se promlčuje postupně, tedy den po dni. Jeho promlčení lze úspěšně namítat vždy tři roky zpětně v obecné tříleté promlčecí době. Nejvyšší soud na tuto argumentaci reagoval zjednodušujícím způsobem tak, že právní úprava promlčení nároku na náhradu podle vodního zákona nechybí, nýbrž je obsažena v §101 občanského zákoníku z roku 1964, a tudíž analogické použití jiných ustanovení zákona o promlčení není na místě. Sám přitom odkázal na rozsudek městského soudu sp. zn. 13 Co 578/2011 (jiné odkazy Nejvyššího soudu na některá své starší rozhodnutí nebyly relevantní), podle něhož se nárok žalobců, kteří žádali náhradu za nucené omezení vlastnického práva regulací nájemného, promlčoval v období od 1. 1. 2002 do 30. 3. 2006 den po dni, jak stěžovateli vznikala majetková újma. Nejvyšší soud měl tudíž vysvětlit, z jakého důvodu by se měla náhrada za trvající omezení promlčovat jednorázově, na rozdíl od odkazovaného rozsudku městského soudu, podle něhož se tato náhrada promlčuje postupně. Pakliže tak neučinil, jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
17. Nesprávný, neodůvodněný a nepřezkoumatelný je i závěr, že promlčecí doba je v dané věci pouze objektivní. Nejvyšší soud se nezabýval argumenty stěžovatelů, že povolení vedlejšího účastníka k odběru vody, které zakládá povinnost vyplacení náhrady podle vodního zákona, vzniklo až právní mocí rozhodnutí vodoprávního úřadu č. j. OZPZ 17800/2010, a že běžela-li by promlčecí doba od tohoto okamžiku, tak ke dni podání žaloby neuplynula. Právo mohlo být vykonáno až v okamžiku, kdy se vlastník dozvěděl o tom, kdo je osobou oprávněnou k odběru vody, která je povinna poskytnout náhradu. Vedlejší účastník 1) jako žalovaný tvrdil u soudu po značnou dobu, že není takovouto osobou.
18. Zbaví-li někdo vlastníka natrvalo práva věc užívat, nebo mít výnos z majetku, který užívá jiná osoba, znamená to totéž, co vyvlastnění bez náhrady. Stěžovatelé žádali, aby byla jejich věc posouzena podle principů spravedlnosti tak, aby došlo k dobrému uspořádání práv a povinností. Závěry obecných soudů jsou zatíženy formalismem vedoucím k zřejmé nespravedlnosti. Stěžovatelé poukazují na zákonnou úpravu náhrady za omezení vlastníků ochrannými pásmy podél vodních děl podle §58 odst. 3 vodního zákona, u níž žádná zmínka o jednorázovosti není, a lze ji proto určit i jako opakující se plnění. Vzhledem k trvalosti omezení vlastnického práva se stěžovatelům dokonce jeví jako lepší a spravedlivé řešení úplné vyvlastnění pozemků, jako je tomu např. při výstavbě dálnic. Vyvlastnění má svá pravidla, včetně rozhodnutí o náhradě, která má odpovídat obvyklé ceně vyvlastňovaných pozemků.
19. Za situace, kdy mělo být právo stěžovatelů na náhradu podle §30 odst. 11 vodního zákona promlčeno, jim mělo být obecnými soudy přiznáno alespoň právo na vydání bezdůvodného obohacení. V jejich věci se neuplatní závěry vyplývající z usnesení ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1911/16 nebo rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, neboť s ohledem na promlčení by vydání prospěchu coby bezdůvodného obohacení nemohlo znamenat dvojí plnění téhož. Nadto stěžovatelé upozorňují, že zatímco plnění jednorázové náhrady by bylo kompenzací omezení užívání pozemků samotnými vlastníky, bezdůvodné obohacení se týká uniklých operačních příjmů vlastníků (nájmu, pachtu) opakovaných v čase z trvajícího užívání pozemků třetí osobou. Povolení k odběru vody podle stěžovatelů nenahrazuje užívací titul, pouze opravňuje odběratele těžit vodu z daného zdroje. Nárok na vydání prospěchu z užívání od jiné osoby, která pozemky užívá, by proto měl zůstat zachován.
20. Nejvyšší soud přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení vedlejším účastníkům, pokud jde o dovolání stěžovatelů, tuto náhradu však nepřiznal stěžovatelům, ačkoli tito k dovolání vedlejšího účastníka do výroku o nákladech řízení podali podrobné vyjádření, v němž se vyjadřovali jak k jeho nedůvodnosti, tak ke splnění podmínek jeho přípustnosti. Toto pochybení v souhrnu s výše uvedeným vadným postupem svědčí o tom, že se stěžovatelům nedostalo spravedlivého procesu.
21. Pro případ, že k promlčení náhrady za trvající omezení vlastnických práv vlastníků mělo dojít za tři roky od prvního dne omezení z důvodu, že náhrada podle §30 odst. 11 vodního zákona je koncipována jako jednorázová, je třeba toto ustanovení, resp. v něm obsažené slovo "jednorázová" zrušit pro rozpor s čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Náhrada za nucené omezení vlastnického práva, které trvá a bude trvat celé roky a desetiletí, by totiž byla stěžovatelům předem odejmuta, resp. byla by jen v rovině naturální obligace. Uvedené ustanovení, uplatní-li se Nejvyšším soudem provedený výklad promlčení, také brání tomu, aby se vlastníci za situace, kdy náhrada sice byla poskytnuta, omezení ale trvá déle, než tato náhrada zohledňovala, domohli případného dorovnání náhrady.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
22. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelé neměli k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
23. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelů, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 15 C 313/2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
24. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
25. V posuzované věci rozhodovaly obecné soudy o tom, zda mají stěžovatelé nárok na náhradu za prokázané omezení užívání pozemků v jejich vlastnictví nacházejících se v ochranných pásmech vodních zdrojů. Nebylo sporné, že toto omezení (trvající nejpozději od roku 1984) existuje a že za něj vzniklo právo na náhradu. Důvodem zamítnutí žaloby stěžovatelů však bylo uplatnění námitky promlčení jejich práva na jednorázovou náhradu podle §30 odst. 11 vodního zákona, kdy k tomuto promlčení došlo uplynutím promlčecí doby 3 let podle §101 občanského zákoníku z roku 1964 odvíjející se od vzniku nároku na náhradu. Stěžovatelé v ústavní stížnosti rozporují závěr o promlčení jejich nároku a tvrdí, že obecné soudy jim neústavně odepřely právo na náhradu za nucené omezení jejich vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Právě tato námitka stěžovatelů byla rozhodná pro ústavněprávní posouzení dané věci.
26. Obecné soudy založily své právní závěry na tom, že stěžovatelům, resp. jejich právním předchůdcům vzniklo právo na jednorázovou náhradu počínaje dnem 6. 3. 1998, kdy nabyla účinnosti novela vodního zákona z roku 1973 provedená zákonem č. 14/1998 Sb. Nutno uvést, že tehdejšímu vlastníkovi pozemku vznikl nárok na náhradu za prokázané užívání nemovitostí v ochranných pásmech vodních zdrojů podle §19 odst. 5 až 6 vodního zákona z roku 1973, ve znění účinném od 6. 3. 1998, vůči tomu, kdo má povolení k odběru vody z vodního zdroje, pro který se stanoví ochranná pásma. Nedošlo-li přitom k dohodě o této náhradě, podle §19 odst. 7 tohoto zákona byl o její výši oprávněn rozhodnout na návrh soud. Toto ustanovení výslovně nestanovilo, že má jít o jednorázovou náhradu. Takto stanovená náhrada se podle přechodného ustanovení čl. II bodu 1 zákona č. 14/1998 Sb. vztahovala i na ochranná pásma stanovená pravomocným rozhodnutím před 6. 3. 1998. Současný vodní zákon, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2002, náhradu upravil nejprve v §30 odst. 9 a nyní, po novele provedené zákonem č. 150/2010 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 8. 2010, tak činí v §30 odst. 11. Podle této nové úpravy při absenci dohody o poskytnutí náhrady rozhodne o jednorázové náhradě soud. Podle přechodného ustanovení §127 odst. 1 věty první vodního zákona práva a povinnosti založené dosavadními právními předpisy zůstávají zachovány, nestanoví-li tento zákon jinak.
27. Ústavní soud neshledává neústavnost v samotné skutečnosti, že §30 odst. 11 vodního zákona stanoví předmětnou náhradu jako jednorázovou. Účelem této jednorázové náhrady je zjednodušení vypořádání vztahu mezi vlastníkem pozemků a osobou oprávněnou k odběru vody z vodního zdroje [v posuzované věci oprávněnou na základě povolení vydaného rozhodnutím vodoprávního úřadu podle §8 odst. 1 písm. b) bodu 1. vodního zákona], v jejíž prospěch působí ve veřejném zájmu nucené omezení vlastnického práva. Jednorázová náhrada se má týkat celé doby, po kterou lze trvání tohoto omezení předpokládat, přičemž není vyloučeno, že půjde o omezení dlouhodobě bránící vlastníkovi vykonávat některá jeho práva. Tento následek musí být zohledněn při rozhodování o výši náhrady, která by při dlouhodobém intenzivním omezení vlastnického práva měla být vždy poměřována s výší náhrady, kterou by se dotčenému vlastníkovi dostalo při vyvlastnění. To však neznamená, že by měla být ve stejné výši jako u vyvlastnění. Nadále je totiž třeba přihlédnout k tomu, že nucené omezení vlastnického práva může v budoucnu zaniknout a vlastník tak bude moci vykonávat svá práva v rozsahu před tímto omezením. Vlastník může navíc i v mezidobí věc zcizit, i když reálnost takovéhoto jednání se bude vždy odvíjet od vůle jiné osoby věc nabýt, a ta bude rovněž ovlivněna povahou daného omezení.
28. Nezakládá-li neústavnost zákonné úpravy náhrady za prokázané užívání nemovitostí v ochranných pásmech vodních zdrojů samotná její povaha náhrady jednorázové, pak nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout ani závěrům obecných soudů o promlčení práva na náhradu. Z napadených rozsudků vyplývá, že Nejvyšší soud a krajský soud považovaly za počátek promlčecí doby den 6. 3. 1998, což znamená, že právo stěžovatelů, resp. jejich právních předchůdců, na náhradu založil již §19 odst. 5 až 6 vodního zákona z roku 1973 ve spojení s čl. II bodu 1 zákona č. 14/1998 Sb. Za této situace obecné soudy učinily závěr, že podle §101 občanského zákoníku z roku 1964 počala promlčecí doba u nároku na jednorázovou náhradu běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tedy počínaje dnem 6. 3. 1998. Tuto obecnou promlčecí dobu vymezil zákon jako "objektivní". Důvody, pro které se u práva na předmětnou náhradu uplatní obecná zákonná úprava promlčení, úplně a přesvědčivě vyložily obecné soudy v napadených rozsudcích.
29. Nutno podotknout, že §19 odst. 7 vodního zákona z roku 1973 opravňoval soud rozhodnout o náhradě, aniž by výslovně stanovil, že tato náhrada musí být jednorázová. Ústavní soud nicméně konstatuje, že i kdyby bylo možné u náhrady podle §19 odst. 5 a 6 vodního zákona z roku 1973 uvažovat o její jiné konstrukci, tedy jako o postupně vznikajícím nároku na náhradu za jednotlivé dny nuceného omezení vlastnického práva, počínaje dnem 1. 1. 2002 by se nárok stěžovatelů, resp. jejich právních předchůdců, musel odvíjet od §30 odst. 11 vodního zákona (před 1. 8. 2010 podle §30 odst. 9 vodního zákona), a soudem přiznaná náhrada za další období by mohla být jen jednorázová. Případný nárok na toliko částečnou náhradu za období do 31. 12. 2001 podle vodního zákona z roku 1973 by tak byl v době rozhodování obecných soudů v každém případě promlčen. Stejně tak by bylo promlčeno právo na jednorázovou náhradu, které by v logice tohoto výkladu vzniklo 1. 1. 2002, tedy dnem nabytí účinnosti současného vodního zákona. Závěr obecných soudů o promlčení práva stěžovatelů na náhradu by tak obstál i při takovémto jiném právním posouzení.
30. Obecné soudy se vypořádaly i s otázkou, z jakého důvodu nelze stěžovatelům přiznat nárok na vydání bezdůvodného obohacení, když takovýto nárok v posuzované věci vylučuje právě právo na náhradu podle §30 odst. 11 vodního zákona (a to bez ohledu na to, zda došlo k jejímu uplatnění žalobou před uplynutím promlčecí doby, nebo až poté). Ústavní soud v této souvislosti připomíná svůj dřívější závěr, že tato náhrada se poskytuje za omezení užívání pozemků a staveb, nikoli jen za pouhou existenci ochranného pásma, která by ostatně sama o sobě ztrácela rozumný smysl (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2995/09). Nadto bylo možné přisvědčit i obecnými soudy provedenému posouzení tvrzeného rozporu námitky promlčení vedlejšího účastníka 1) s dobrými mravy. Podle Ústavního soudu obecné soudy vysvětlily, že takovýto rozpor dán není, a v tomto ohledu lze plně odkázat na relevantní části odůvodnění napadených rozsudků.
31. Zamítnutím žaloby stěžovatelů z důvodu promlčení jejich práva na náhradu za prokázané užívání nemovitostí v ochranných pásmech vodních zdrojů tak nedošlo k porušení jejich základního práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 5 Listiny. Zjevně neopodstatněný je také návrh na zrušení §30 odst. 11 vodního zákona ve slovu "jednorázové".
32. Důvod k vyhovění ústavní stížnosti nezakládá ani skutečnost, že Nejvyšší soud nepřiznal stěžovatelům náhradu nákladů dovolacího řízení, pokud jde o odmítnutí dovolání vedlejšího účastníka 1). Jak vyplývá z příslušného spisu okresního soudu, vyjádření stěžovatelů se otázkou přípustnosti dovolání vedlejšího účastníka 1), které směřovalo vůči výrokům o náhradě nákladů řízení, nezabývalo, nýbrž se týkalo důvodnosti tohoto dovolání. Za této situace nelze v závěru Nejvyššího soudu, že nešlo o účelně vynaložený náklad na uplatňování či bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu, spatřovat svévoli či jiné kvalifikované pochybení, jež by vybočovalo ze zásad spravedlivého procesu.
33. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů. Podle §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu odmítl také návrh na zrušení §30 odst. 11 vodního zákona ve slovu "jednorázové"
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu