ECLI:CZ:US:2022:3.US.3281.21.1
sp. zn. III. ÚS 3281/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BIOINVEST KUNČINA s.r.o., sídlem Kunčina 290, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem sídlem Tyršův dům, Újezd 450/40, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021 č. j. 23 Cdo 1323/2021-281, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021 č. j. 29 Co 304/2020-252, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 4. 2020 č. j. 25 C 130/2019-199, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva (svobody) zakotvená v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka tak souhrnně řečeno namítá porušení legitimního očekávání na zmnožení majetku, porušení práva podnikat a porušení práva na soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví citovaným rozhodnutím nahradil rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 7. 5. 2019, č. j. 5645-46/2017-ERU, a rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. SLS-05645/2017-ERU, č. j. 05645-39/2017-ERU tak, že žalobce (OTE, a. s.; dále také "organizátor trhu s elektřinou") není povinen zaplatit stěžovatelce částku 1 038 263 Kč s příslušenstvím představující podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů za období v tomto rozhodnutí definované. Takto bylo rozhodnuto v řízení vedeném podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), v němž organizátor trhu s elektřinou požadoval, aby soud svým rozsudkem nahradil rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu a rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ve sporu o podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů mezi příjemcem podpory (stěžovatelkou) a jím jako operátorem trhu s elektřinou, neboť stěžovatelka se na žalobci domáhala doposud nezaplacené části podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů energie. Žalobce stěžovatelce tuto podporu podle jejího názoru neodůvodněně krátil. Obvodní soud však rozhodl rozdílně od shora jmenovaných správních orgánů a rozdílně od mínění stěžovatelky, neboť v případě elektráren, jako je ta provozovaná stěžovatelkou, které využívají k výrobě elektrické energie zdroje obnovitelné a neobnovitelné, se podpora vztahuje pouze na podíl elektřiny z obnovitelných zdrojů. Na případ stěžovatelky přitom není údajně důvod aplikovat výjimku předvídanou v ustanovení §3 odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu č. 477/2012 Sb., o stanovení druhů a parametrů podporovaných obnovitelných zdrojů pro výrobu elektřiny, tepla nebo biometanu a o stanovení a uchovávání dokumentů pro spalování biomasy, když stěžovatelka spaluje z 96 % nikoliv biomasu, ale bioplyn, a ze 4 % lehké topné oleje - naftu. To proto, že normotvůrce vytvořil výjimku jen pro iniciační spalování právě biomasy, kde (byť se pro iniciací hoření nafta používá také) z pohledu stěžovatelkou nárokované podpory se na takový provoz hledí, jako by spaloval jen biomasu jakožto obnovitelný zdroj energie a nikoliv také - ač minoritně - lehký topný olej. Naopak pro spalování bioplynu normotvůrce takovou výjimku nevytvořil.
3. S takovým výkladem se ztotožnil i Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), když rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost nahradit operátoru trhu s elektřinou náklady řízení. Výklad přiznávající podporu jen elektřině vyrobené výlučně z obnovitelných zdrojů energie (při kombinaci obnovitelných a neobnovitelných zdrojů, tedy poměrově podle jejich zastoupení) totiž podle městského soudu odpovídá i pro věc relevantnímu právu Evropské unie s aplikační předností, a také absence obdobné výjimky i pro bioplyn nepředstavuje ve skutečnosti mezeru v právu, neboť při spalování biomasy se lehký topný olej použije jen jednou pro její zažehnutí, kdežto při spalování bioplynu se lehký topný olej použije při každém cyklu jeho spalování mimo jiné proto, že to zvyšuje efektivitu výroby elektrické energie. Na věc lze ostatně nahlížet i tak, že čím lepší je energetická výtěžnost z obnovitelných zdrojů energie díky přidání lehkého topného oleje, tím vyšší je zprostředkovaně také celková výše stěžovatelkou nárokované podpory, byť tuto stěžovatelka dostane v jejím případě jen z 96 % jí vyrobené elektrické energie a nikoliv za 100 % takto vyrobené energie, jako by tomu bylo v případě biomasy zažehnuté též lehkým topným olejem.
4. Následné dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením. Stěžovatelka totiž v dovolání neformulovala žádnou otázku, která by zakládala jeho přípustnost. V dané věci totiž ani podle Nejvyššího soudu není zjistitelná mezera v právu, jíž by bylo nutno překonat teleologickým výkladem, neboť městský soud přiléhavě vysvětlil, že spalování bioplynu a biomasy se technicky liší, když v případě biomasy její spalování lehký topný olej toliko zahájí, zatímco v případě spalování bioplynu se lehký topný olej přidává průběžně v každém cyklu chodu motoru. Proto normotvůrce mohl pravidla pro přiznávání podpory v případě bioplynu a biomasy odlišit.
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ke konkrétním námitkám stěžovatelky pak uvádí Ústavní soud následující.
9. Stěžovatelce lze dát za pravdu v tom, že čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je chráněno vlastnictví i ve formě očekávatelného majetku (tzn. jeho zmnožení). Obecně správné jsou i stěžovatelčiny odkazy na vybranou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, ze kterých stěžovatelka blanketně cituje.
10. Stěžovatelka ovšem na druhou stranu ani podle Ústavního soudu v ústavní stížnosti nepřináší dostatečně konkrétní, přesvědčivá tvrzení, že v době, kdy se rozhodla do bioplynové elektrárny investovat, to byly orgány veřejné moci či jakékoliv jiné subjekty, jež mohly ve stěžovatelce oprávněně vzbudit dojem, že tlumočí stanoviska k tomu příslušných autorit, podle nichž se za výlučné spalování obnovitelného zdroje považuje i situace, kdy se společně s obnovitelným zdrojem - konkrétně s bioplynem - spaluje i lehký topný olej. Rovněž v odst. 11 ústavní stížností odkazovaný výklad Ministerstva životního prostředí hovoří primárně o biomase. I kdyby ovšem Ústavní soud připustil, že původní výklad byl takový (např. okolo roku 2005, kdy stěžovatelka sama odkazuje na vyhlášku Ministerstva životního prostředí č. 482/2005 Sb., o stanovení druhů, způsobů využití a parametrů biomasy při podpoře výroby elektřiny z biomasy, ve znění do 31. 12. 2012), že považoval za zcela srovnatelné provozy, v nichž se spalovaly jen obnovitelné zdroje energie s provozy, kde se obnovitelné zdroje (byť v nepatrném měřítku) mísily s těmi neobnovitelnými, pak obecně lze považovat za přípustné, pokud se takováto ryze odborná interpretace postupem času změní. V nyní posuzované věci je přitom také podstatné, že předmětný posun ve výkladu právní úpravy učinily obecné soudy, přičemž jejich rozhodování je jednotné a tedy i předvídatelné.
11. V tomto kontextu Ústavní soud pro stručnost odkazuje na tematicky obdobný nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz/), v němž se zabýval zavedením zpětných odvodů a zdanění elektřiny z fotovoltaických elektráren. Tehdy mimo jiné uvedl, že zavedení zpětně působícího opatření prostřednictvím právního předpisu ve formě nepravé retroaktivity je ústavně akceptovatelné, pokud existuje naléhavá potřeba změny (tehdy neúměrný nárůst nákladů vynakládaných na financování podpory energie z obnovitelných zdrojů), která je ještě únosná vzhledem ke zkoumané důvěře těch, jichž se změna právního předpisu negativně dotýká (tedy těch, jež investovali do výroby energie z obnovitelných zdrojů s tím, že při stanovené míře státní podpory počítali s určitou návratností takto vložených prostředků, potažmo s vytvářením zisku).
12. V případě stěžovatelky jde o situaci jen obdobnou s tím rozdílem, že v období pro stěžovatelku určujícím nedošlo k přímé změně právní úpravy, nýbrž pouze k určité změně jejího výkladu prostřednictvím rozhodovací činnosti obecných soudů. Právě rozhodnutími obecných soudů tak bylo dovozeno, že je-li společně s palivem z obnovitelného zdroje spalováno i palivo fosilní, náleží provozovateli elektrárny finanční podpora jen za tu část elektrické energie, která byla vyrobena z obnovitelných zdrojů. V daném případě se proto uplatňuje princip incidenční retrospektivy působící zpětně [srov. k tomu nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)], tedy určitá korekce původního právního názoru správního orgánu. Interpretace podústavního práva provedená obecnými soudy je přitom podle Ústavního soudu racionální (sleduje zesílení podpory skutečně obnovitelných zdrojů výroby elektrické energie) a odpovídá smyslu sledovanému právem Evropské unie, který byl koneckonců potvrzen i formulačním upřesněním provedeným prostřednictvím zákona č. 382/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. I v případě této přijaté novely se totiž zákonodárce rozhodl podporu neudělovat v rozsahu elektřiny vyrobené nikoliv z obnovitelných zdrojů - srov. k tomu též sněmovní tisk číslo 870/0, 8. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 2017 - 2021, Důvodová zpráva, Zvláštní část, k bodu 27]. Ani stěžovatelka pak v ústavní stížnosti ve svém důsledku netvrdí, že by se uvedená změna právního výkladu dotýkala samotné podstaty jejího práva vlastnit majetek nebo podnikat, byť Ústavní soud na druhou stranu nezpochybňuje, že uvedenou změnou - jak sama stěžovatelka naznačuje - došlo k prodloužení návratnosti investice vložené do elektrárny.
13. Pokud stěžovatelka konečně v ústavní stížnosti setrvává na stanovisku nutnosti překlenutí jí tvrzené mezery v právu s tím, že stanoví-li právní předpis výjimku pro spalování biomasy společně s lehkým topným olejem, měla by tato výjimka být stanovena také pro spalování bioplynu společně s lehkým topným olejem, pak v tomto rozsahu stěžovatelčiny argumentace Ústavní soud odkazuje zejména na zcela vyčerpávající odůvodnění obsažené v rozsudku městského soudu, který již vysvětlil, že stěžovatelka porovnává nezastupitelné technologie a již proto v dané věci nutnost analogového výkladu dána není. Proto pak také Nejvyšší soud podle Ústavního soudu postupoval správně, odmítl-li dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť na řešení otázky analogie právního předpisu rozhodnutí městského soudu postaveno není, když zde není zjistitelná podobnost mezi spalováním biomasy a bioplynu.
14. Lze proto shrnout, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla podle názoru Ústavního soudu porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu