ECLI:CZ:US:2022:3.US.3309.21.1
sp. zn. III. ÚS 3309/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky L. J., zastoupené Mgr. Terezou Rajchlovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 729/11, Praha 1, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. května 2021 č. j. 13 Co 110/2021-1452, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a nezletilého M. B., nezletilé K. B. a P. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku I. v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že napadeným výrokem byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku, předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných a vyživovacích poměrů nezletilého M. a nezletilé K., a vyživovací povinnosti P. B. (dále jen "otec") a stěžovatelky.
3. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") č. j. 9 Nc 145/2013-1385 ze dne 2. 11. 2020 byla otci stanovena povinnost zaplatit dlužné výživné pro nezletilého M. za období od 1. 9. 2013 do 31. 10. 2020 v celkové výši 361 000 Kč, se splatností k rukám matky (stěžovatelky) s tím, že je oprávněn je splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 10 000 Kč (výrok I.). Okresní soud dále rozhodl o povinnosti otce zaplatit dlužné výživné pro nezletilou K. za období od 1. 9. 2013 do 31. 10. 2020 v celkové výši 346 000 Kč, se splatností k rukám matky s tím, že je oprávněn je splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 9 600 Kč (výrok II.). Dále okresní soud rozhodl o povinnosti stěžovatelky (matky) zaplatit dlužné výživné pro nezletilého M. za období od 1. 9. 2013 do 31. 10. 2020 v celkové výši 100 000 Kč, se splatností k rukám otce s tím, že je oprávněna je splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 2 800 Kč (výrok III.). Rozhodl i o povinnosti stěžovatelky zaplatit dlužné výživné pro nezletilou K. za období od 1. 9. 2013 do 31. 10. 2020 v celkové výši 80 000 Kč, se splatností k rukám otce s tím, že je oprávněna je splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 2 200 Kč (výrok IV.). O nákladech řízení rozhodl okresní soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok V.). Proti rozsudku okresního soudu podal otec nezletilých odvolání.
4. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") změnil rozsudek okresního soudu tak, že ve výroku I. stanovil, že dluh na výživném za období od 1. 9. 2013 do 31. 5. 2021 pro nezletilého M. ve výši 365 000 Kč a pro nezletilou K. ve výši 349 000 Kč je otec povinen uhradit pro nezletilého M. v částce 101 500 Kč a pro nezletilou K. v částce 81 000 Kč ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně pro každé z dětí, spolu s běžným výživným, k rukám matky, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek a v částce 263 500 Kč pro nezletilého M. a v částce 268 000 Kč pro nezletilou K. ve splátkách po 8 000 Kč měsíčně pro každé z dětí na účet vedený u Raiffeisen stavební spořitelny, a. s. pod ztrátou výhody splátek. Zároveň ve výroku I. stanovil, že stěžovatelka (matka nezletilých) je povinna platit dluh na výživném za období od 1. 9. 2013 do 31. 5. 2021 pro nezletilého M. ve výši 101 500 Kč a pro nezletilou K. ve výši 81 000 Kč ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně pro každé z dětí, spolu s běžným výživným, k rukám otce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek. Výrokem II. následně stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v ústavní stížnosti po rekapitulaci průběhu řízení namítá zejména překvapivost a nepředvídatelnost výroku I. rozsudku krajského soudu, pokud jde o závěry o placení výživného, a to konkrétně ve způsobu, jakým byla otci nezletilých stanovena povinnost nedoplatek uhradit. Upozorňuje, že krajský soud napadeným rozhodnutím uzavírá, že výživné otce je z 30 % tvořeno běžným výživným a ze 70 % je tvorbou úspor pro nezletilé. Dovozuje, že napadený výrok zakládá nevyvážený poměr mezi běžným výživným a tvorbou úspor, přičemž tvrdí, že z odůvodnění není při absenci předchozího rozhodnutí o tvorbě úspor zřejmé, jaké důvody k takovému rozhodnutí odvolací soud vedly. Tvrdí, že odůvodnění nevyhovuje zákonným požadavkům, a že v důsledku napadené rozhodnutí odporuje zákazu libovůle v soudním rozhodování, a v konečném důsledku takové rozhodnutí způsobuje i porušení základního práva účastníků řízení na spravedlivý proces. Dodává, že rozhodnutí krajského soudu je zcela překvapivé, nepředvídatelné a pro nedostatek odůvodnění i nepřezkoumatelné.
6. Ústavní soud dospěl po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti rodinného práva. Ústavní soud zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných v rodinných věcech přistupuje zvláště zdrženlivě. Obdobně Ústavní soud opakovaně připomíná, že není povolán k tomu, aby činil závěry mj. i o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná.
8. Ústavní soud ověřil, že krajský soud své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil v takovém rozsahu, že napadené rozhodnutí nelze shledat rozporným s principy práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces, či - přesněji řečeno - právo na soudní ochranu, jehož se stěžovatelka nyní dovolává, není a logicky ani být nemůže nárokem na úspěch ve věci či na rozhodnutí podle představ toho kterého účastníka řízení. K porušení tohoto základního práva dochází až tehdy, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný anebo svým rozhodnutím neposkytne ochranu ústavním právům účastníků řízení. Z práva na spravedlivý proces rovněž vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, a náležitě posoudit jimi tvrzené a uplatňované skutečnosti. To znamená mimo jiné i povinnost soudu se v odůvodnění přesvědčivě vypořádat s námitkami a argumenty účastníků řízení, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování. V neposlední řadě je povinností soudu, aby na zjištěný skutkový stav aplikoval správný právní předpis (resp. právní normu) a ten v souladu se základními principy výkladu práva řádně interpretoval. V dané věci však nelze dovodit, že by v tomto duchu krajský soud nepostupoval.
9. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelčině námitce, že by k napadenému výroku absentovalo odůvodnění, respektive, že by napadený rozsudek krajského soudu byl nepřezkoumatelný. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě určující, že krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, jakými úvahami se řídil. V odst. 15 napadeného rozsudku krajský soud přímo uvádí, že na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal vzhledem k realizaci střídavé péče a vyměřeného běžného výživného důvody pro úhradu dlužného výživného toliko k rukám rodičů (v daném případě matce). Zdůrazňuje, že výživné má sice osobní charakter, ale nemusí mít nutně spotřební charakter a lze z něj v případě, že to poměry rodičů umožňují, tvořit dítěti úspory. Krajský soud v napadeném rozsudku podrobně popsal (odst. 9 a 10), že obě děti mají otcem založené účty u České spořitelny, a. s. a stavební spoření u Raiffeisen stavební spořitelny a. s. výší cílové částky 500 000 Kč a s nárokem na státní podporu. Krajský soud dodává, že je přesvědčen, že možnosti otce umožňují ve vztahu k dětem ve zbývající části dlužné výživné pro nezletilého M. ve výši 263 500 Kč a pro nezletilou K. ve výši 268 000 Kč umořit ve splátkách po 8 000 Kč pro každé z dětí, a to formou spoření do budoucna na účty dětí v rámci stavebního spoření, které dětem sám otec zřídil. Navíc zdůrazňuje, že se jedná o finanční produkt, se kterým nemohou rodiče nakládat bez vzájemné dohody, případně bez vědomí soudu.
10. Na těchto závěrech nehodlá - a vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - zdejší soud cokoliv přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich protiústavnosti.
11. Ústavní soud proto uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je primárně na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu