ECLI:CZ:US:2022:3.US.331.22.1
sp. zn. III. ÚS 331/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. E., zastoupené Mgr. Liborem Zbořilem, advokátem se sídlem Plzeňská 3350/18, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2021, č. j. 13 Co 279/2021-381, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva, jakož i základní práva jejích dětí, zaručená čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 odst. 1, čl. 12 odst. 1, odst. 2, čl. 18 odst. 1, čl. 19 odst. 1 a čl. 29 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, protože samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy. Postačí proto uvést, že předmětem řízení byla prozatímní úprava styku s nezletilými L. E. a P. E., jejichž otcem je P. E.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") k návrhu stěžovatelky nařídil usnesením ze dne 1. 10. 2021, č. j. 0 P 70/2020-311, předběžné opatření, kterým uložil otci povinnost strpět styk s nezletilými v tomto omezeném rozsahu: a) každou středu od 16:30 hodin do 19:30 hodin; b) každý sudý víkend od soboty od 9:00 hodin do neděle do 18:00 hodin s tím, že otec si nezletilé děti převezme a předá zpět v místě bydliště stěžovatelky. Okresní soud stěžovatelce současně uložil povinnost nezletilé děti ke styku s otcem řádně připravit a otci předat (výrok I.) a jmenoval město L. opatrovníkem nezletilých dětí pro řízení o nařízení předběžného opatření (výrok II.).
4. K odvolání obou účastníků řízení ve věci rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil ve výroku II. a současně je ve výroku I. změnil tak, že návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření se zamítá.
5. Stěžovatelka s tímto závěrem krajského soudu nesouhlasí a napadá jej ústavní stížností, v níž krajskému soudu mj. vytýká, že nepřipustil důkaz v podobě nahrávek rozhovorů mezi stěžovatelkou a nezletilými, které byly dle jejího názoru způsobilé zcela zásadně ovlivnit skutková zjištění nyní posuzované věci. Stěžovatelka rovněž vyslovuje pochybnost stran nestranného a nezávislého rozhodování krajského soudu (upozorňuje na fakt, že otec nezletilých je notářem v L.), přičemž žádá o přikázání věci jinému krajskému soudu.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předně připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy - v posuzovaném případě konkrétně krajský soud v řízení o podaném odvolání, resp. okresní soud v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze polemikou s výše rekapitulovanými právními závěry krajského soudu, přičemž přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatelky alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany obecných soudů, konkrétně pak - vzhledem k průběhu předchozího řízení a formulaci ústavní stížnosti - soudu krajského. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud má za to, že z podání stěžovatelky je zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci.
9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že se již v minulosti vyjádřil ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, přičemž zformuloval závěr (s nemalou mírou rezervovanosti), že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. Je totiž třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterými není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jejichž trvání je omezeno. Tyto závěry lze vztáhnout rovněž na rozhodnutí, jímž byl - tak jako v nyní posuzovaném případě - zamítnut návrh na vydání předběžného opatření.
10. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004) současně najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a čl. 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). Obecně však platí, že ochrana osoby povinné z předběžného opatření nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany, popřípadě ochranu veřejného zájmu. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti či nedůvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě - tak jako v nyní posuzovaném případě - rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (srov. cit. nález sp. zn. II. ÚS 221/98).
11. Ústavní soud dále považuje za nezbytné podotknout, že k přezkumu a přehodnocování soudních rozhodnutí v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu.
12. Ústavní soud posoudil danou věc ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení základních práv stěžovatelky, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Z obsahu ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelka v podstatě jen polemizuje se závěry, ke kterým dospěly obecné soudy, přičemž její argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Napadené rozhodnutí má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným soudem a není svévolné ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny, čl. 36 Listiny ani čl. 8 odst. 1, odst. 2 Úmluvy.
13. Krajský soud totiž návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření náležitě posoudil a na základě své úvahy, kterou řádně odůvodnil, v rámci čehož zdůraznil, že nebyla osvědčena naléhavost potřeby zatímní úpravy styku s nezletilými, jej z pozice odvolacího soudu zamítl pro nesplnění předpokladů pro vydání předběžného opatření. Tyto závěry nehodlá zdejší soud - rovněž s přihlédnutím ke shora naznačené zásadě minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, jež je navíc zvláště zvýrazněna u ústavního přezkumu předběžných opatření - přehodnocovat, neboť je považuje za přiléhavé a nespatřuje v nich cokoliv, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
14. Ústavní soud dále toliko stručně a již konkrétněji uvádí, že z obsahu stěžovaného rozhodnutí je dostatečně patrno, proč krajský soud nepřihlédl k přání nezletilých (mj. z toho důvodu, že v daném případě nebylo možné vyloučit, že postoje dětí jsou odrazem manipulace stěžovatelky - srov. usnesení krajského soudu, bod 20). Krajský soud se adekvátně vypořádal též s námitkou psychosomatických potíží dětí, kteréžto potíže nepřehlédl, nicméně zdůraznil, že kvalifikovaný závěr ohledně jejich příčin by mohl případně učinit pouze soudem ustanovený znalec (srov. tamtéž, bod 21). Ústavní soud má ve shodě s krajským soudem za to, že pro opatření takového důkazu není v řízení o předběžném opatření prostor. Tyto závěry krajského soudu nepovažuje zdejší soud za projev nepřípustné svévole ve shora naznačeném smyslu, ale naopak za výraz nezávislého soudního rozhodování, do jehož výkonu mu nepřísluší zasahovat.
15. Ústavní soud současně zdůrazňuje, že je velmi podstatné, aby o úpravě styku nezletilých s otcem bylo co nejdříve rozhodnuto meritorně, což předpokládá aktivní přístup účastníků řízení. Jak již uvedl krajský soud, bude na okresním soudu, aby celou věc řádně projednal a provedl podrobné dokazování, v jehož rámci kriticky zhodnotí rovněž přání nezletilých. Ústavní soud v tomto ohledu uvádí, že nepovažuje za zcela přiléhavé úvahy krajského soudu týkající se důkazní použitelnosti nahrávek dětí pořízených stěžovatelkou (spjaté s nosnými právními závěry vyslovenými v nálezu zdejšího soudu sp. zn. II. ÚS 1774/14 ze dne 9. 12. 2014). Nelze totiž přehlédnout, že v daném případě, tj. v případě, na nějž odkazuje krajský soud, šlo o skutkově naprosto odlišnou situaci. Vzhledem k ústavněprávním limitům přezkumu předběžných opatření však Ústavní soud nepovažuje tento dílčí závěr v kontextu nyní posuzovaného případu za relevantní, resp. za způsobilý přivodit rozhodnutí, které by bylo možno s ohledem na shora předestřená obecná východiska označit za extrémní, a tedy vytvářející prostor pro uplatnění kasační pravomoci zdejšího soudu.
16. Co se týká povšechně a ve své podstatě čistě spekulativně formulované námitky zpochybňující nestrannost krajského soudu, prostřednictvím které se stěžovatelka domáhá, aby zdejší soud přikázal věc jinému odvolacímu soudu, Ústavní soud závěrem uvádí, že nemůže rozhodnout požadovaným způsobem, neboť taková pravomoc nespadá do jeho příslušnosti vymezené Ústavou a zákonem o Ústavním soudu.
17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu