ECLI:CZ:US:2022:3.US.3311.21.1
sp. zn. III. ÚS 3311/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2021, č.j. 22 Co 1249/2020-1886, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a 1) P. K., 2) nezl. M. K., 3), nezl. M. K., a 4) nezl. M. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 7. 2020, č.j. 0 P 161/2016-1588, změnil rozsudky téhož soudu z 11. 12. 2015, č.j. 22 Nc 3146/2015-47, z 4. 7. 2017, č.j. 0 P 161/2016-326, a z 18. 7. 2016, č.j. 0 P 161/2016-12, tak, že nezl. M. a nezl. M. se s účinností od 12. 12. 2019 svěřují do péče otce s tím, že stěžovatelka je od téhož dne povinna přispívat na výživu nezl. M. částkou 3000 Kč měsíčně a na výživu nezl. M. částkou 2 500 Kč měsíčně, přičemž dluh na výživném v částce 22 935 Kč pro nezl. M. a v částce 19 113 Kč pro nezl. M. je povinna zaplatit do tří měsíců od právní moci rozhodnutí (výrok I.). Okresní soud stanovil, že výrok I. je předběžně vykonatelný (výrok II.). Návrh stěžovatelky na změnu péče k nezl. M. okresní soud zamítl (výrok III.). Dále určil registrující lékařku pro všechny nezletilé (výrok IV.) a základní školu pro nezl. M. (výrok V.). Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).
2. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 17. 9. 2021, č.j. 22 Co 1249/2020-1886, tak, že rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil v části o péči o nezletilé a stanovení výživného pro nezletilé za období od 12. 12. 2019 do 24. 9. 2020, zatímco ve zbytku jej změnil tak, že s účinností od 25. 9. 2020 je stěžovatelka povinna přispívat na výživu nezl. M. částkou 2 600 Kč a na výživu nezl. M. částkou 2 400 Kč měsíčně, přičemž dluh na výživném za období od 12. 12. 2019 do 17. 9. 2021 v částce 33 222 Kč pro nezl. M. a v částce 26 060 Kč pro nezl. M. je stěžovatelka povinna splácet v měsíčních splátkách vždy spolu s běžným výživným. Ve výrocích II., III., IV. a V. krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
3. Podle přesvědčení stěžovatelky byla napadeným rozsudkem krajského soudu porušena práva vyplývající z čl. 1 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
4. Obava okresního soudu o normální vývoj a zdraví nezletilých synů byla dle stěžovatelky zcela nepodložená a lichá, neboť okresní soud nedostatečně zjistil skutkový stav a dospěl k nesprávnému právnímu posouzení celé věci, v důsledku čehož stěžovatelka ztratila ze dne na den veškerý kontakt s nezletilými dětmi, který jí nebylo umožněno řádně navázat ani do dnešního dne. Krajskému soudu stěžovatelka vytýká, že se nevypořádal s žádnou z jejích námitek, přičemž svůj postup řádně neodůvodnil a rozsudek okresního soudu z větší části potvrdil, aniž by se racionálně logickým způsobem vypořádal s argumentací stěžovatelky a s jejími důkazními návrhy.
III.
5. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů.
6. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče nebo úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Posouzení těchto otázek přitom patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
8. Výhradám stěžovatelky formulovaným v ústavní stížnosti přisvědčit nelze. Obecné soudy se tím, zda jsou či nejsou dány důvody pro přehodnocení stávajícího výchovného uspořádání, pečlivě zabývaly, vycházely z řádně provedeného dokazování, podrobně popsaly postupný vývoj rodinné situace v čase, vysvětlily, jakými úvahami se řídily a svá rozhodnutí srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Potřebnou pozornost věnovaly také nejlepšímu zájmu nezletilých, přičemž způsob jeho vymezení v daném případě nelze považovat za ústavně nekonformní. Pochybení, pro které by závěry obecných soudů bylo nutné označit za svévolné či excesivní, Ústavní soud nenalezl. To, že dospěly k jiným než stěžovatelkou preferovaným závěrům, samo o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
9. Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že všichni tři nezletilí byli nejprve na konci roku 2015 na základě soudem schválené dohody rodičů svěřeni do péče stěžovatelky, následně byl soudem upraven také styk otce s nezletilými. V únoru roku 2019 byla nezletilá na základě svého výslovného a opakovaně uvedeného přání svěřena do péče otce, když mimo jiné uvedla, že ji stěžovatelka bije. Nezletilí synové v této době při pohovoru před soudem projevili přání zůstat v péči stěžovatelky, což se změnilo v prosinci roku 2019, kdy byli do péče otce předáni na základě předběžného opatření za situace, kdy byl Policií České republiky proveden s oběma chlapci pohovor a ohledání, v rámci kterého byly na jednom z nezletilých shledány modřiny a oba shodně uvedli, že stěžovatelka je bije, obávají se jí a nechtějí se k ní vrátit. Všichni tři nezletilí pak při opakovaných pohovorech před orgánem sociálněprávní ochrany dětí vyjádřili přání v péči otce setrvat. Důvody, pro které by v péči otce setrvat nemohli, zjištěny nebyly. Přestože stěžovatelka vznášela námitky proti péči otce, tyto nebyly prokázány, naopak bylo shledáno, že otec má pro nezletilé vytvořeny odpovídající podmínky a jejich péči zabezpečuje řádně. Návrh stěžovatelky na změnu péče k nezletilé navrhl opatrovník zamítnout, jelikož není důvodný a není v zájmu nezletilé. Svěření nezletilých chlapců do péče otce ve shodě s opatrovníkem navrhlo taktéž okresní státní zastupitelství.
10. Stěžovatelka uvádí, že v důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení věci ztratila s nezletilými veškerý kontakt, který jí dodnes nebylo umožněno navázat. Dle obecných soudů je to však právě stěžovatelka, která o kontakt s nezletilými nejevila zájem. Otec nezletilé v kontaktu se stěžovatelkou podporuje a i nezletilí se dle svých vyjádření po určitou dobu snažili stěžovatelku telefonicky kontaktovat, ta však nereagovala a sama konkrétní zájem o kontakt či styk s nezletilými neprojevila. Pokud navíc stěžovatelka v řízení před krajským soudem opakovaně uvedla, že nezletilé při zohlednění jejich nejlepšího zájmu za současné situace (vzhledem k probíhajícímu trestnímu řízení) nechce stykem zatěžovat, lze jistě souhlasit se závěrem krajského soudu, že tím méně o ně pak nyní může pečovat.
11. V návaznosti na tento závěr je pak třeba hodnotit také námitku stěžovatelky, že krajský soud se dostatečně nevypořádal s jejími důkazními návrhy stran událostí z roku 2019 (majícími vyvrátit závěr okresního soudu o tom, že nezletilý byl stěžovatelkou neadekvátně zbit).
12. Obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba. Nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní, ale mají vytvořen prostor pro to, aby individuálně posoudily, zda provedení dalších důkazů je či není potřebné. Tyto otázky závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je pouze ověřit, zda soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních principů zcela neudržitelné.
13. Důkazní návrhy stěžovatelky nebyly krajským soudem ignorovány, ale jejich provedení bylo vzhledem k dané situaci shledáno nadbytečným a proto byly zamítnuty. Byť je třeba zdůvodnění krajského soudu označit za stručné, s přihlédnutím k okolnostem posuzovaného případu je lze považovat za postačující a Ústavní soud v takovém postupu pochybení neshledává.
14. Vidí-li totiž stěžovatelka rozpor se základní ideou spravedlnosti v údajném konstatování krajského soudu, že již není důležité, zda se skutečně stala nebo nestala událost, pro kterou bylo rozhodnuto o svěření nezletilých chlapců do péče otce, když u něj v současné chvíli nezletilí prospívají, je třeba objasnit, že krajský soud reagoval na návrh stěžovatelky na přerušení opatrovnického řízení do skončení trestního řízení. Uvedl, že v opatrovnickém řízení lze rozhodnout, aniž je objasněno, k čemu v prosinci 2019 přesně došlo (zda stěžovatelka syna kvůli zamlčené špatné známce "výchovně plácla po zádech" nebo jej zbila a pobodala tužkou), neboť přerušení řízení není v zájmu nezletilých, kteří v péči otce velmi dobře prospívají, jednoznačně si přejí u něj zůstat, jejich poměry jsou takto stabilizovány a stěžovatelka se současně (po dobu trestního řízení) vyjádřila k otázce možného styku odmítavě. Za dané situace pak krajský soud považoval za vhodné potvrzení stávajícího stavu a rozsudek okresního soudu proto jako věcně správný potvrdil (aniž by prováděl další stěžovatelkou navrhované důkazy).
15. Pokud obecné soudy do značné míry vycházely právě z názoru nezletilých, je takový postup zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu týkající se práva dítěte být slyšeno v soudním řízení, jakož i s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého musí stát zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni.
16. Nešlo přitom jen o ojedinělé vyjádření nezletilých, ale o názor, který v nezměněné podobě opakovaně uváděli delší dobu. Pochybení by se tedy obecné soudy dopustily naopak tehdy, pokud by jednoznačný a opakovaně vyjádřený názor nezletilých vhodným způsobem nereflektovaly. Názor nezletilých však současně nepochybně nebyl jediným argumentem, který výslednou podobu rozhodnutí ovlivnil. Obecné soudy se neřídily pouze názorem nezletilých, ale v kontextu učiněných skutkových zjištění komplexně zohlednily také další podstatné aspekty případu, a to jak na straně nezletilých, tak na straně obou jejich rodičů.
17. Pokud stěžovatelka poukazuje na možnost ovlivnění názoru nezletilých jejich otcem, je třeba poukázat na to, že takové ovlivnění v řízení prokázáno nebylo. Nebylo shledáno, že by otec nezletilým bránil v kontaktu či v komunikaci se stěžovatelkou, stěžovatelka naopak na snahy nezletilých o kontakt nijak nereagovala. V této souvislosti je pak podstatné také to, že zatímco otec nezletilých zajistil účast svou i nezletilých dětí u znaleckého zkoumání z oboru psychologie, stěžovatelka se znaleckému zkoumání (které by kromě jiného mohlo objasnit právě i případnou manipulaci nezletilých) odmítla podrobit, a to nejen v opatrovnickém řízení, ale také v trestním řízení.
18. Pro úplnost lze pak doplnit, že obecné soudy se zcela dostatečným způsobem věnovaly také návrhu stěžovatelky na změnu péče o nezletilou, přičemž i zde své závěry adekvátně zdůvodnily, když kromě toho, že stěžovatelka neprokázala žádnou podstatnou změnu poměrů, která by změnu soudního rozhodnutí odůvodňovala, poukázaly především na postoj nezletilé, která na stávající situaci nechce nic měnit, jakož i na to, že v péči otce bez jakýchkoliv problémů prospívá.
19. Jelikož stěžovatelkou tvrzené porušení základních práv zjištěno nebylo, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu