ECLI:CZ:US:2022:3.US.3329.21.1
sp. zn. III. ÚS 3329/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora, sídlem Sadová 3887/15, Hodonín, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem, sídlem Velkomoravská 378/1, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2021 č. j. 30 Cdo 2143/2021-436, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Pavla Adamce a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel podal jako vedlejší účastník v řízení před Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud"), vedeném pod sp. zn. 25 Co 368/2020, na straně vedlejší účastnice (v procesním postavení žalované) dovolání proti rozsudku městského soudu ze dne 1. 4. 2021 č. j. 25 Co 368/2020-416. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání odmítl, neboť podle jeho ustálené judikatury není vedlejší účastník k dovolání ve věci samé oprávněn.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá, že sám Nejvyšší soud ve svých pozdějších rozhodnutích argument e silentio legis pomíjí a kloní se k posuzování oprávněnosti vedlejšího účastníka podat dovolání podle okolností daného řízení, k čemuž poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019 sp. zn. 27 Cdo 2616/2019. Stěžovatel se domnívá, že by ochrana práv vedlejšího účastníka z hlediska oprávněnosti podat dovolání ve věci samé, měla být postavena na posuzování účelu, jaký vedlejší účastník svou účastí v řízení sleduje. Tedy především jeho právním zájmem na výsledku sporu. Ve výše stěžovatelem zmíněném usnesení Nejvyšší soud uvedl: "Pojem ,právní zájem' na výsledku řízení není v občanském soudním řádu blíže specifikován. Zákonodárce tak ponechává na úvaze soudu v každém jednotlivém případě, aby podle konkrétních okolností projednávané věci sám posoudil, zda takový zájem je dán či nikoli. O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý morální, majetkový nebo jiný neprávní zájem na výsledku řízení nepostačuje. Vedlejší účastník má za povinnost, zejména je-li proti jeho účasti na řízení uplatněna námitka, tvrdit a prokázat, že má právní zájem na vítězství jím podporované strany. [...] Nastalá změna se musí promítat do roviny právní v podobě změny, dotčení reálně existujících nebo v blízké budoucnosti jistě nastalých právních vztahů."
4. O takové postavení stěžovatele v řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, ve kterém podal dovolání proti rozhodnutí městského soudu ve věci samé, údajně šlo; obzvláště za situace, v níž městský soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch vedlejší účastnice (žalované), což by mohlo mít za následek její uplatnění regresního nároku vůči stěžovateli, jenž by při postupu městského soudu a Nejvyššího soudu, pozbyl práva na obranu a na uplatnění všech námitek, které by v případném následném regresním řízení mohl uplatnit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocným rozhodnutím takového orgánu porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto se Ústavní soud musí vystříhat svévole a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud nepřehlédl, že ačkoli to stěžovatel výslovně nezmiňuje, je odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu kusé a jeho argumentace zcela spočívá v příkladmém odkazu na usnesení tohoto soudu ze dne 27. 5. 2003 sp. zn. 25 Cdo 162/2003. Na druhou stranu byly v tomto i dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu i Ústavního soudu shrnuty základní podmínky připuštění vedlejšího účastenství v civilním soudním řízení. Postačuje tak poukázat na stěžovatelem citovanou pasáž z usnesení Nejvyššího soudu, uvedenou výše v bodu 3, kterou obdobně vyjádřil i Ústavní soud např. v nálezu ze dne 8. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 553/03 (N 187/35 SbNU 455). Stěžovatel však pro sebe z nastíněného soudního výkladu zákona dovozuje odlišné důsledky než městský soud a Nejvyšší soud. Stěžovatelova argumentace je postavena jednak na odkazu na podle něj odlišné rozhodnutí Nejvyššího soudu, než kterým se v napadeném rozhodnutí řídil, jednak na jeho údajně nepopiratelném zájmu na výsledku řízení.
9. Za prvé ze stěžovatelem citovaného usnesení neplyne, že by byl vedlejší účastník k dovolání ve věci samé bez dalšího oprávněn. Plyne z něj toliko, že je tuto oprávněnost nutno posoudit v každém jednotlivém případě s ohledem na konstantní a ústavně souladný výklad zákona. Nadto ve stěžovatelem citovaném usnesení Nejvyšší soud posuzoval případ dovolání účastníka řízení, který rozporoval mimo jiné nepřipuštění vstupu vedlejšího účastníka do řízení; nešlo tedy o dovolání vedlejšího účastníka samotného. Citovaná procesní újma se vztahovala právě k dovolateli jako účastníku předchozích řízení, nikoli k vedlejšímu účastníkovi.
10. Za druhé lze přisvědčit obecným soudům, že v intencích mimo jiné výkladu podaného Ústavním soudem ve výše odkazovaném nálezu nebyl zájem stěžovatele na výsledku řízení takový, aby odůvodnil oprávněnost jeho dovolání ve věci samé. Stěžovatel totiž tuto oprávněnost zjevně staví na předpokládaném průběhu událostí navazujících na pro vedlejší účastnici neúspěšné soudní řízení. Právě v duchu judikaturních předpokladů připuštění vedlejšího účastenství se však právní postavení stěžovatele samo o sobě nemění, mění se toliko jeho hypotetická pozice ve vztahu k vedlejší účastnici za předpokladu, že ta bude postupovat tak, jak se stěžovatel domýšlí. Posouzení věci Nejvyšším soudem proto není v rozporu s ústavním pořádkem, neboť přesně následovalo zákonem sledovaný účel, na nějž stěžovatel nahlíží odlišně. Namítá-li stěžovatel, že kvůli odmítnutí dovolání nebude schopen v naříkaném řízení uplatnit své námitky, je to toliko důsledkem absence jeho objektivního právního zájmu na výsledku řízení. Změní-li se stěžovatelovo postavení na základě následných právních jednání vedlejší účastnice, nic mu nebrání uplatnit své námitky v novém řízení, v němž se proti jejím předpokládaným krokům může bránit. Z těchto důvodů stěžovateli nebyla upřena jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu a na přístup k soudu.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu