ECLI:CZ:US:2022:3.US.3346.21.1
sp. zn. III. ÚS 3346/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Markétou Esslerovou, advokátkou se sídlem Malé náměstí 73, Benešov, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 29. září 2020, č. j. 21 C 28/2019-236 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 2021, č. j. 24 Co 148/2021-324, za účasti Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a J. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi přispívat na jeho výživu měsíčně částkou 5 000 Kč měsíčně (výrok I.). Zároveň ve výroku II. stanovil okresní soud stěžovateli povinnost zaplatit do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného (vedlejšího účastníka) na náhradě nákladů řízení částku 60 810 Kč.
3. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
4. Stěžovatel uvádí, že byl vzhledem ke svým majetkovým a osobním poměrům nucen podat vůči svému synovi (vedlejšímu účastníkovi) návrh na stanovení výživného. Uvádí, že je v dlouhodobě zoufalé, ba přímo katastrofální finanční, zdravotní, rodinné a majetkové situaci. Stěžovatel tvrdí, že neznal jiné východisko, než aby podal návrh, aby se jeho syn podílel na jeho výživě. Stěžovatel konstatuje, že nemá dlouhodobě žádný příjem a že jej postihly vleklé závažné zdravotní problémy, které mu zabraňují najít si vhodné zaměstnání. Dle stěžovatelova názoru mu oba soudy upřely právo na spravedlivý proces, když nebyly zohledněny jeho námitky a tvrzení ohledně jeho složité životní situace a především ohledně jeho vztahu se synem. Nesouhlasí s tím, že oba soudy uvedly, že požadavek stěžovatele by byl v rozporu s dobrými mravy. Napadená rozhodnutí označuje za nepřezkoumatelná a nesrozumitelná, neboť v nich dle jeho přesvědčení nejsou uvedeny žádné důvody, na základě kterých soudy obou stupňů rozhodly. Dodává, že se nelze spokojit s odkazem na ustanovení §8 občanského zákoníku s konstatováním, že se stěžovatel choval proti dobrým mravům. Stěžovatel je dotčen tím, že je o něm v soudních rozhodnutích uvedeno, že se choval nemravně, když poukazuje na skutečnost, že má zdravotní postižení a žije na hranici chudoby.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je obecně přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
7. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry soudů a nepřípustně očekává, že je Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Z ústavního principu nezávislosti soudů však vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Z hlediska ústavněprávního je podstatná otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním však Ústavnímu soudu nepřísluší. Stěžovatel přitom měl možnost uplatnit prostředky k obraně svého práva a skutečnost, že soudy na základě provedeného dokazování a právního zhodnocení věci přesto dospěly k rozhodnutí, se kterým se neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá - navíc za situace, kdy ústavní stížnost neobsahuje takřka žádnou argumentaci, která by vykazovala hlubší ústavněprávní rozměr.
8. Namítá-li stěžovatel, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a nesrozumitelná, když v nich dle jeho přesvědčení nejsou uvedeny žádné důvody, na základě kterých soudy obou stupňů rozhodly, této námitce nelze přisvědčit. Okresní soud výrok o zamítnutí žaloby odůvodnil zjištěním, že přiznání výživného neshledává důvodným, když není splněna zásadní zákonná podmínka možného přiznání výživného mezi dítětem a rodičem, když nebylo prokázáno to, že se oprávněný rodič (žalobce) ocitl bez svého zavinění v takovém osobním a majetkovém stavu, že je zcela odkázán na pomoc a výživu od svého dítěte (žalovaného), protože není s to se sám živit. Uvedl, že taková skutečnost provedeným dokazováním zjištěna nebyla, resp. bylo zjištěno to, že žalobce (stěžovatel) je schopen se sám živit, byť má svoji pracovní schopnost sníženu v důsledku úrazu o 30 %. Dodal, že skutečnost, že žalobce nepracuje a nemá vlastní příjem, je ve vztahu k posuzované době založena výlučně jen v poměrech žalobce a poukázal na stěžovatelův (v minulosti nezodpovědný) přístup ve vztahu k finanční stránce svého života, v jehož důsledku se stěžovatel zadlužil a tato jeho situace byla řešena v insolvenčním řízení. Shledal, že žalovaný má sice vlastní příjem z pracovního poměru, který odpovídá jeho vzdělání a schopnostem, avšak je v takové výši, že z něj nezvládá zcela pokrýt potřeby své vlastní a potřeby své rodiny, kdy je ženatý a má dvě nezletilé děti. Navíc uvedl, že bylo prokázáno, že se stěžovatel o žalovaného od jeho útlého dětství (1 roku) přestal zajímat, nestaral se o něj, nestýkal se s ním, neprojevoval o něj žádný zájem, dlouhodobě a opakovaně neplnil řádně svou vyživovací povinnost k němu, za což byl dvakrát trestně odsouzen pro trestný čin zanedbání povinné výživy. Za těchto poměrů by tak bylo dle okresního soudu případné přiznání výživného stěžovateli, jako žalobci, k tíži žalovaného v rozporu s dobrými mravy. Lze uzavřít, že okresní soud podrobně popsal, na jakých skutečnostech zakládá své závěry, včetně rozporu návrhu (na stanovení výživného žalovanému synovi ve prospěch stěžovatele) s dobrými mravy.
9. Rovněž i krajský soud své rozhodnutí pečlivě odůvodnil, v odůvodnění svého rozsudku odkázal na zjištění okresního soudu, a shodně uzavřel, že není splněna ani základní zákonná podmínka možného vzniku vyživovací povinnosti ve vztahu předka (žalobce) a potomka (žalovaného). Popsal, že z dokazování bylo zjištěno, že se stěžovatel o získání příjmu odpovídajícím způsobem nesnaží, není-li přinejmenším evidován u příslušného úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, byť i se sníženou pracovní schopností (o 30 % v důsledku utrpěného pracovního úrazu), a že nelze konstatovat, že by stěžovatel nebyl schopen se sám živit. Dalším důvodem pro zamítnutí návrhu byl dle krajského soudu rozpor žaloby s dobrými mravy. Krajský soud připomněl, že z dokazování plyne, že v minulosti se sám vůči žalovanému dopustil trestně právního jednání, a dodal, že nelze spravedlivě po žalovaném požadovat, aby to byl právě on, kdo po dosažení své zletilosti se bude snažit o to, aby znovu navázal rodinné vazby se žalobcem (svým otcem).
10. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavním pořádkem zaručených základních práv stěžovatele. Obecné soudy se vypořádaly se stěžovatelovými námitkami a svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě proto Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu