ECLI:CZ:US:2022:3.US.3359.21.1
sp. zn. III. ÚS 3359/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Manželové, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, sídlem Lublaňská 673/24, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. září 2021 č. j. 25 Co 94/2021-114 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. února 2021 č. j. 9 C 107/2020-72, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení a Aleše Manžela, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Vedlejší účastník se žalobou ze dne 15. 6. 2020 domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 40 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu vznikla v důsledku neoprávněně podaného návrhu stěžovatelky na nařízení exekuce. Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 40 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 17 845 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že v důsledku podání nedůvodného návrhu stěžovatelky na nařízení exekuce proti vedlejšímu účastníkovi, vznikla vedlejšímu účastníkovi škoda ve výši pokut uložených mu v exekučním řízení, které byly uhrazeny na účet okresního soudu.
3. Proti citovanému rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení 7 260 Kč. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovatelka podala návrh na zahájení exekučního řízení, aniž by si ověřila, zda vedlejší účastník dobrovolně plnil, co mu bylo uloženo exekučním titulem (v průběhu exekučního řízení bylo prokázáno, že podmínky pro jeho vedení splněny nebyly, a proto bylo řízení zastaveno). Vedlejšímu účastníkovi vznikla škoda uložením pokut ve výši 10 000 Kč a 30 000 Kč, které byly odepsány z jeho účtu pro vymožení uložené povinnosti exekučním titulem a připsány na účet okresního soudu. Vedlejší účastník má tedy právo domáhat se po stěžovatelce náhrady vzniklé újmy ve výši pokut, které v důsledku jí nedůvodně podaného návrhu zaplatil.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že si obecné soudy neujasnily, na základě jakého exekučního příkazu byly vedlejšímu účastníkovi pokuty uloženy. Argumentují-li obecné soudy, že stěžovatelka podala předčasně nový nedůvodný návrh na vydání klíčů od zámků ke garáži, stěžovatelka namítá, že oba exekuční příkazy byly vedeny pouze ohledně povinnosti zdržet se zásahu spočívajícího ve výměně zámků k bytové jednotce č. 46/2. Stěžovatelka spatřuje dále pochybení obecných soudů v tom, že neprovedly na její návrh dokazování nalézacím spisem, z něhož vyplývají veškeré okolnosti týkající se zpřístupnění nemovitosti a vydání klíčů. Stěžovatelka je také přesvědčena, že soudy použily při svém rozhodování nesprávný právní předpis, a to zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), a jeho ustanovení (§2900 a §2910) nesprávně aplikovaly. Stěžovatelka má za to, že žalobu na náhradu škody za neoprávněné ukládání pokut by mohl podat vedlejší účastník, jen jednalo-li by se ze strany stěžovatelky o šikanózní návrh, touto skutečností se však obecné soudy nezabývaly. Stěžovatelka má za to, že vedlejší účastník svým jednáním sám způsobil, že proti němu bylo vedeno exekuční řízení, které stěžovatelka zahájila, aniž by jednala jakkoli protiprávně, tím méně s úmyslem způsobit vedlejšímu účastníkovi škodu. Naopak vedlejší účastník si měl být vědom toho, že může být sankcionován za své protiprávní jednání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci patřící do pravomoci obecných soudů, a postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud zpravidla neposuzuje ani interpretaci a aplikaci podústavního práva provedenou obecnými soudy. Výše naznačená východiska jsou významná pro hodnocení postupu a rozhodnutí obecných soudů v nyní posuzované věci, jimž stěžovatelka vytýká nesprávnou aplikaci §2900 a §2910 občanského zákoníku. Ústavní soud ve své judikatuře zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) dostupný stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže rozhodování obecných soudů nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva, jak tvrdí v posuzované věci stěžovatelka). Ústavní soud žádné takové pochybení v postupu obecných soudů neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
7. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnila již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly.
8. Okresní soud vyšel ze skutečnosti, že stěžovatelka podala dne 23. 2. 2017 návrh na nařízení exekuce, kterým se po vedlejším účastníkovi domáhala splnění povinnosti uložené mu II. výrokem rozsudku okresního soudu ze dne 31. 8. 2015 č. j. 7 C 225/2014-296, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 22. 3. 2016 č. j. 22 Co 486/2015-371, tedy povinnosti vydat stěžovatelce klíče od zámku od vstupních vrat vedoucích do garáže, povinnosti zdržet se dalších zásahů spočívajících ve výměně tohoto zámku a výměně zámku ke vstupním dveřím vedoucím do garáže z chodby domu, a dále zásahů spočívajících ve výměně zámku ke vstupním dveřím vedoucím do bytu z chodby domu. Exekučním příkazem soudního exekutora ze dne 30. 3. 2017 č. j. 206 EX 286/17-25 byla uložena vedlejšímu účastníkovi pro nesplnění povinnosti pokuta 10 000 Kč, dne 29. 6. 2017 byla tato částka odepsána z účtu vedlejšího účastníka. Exekučním příkazem ze dne 3. 7. 2017 č. j. 206 EX 286/17-54 byla vedlejšímu účastníkovi uložena další pokuta ve výši 30 000 Kč, dne 11. 8. 2017 byla tato částka odepsána z účtu vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník považoval exekuční návrh za nedůvodný, proto podal dne 16. 6. 2017 návrh na zastavení exekuce. Usnesením Okresního soudu ze dne 17. 12. 2018 č. j. 10 EXE 5/2017-131 byla exekuce zastavena, neboť bylo prokázáno, že vedlejší účastník neporušil povinnost stanovenou exekučním titulem, když vedlejším účastníkem již před vykonatelností exekučního titulu vyměněný zámek dveří k bytu nebyl od té doby vyměněn a zámek od dveří do garáže odstranila po vykonatelnosti exekučního titulu sama stěžovatelka.
9. Krajský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu stěžovatelce vysvětlil, že je rozhodnutím okresního soudu (vydaném v řízení sp. zn. 10 EXE 5/2017 ) o zastavení exekučního řízení z důvodu neporušení vedlejšímu účastníkovi exekučním titulem uložené povinnosti vázán. Byla-li tedy vedlejšímu účastníkovi v exekučním řízení pro vymožení exekučním titulem uložené povinnosti uložena pokuta ve výši 10 000 Kč a 30 000 Kč, které byly odepsány z jeho účtu, vznikla mu škoda ve výši 40 000 Kč. Nepodala-li by stěžovatelka nedůvodný návrh na zahájení exekučního řízení, k újmě na majetku vedlejšího účastníka by nedošlo. Krajský soud pro úplnost konstatoval (opět s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu), že uloženou pokutu nelze prominout, povinnému se nevrací, i když byla exekuce zastavena, a to ani tehdy, podala-li stěžovatelka jako oprávněná návrh na nařízení exekuce zcela nedůvodně. V takovém případě se může podle judikatury Nejvyššího soudu vedlejší účastník po stěžovatelce domáhat náhrady vzniklé újmy ve výši pokut, které v důsledku nedůvodného návrhu stěžovatelky zaplatil.
10. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr krajského soudu a okresního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění napadených rozhodnutí okresního a krajského soudu, které se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu Nejvyššího soudu.
11. Má-li stěžovatelka za to, že na danou věc nelze aplikovat §2900 či §2910 občanského zákoníku, neboť stěžovatelka nezasáhla do žádného absolutního práva vedlejšího účastníka ani se nedopustila protiprávního jednání, okresní soud v napadeném rozsudku srozumitelně uvedl, že stěžovatelka svou zákonnou povinnost porušila, a to podáním nedůvodného návrhu na nařízení exekuce, neboť podala návrh za situace, kdy vedlejší účastník exekučním titulem uloženou povinnost neporušil, a v návrhu uváděla nepravdivá tvrzení, z nichž byl soud povinen při nařízení exekuce vycházet. Konkrétně okresní soud poukázal na skutečnost, že si stěžovatelka musela být vědoma toho, že k výměně zámků vedoucích do garáže došlo opakovaně na její pokyn ještě před tím, než podala exekuční návrh, a v průběhu exekučního řízení přitom uváděla, že vedlejší účastník své povinnosti porušuje. Krajský soud pak, jde-li o výměnu zámku ke vstupním dveřím do bytové jednotky, zdůraznil, že stěžovatelka návrh podala, aniž by jí bylo cokoliv známo o tom, že by k výměně zámků ke vstupním dveřím do bytové jednotky ze strany vedlejšího účastníka vůbec došlo, a uvedla v něm, že vedlejší účastník vyměnil zámek ke vstupním dveřím vedoucím do bytu z chodby domu.
12. Tvrdí-li stěžovatelka, že její jednání spočívající v podání návrhu na exekuci nebylo šikanózní, Ústavní soud nemůže než přisvědčit okresnímu soudu v tom, že uváděla-li stěžovatelka v návrhu nepravdivé skutečnosti o porušení povinnosti vedlejším účastníkem uložené mu exekučním titulem, z nichž byl soud povinen při nařízení exekuce vycházet, porušila svou zákonnou povinnost [srovnej nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61), podle kterého lze za zneužití procesního práva považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem nebo zmařit řádný postup řízení]. Že tak skutečně učinila, je zřejmé např. i z odůvodnění exekučního příkazu ze dne 3. 7. 2017 č. j. 206 EX 286/17-54, ve kterém se uvádí, že stěžovatelka sdělila podáním ze dne 23. 5. 2017 (tedy poté, co v únoru 2017 nechala odstranit zámek od vrat vedoucích do garáže a současně poté, co vedlejšímu účastníkovi byla 30. 3. 2017 udělena první pokuta ve výši 10 000 Kč), že vedlejší účastník stále nesplnil vymáhanou povinnost, a navrhla udělení další pokuty.
13. Ústavní soud se ve své judikatuře otázkou zneužití práva zabýval a dospěl k závěru, že tato otázka se neuplatňuje pouze v hmotném právu, ale také v právu procesním, jednotlivé procesní úkony účastníků je proto třeba podrobit i přezkumu z hlediska jejich souladu s účelem procesní normy či procesního institutu. V nálezu ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3216/14 (N 218/79 SbNU 503) Ústavní soud uvedl, že "smyslem exekučního řízení je vymožení plnění, jež bylo oprávněnému přiznáno vykonatelným exekučním titulem a které povinný odmítá oprávněnému dobrovolně uhradit. Je notorietou, že vymáhání plnění cestou exekuce představuje poměrně komplikovaný proces, jehož délka se pohybuje v řádech měsíců nebo dokonce let. Proto například za situace, kdy má oprávněný prakticky jistotu, že povinný v nejbližší době (řádově dnů) svůj závazek splní, bude mít zpravidla návrh na nařízení exekuce charakter návrhu šikanózního, neboť jeho podání není primárně motivováno snahou oprávněného domoci se plnění, nýbrž snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce". Ústavní soud v této souvislosti poukázal na zvláštní případ zneužití procesního práva, který představují tzv. šikanózní návrhy či postupy, které se vyznačují úmyslem účastníka způsobit protistraně škodu. Škodlivost šikanózního jednání se přitom neomezuje pouze na ostatní účastníky, kteří jsou nuceni v souvislosti s vedením řízení vynakládat prostředky na svou procesní obranu, případně snášet další negativní důsledky s řízením spojené (typicky např. důsledky insolvenčního návrhu), ale spočívá také v tom, že zbytečně zatěžuje soudní soustavu a "zneužívá" ji k cílům, které neodpovídají jejímu pravému poslání, tzn. poskytování ochrany právům (čl. 90 Ústavy, §2 o. s. ř.). V nyní posuzované věci soudy ústavně souladným způsobem odůvodnily, že stěžovatelka byla podle §37 zákona č. 120/2021 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, oprávněna podat návrh na zahájení exekuce pouze tehdy, pokud by vedlejší účastník nesplnil dobrovolně to, co mu bylo uloženo exekučním titulem, stěžovatelka však porušila svou zákonnou povinnost, když podala návrh na nařízení exekuce přesto, že vedlejší účastník povinnosti uložené mu exekučním titulem neporušil a před podáním exekučního návrhu dobrovolně plnil to, co mu jím bylo uloženo.
14. Obecným soudům nelze ani vytknout, že by se nezabývaly otázkou zavinění, jak uvádí stěžovatelka. Okresní soud konstatoval, že stěžovatelka si musela být vědoma toho, že podává nedůvodný návrh na nařízení exekuce, neboť věděla o tom, že k výměně zámků vedoucích do garáže došlo opakovaně na její pokyn ještě před tím, než podala exekuční návrh, navíc opakovaně v průběhu exekučního řízení uváděla, že vedlejší účastník své povinnosti porušuje. K tomu Ústavní soud dodává, že také ve svém vyjádření k návrhu vedlejšího účastníka na zastavení exekuce stěžovatelka uvedla, že vedlejší účastník vyměňuje zámky i přes pravomocný a vykonatelný exekuční titul, současně stěžovatelka uvedla, že ji v exekučním řízení v tomto směru netíží břemeno tvrzení a důkazní. Stěžovatelka si tedy byla vědoma toho, že pro nařízení exekuce je postačující tvrzení oprávněného, že povinný neplní povinnosti uložené exekučním titulem, a soudní exekutor a soud se zabývají pouze tím, zda předložený exekuční titul má potřebné formální náležitosti.
15. Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud odmítl její návrh na provedení dokazování nalézacím spisem (sp. zn. 7 C 225/2014), Ústavní soud konstatuje, že ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jde mimo jiné o případy tzv. opomenutých důkazů, tedy o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny.
16. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že stejně tak jako okresní soud doplnění dokazování spisem sp. zn. 7 C 225/2014 považoval za zcela nadbytečné, neboť pro toto řízení byl podstatný exekuční titul (rozsudek), který byl v daném řízení vydán, a nikoli spory a neshody účastníků, které jeho vydání předcházely. Z uvedeného je zřejmé, že se krajský soud nedopustil při zjišťování skutkového stavu stěžovatelkou namítaného pochybení, neboť řádně uvedl, z jakých důvodů nebyly stěžovatelkou navržené důkazy provedeny, a vycházel ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.
17. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že ačkoli se oba exekuční příkazy týkaly povinnosti vedlejšího účastníka zdržet se zásahu spočívajícího ve výměně zámků, soudy dávaly stěžovatelce k tíži, že podala nedůvodný návrh na vydání klíčů od zámků vedoucích do garáže. Jak sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, soudy pouze "mimo jiné" argumentují tím, že se navíc stěžovatelka domáhala i vymožení povinnosti vedlejšího účastníka vydat jí klíče od zámku vrat vedoucích do garáže, ačkoli již pro tento její nárok bylo zahájeno exekuční řízení v roce2016. Okresní soud však v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že "soudní exekutor byl pověřen pouze k vedení exekuce pro vymožení povinnosti žalobce zdržet se zásahů spočívajících ve výměně zámků od vstupních vrat a dveří vedoucích do Garáže a povinnosti zdržet se zásahů spočívajících ve výměně zámků ke vstupním dveřím vedoucím do Bytu (soudní exekutor nebyl pověřen vedením exekuce pro vymožení povinnosti vydat žalované klíče od zámku od vstupních vrat vedoucích do Garáže, neboť ohledně vymožení této povinnosti bylo zahájeno na základě návrhu žalované ze dne 18. 10. 2016 jiné exekuční řízení vedené pod sp. zn. 6 EXE 5029/2016; usnesením ze dne 21. 3. 2017, č. j. 206 EX 286/17-7, bylo rozhodnuto o částečném zastavení exekuce v části týkající se vymožení povinnosti žalobce vydat žalované klíče od vrat do Garáže)." Je tedy zjevné, že v řízení o náhradě škody bylo postaveno najisto, o jakou vedlejším účastníkem podle tvrzení stěžovatelky porušenou povinnost šlo.
18. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že stěžovatelka podala návrh na nařízení exekuce za vyhrocené situace, kdy poté, co vedlejší účastník osadil na začátku roku 2016 vrata ke garáži a dveře k bytové jednotce novými zámky, nechala vložku u vrat do garáže dne 26. 10. 2016 vyměnit a (po zatlučení vrat do garáže zevnitř vedlejším účastníkem) dne 2. 2. 2017 odvrtat. Jak však konstatovaly obecné soudy, skutečnost, že garáž byla zajištěna zevnitř, není ve vztahu k podání exekučního návrhu stěžovatelkou podstatná - proto také exekuční řízení bylo zastaveno, když okresní soud neshledal nerespektování exekučního titulu (zapovídajícího výměnu klíčů), který nabyl právní moci dne 30. 5. 2016 a vykonatelnosti dne 15. 6. 2016. Krajský soud k tomu dodal, že stěžovatelka měla navíc do garáže zajištěn přístup z chodby domu, nebylo zjištěno, že by vedlejší účastník vyměnil zámek od těchto dveří.
19. Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost je výlučným opakováním argumentů, které stěžovatelka namítala již dříve v průběhu řízení, s nimiž se obecné soudy ústavně souladným způsobem vypořádaly, včetně námitky, že jednání vedlejšího účastníka představuje zneužití práva ve smyslu §3, §6 a §8 občanského zákoníku. Krajský soud dovodil, že vedlejší účastník se pouze bránil proti postupu stěžovatelky, na jejíž návrh bylo zahájeno exekuční řízení, aniž by vedlejší účastník porušil povinnosti uložené mu exekučním titulem. Stěžovatelka polemizuje s napadenými rozhodnutími soudů v rovině podústavního práva a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s odůvodněním napadených rozhodnutí však nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu