ECLI:CZ:US:2022:3.US.3368.22.1
sp. zn. III. ÚS 3368/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. Č., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2022, č. j. 11 Tdo 640/2022-335, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2022, č. j. 11 To 26/2022-305, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 12. 2021, č. j. 17 T 15/2021-277, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, protože samotným účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, shora rubrikovaným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 trestního zákoníku, kterého se dopustila skutkem popsaným ve výroku tohoto rozhodnutí. Za uvedený přečin okresní soud stěžovatelce uložil podle §337 odst. 4 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 téhož zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
4. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením tak, že je podle §256 trestního řádu zamítl.
5. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
6. Stěžovatelka s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a brojí proti nim ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobnou argumentaci, kterou uplatnila již v průběhu přechozího (odvolacího i dovolacího) řízení. Opětovně tudíž vyjadřuje přesvědčení, že nebylo prokázáno naplnění znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu, a to ve vztahu k její objektivní i subjektivní stránce. Stěžovatelka dále namítá, že došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Opakuje, že "donucovací pokuty uložené obvodním soudem se vztahovaly toliko k předchozímu vydanému předběžnému opatření, které bylo právě předmětným rozsudkem nahrazeno, nikoli k předmětnému rozsudku", z čehož dovozuje, že se nemohla dopustit maření výkonu tohoto rozhodnutí.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
9. Souhrnně lze uvést, že předkládaná ústavní stížnost je ve skutečnosti pouze pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena především v rovině práva podústavního, resp. vztahuje se k hodnocení skutkového stavu, kdy stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve skutečnosti tak stěžovatelka polemizuje pouze s - pro ni nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
10. Stěžovatelka tedy bez hlubší ústavněprávní argumentace předkládá námitky, s nimiž se však obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích již řádně a přesvědčivě vypořádaly. Ústavní soud pro stručnost na tato jejich odůvodnění odkazuje.
11. Nezbývá tak než jen zopakovat, že obecné soudy přesvědčivě vyvrátily jak námitky týkající se objektivní stránky trestného činu, zde mj. v souvislosti s argumentem, že stěžovatelka byla tvrzeně napomínána toliko za neplnění předchozího předběžného opatření (srov. usnesení Nejvyššího soudu, body 26-31; usnesení krajského soudu, bod 5), tak subjektivní stránky trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 32; usnesení krajského soudu, bod 4 a zde uvedený odkaz na body 26-30 rozsudku okresního soudu) a naplnění zásady subsidiarity trestní represe (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu, body 33-36).
12. Na závěrech obecných soudů, nadto souvisejících toliko s výkladem podústavního práva a zjišťováním skutkového stavu, zdejší soud nehodlá - a vzhledem ke svému postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti ani nemůže - cokoliv rozporovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich protiústavnosti.
13. Ústavního soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu