ECLI:CZ:US:2022:3.US.3369.21.1
sp. zn. III. ÚS 3369/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Janem Tryznou, PhD., advokátem se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, č. j. 33 Cdo 1521/2021-300, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"; pozn. ÚS: citovaný článek nezakotvuje právo na spravedlivý proces, nýbrž právo na soudní ochranu).
2. Ústavní soud nepovažuje za nutné rekapitulovat celý průběh řízení, nýbrž postačí zmínit toliko základní fakta.
3. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, se žalobce J. P. P. u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhal po stěžovatelce jako žalované vrácení zápůjčky poskytnuté v hotovosti v celkové výši 2.000.000 Kč. Obvodní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi žalobcem a stěžovatelkou byla v srpnu roku 2016 uzavřena ústní Smlouva o zápůjčce (dále jen "smlouva"), bez sjednání splatnosti. V srpnu následujícího roku žalobce smlouvu vypověděl a žádal vrácení zapůjčených peněz, stěžovatelka je však ani na žádost nevrátila. Stěžovatelka popřela skutkovou verzi žalobce, a to tak, že dle jejího názoru částku 2.000.000 Kč nepřebrala jako fyzická osoba, nýbrž tak učinila za společnost Casper s.r.o. jako její jednatelka. Žalobce jí měl předmětnou částku poskytnout jako zálohu v pozici jednatele společnosti X pro realizaci obchodu se třetí společností. V souladu se svou skutkovou verzí se stěžovatelka domnívala, že ve sporu není osobou aktivně legitimovanou. Soud ovšem tvrzení stěžovatelky neakceptoval a ve výroku I. rozhodl ve prospěch žalobce, ve výrocích II. a III. pak rozhodl o nákladech řízení a o uložení poplatkové povinnosti stěžovatelce.
4. V odvolání proti rozsudku obvodního soudu stěžovatelka zejména namítla, že v tomto řízení došlo k nesprávnému postupu při dokazování, jelikož si soud opatřil a provedl důkaz, který následně nebyl hodnocen, a že opomenutých důkazů bylo více.
5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil závěry obvodního soudu ve věci samé rozsudkem ze dne 3. 2. 2021, č. j. 18 Co 378/2020-244. Výrok II. a III. předmětného rozhodnutí zrušil a vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
6. Následně se stěžovatelka domáhala zrušení tohoto rozsudku městského soudu dovoláním k Nejvyššímu soudu, které však bylo odmítnuto nyní napadaným usnesením jako nepřípustné dle §243c odst. 1, občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř."), a to z toho důvodu, že stěžovatelka dovolacímu soudu nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení tohoto usnesení Nejvyššího soudu, neboť tvrdí, že dovolání nemělo být odmítnuto pro nepřípustnost. V dovolání totiž namítla, že v řízení před nižšími soudy byl opomenut důkaz, který následně nebyl hodnocen a nebyl vůbec předmětem úvah soudu. Tímto "opomenutým" důkazem měla být výpověď žalobce v jiném paralelně probíhajícím řízení.
8. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
9. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu posouzení je Ústavní soud příslušný a návrh je také přípustný.
10. Ústavní soud proto posoudil obsah ústavní stížnosti, přičemž však dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
11. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V posuzovaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadeného usnesení Nejvyššího soudu a s podaným dovoláním proto Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud základní právo stěžovatelky na soudní ochranu neporušil.
12. Ústavní soud především zdůrazňuje, že je zásadně vázán petitem (nikoliv obsahem) podané ústavní stížnosti. S ohledem na okolnost, že stěžovatelka napadla výhradně usnesení Nejvyššího soudu, se proto nemohl věcně zabývat rozhodnutími mu předcházejícími, tzn. rozsudky obvodního a městského soudu, a přezkoumat jejich ústavní souladnost.
13. Při odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem z důvodu nepřípustnosti ostatně může být předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti (s ohledem na respektování principů subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů) zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání, kdy Ústavní soud hodnotí, zda ze strany Nejvyššího soudu nedošlo k odepření práva na soudní ochranu (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1574/20 ze dne 23. 6. 2020, nebo usnesení III. ÚS 3085/20 ze dne 18. 11. 2020; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz). Naopak samotná správnost, respektive ústavnost předchozího rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla ani předmětem meritorního přezkumu před Nejvyšším soudem, protože stěžovatel pro tento meritorní přezkum v důsledku zákonným předpokladům neodpovídajícího dovolání nevytvořil odpovídající procesní prostor.
14. Ústavní soud v této souvislosti již mnohokrát připomenul, že mezi povinné náležitosti dovolání podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je povinen zřetelně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní praxe, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou; přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
15. Stěžovatelka se domnívá, že dovolání nemělo být odmítnuto jako nepřípustné, neboť tvrdí, že se odvolací soud při rozhodování odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka jak v dovolání, tak v samotné ústavní stížnosti, konfrontuje uvedené skutečnosti s rozhodovací praxí obou zmíněných soudů. Stěžejním důvodem, ve kterém stěžovatelka spatřovala pochybení obvodního a městského soudu, je přitom způsob provedeného dokazování a následného "vyhodnocení" důkazů, konkrétně nehodnocení výpovědi žalobce učiněné v paralelně probíhajícím řízení. Stěžovatelka se domnívá, že v dovolání obsáhla veškeré podmínky dané občanským soudním řádem a založila tak jeho přípustnost. Má za to, že dovolacímu soudu předložila otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe.
16. Dovolací soud v odůvodnění odmítavého usnesení uvedl, že stěžovatelka nepředložila k řešení otázku procesního práva, protože veškerá její tvrzení směřují do oblasti skutkových zjištění. Jak přitom Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 (N 45/84 SbNU 527), "nesprávné právní posouzení tak může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno, se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl." Aby tedy bylo možné shledat otázku procesního práva v řízení o podaném dovolání relevantní, je potřeba, aby ji dovolatel konfrontoval s rozhodnutími, od kterých se měl odvolací soud při rozhodování odchýlit.
17. K námitkám stěžovatelky Ústavní soud především uvádí, že v nyní posuzované věci nejde o případ tzv. opomenutého důkazu, tedy důkazu, který by k návrhu účastníka řízení nebyl proveden a současně by soud ani racionálně a srozumitelně nevyložil, proč provedení tohoto důkazu nebylo potřebné (důkaz by byl např. lichý, mylný nebo vyvrácený). V této věci totiž stěžovatelka proti sobě postavila důkaz protokolem z ústního jednání konaného v opatrovnickém řízení, kde měl žalobce dne 11. 2. 2020 uvést, že si není jistý, zda stěžovatelce půjčoval peníze, oproti jeho výpovědi učiněné při účastnickém výslechu dne 12. 2. 2020, kde již tvrdil, že stěžovatelce spornou částku osobně zapůjčil, a to stěžovatelce jako fyzické osobě. Důkaz protokolem z opatrovnického řízení přitom obvodní soud provedl jeho přečtením při ústním jednání, což ostatně uvádí i stěžovatelka v dovolání (bod 19). Stěžovatelka proto ve skutečnosti nebrojí proti neprovedení tohoto důkazu (tzn. jeho opomenutí), nýbrž jen proti jeho nezohlednění ve výsledku řízení. Tím se ovšem argumentace obsažená v ústavní stížnosti dostává do úrovně přehodnocení dokazování, prováděného obecnými soudy, které však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Nejvyšší soud pak v napadeném usnesení uvedl, že k těmto vadám řízení může přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
18. K tomu Ústavní soud uvádí, že jeho úkolem není výklad podústavního práva a ani sjednocování judikatury obecných soudů, a to ani za situace, kdy závěry obecných soudů nepovažuje za zcela přesvědčivé, resp. kdy je představitelný i výklad alternativní. Stěžovatelce lze proto přisvědčit potud, že odůvodnění Nejvyššího soudu a zejména i městského soudu (které ovšem stěžovatelka vůbec nenapadla) mohlo být k této konkrétní námitce výrazně propracovanější a přesvědčivější. Současně však platí, že ani tento deficit není způsobilý "povýšit" danou kauzu do ústavní roviny.
19. Jak se totiž podává z napadeného usnesení i jemu předcházejících rozhodnutí soudů nižších instancí, v dané věci bylo provedeno poměrně obsáhlé dokazování a výhrada stěžovatelky se týká prakticky jediného důkazu, který byl údajně způsobilý zpochybnit výsledek řízení. Toto tvrzení však zdejší soud považuje za značně spekulativní a připomíná, že jeho úkolem je hodnotit spravedlnost soudního procesu jako celek a nikoliv jen některé jeho parciální části. I pokud by proto stěžovatelce v tomto ohledu částečně přisvědčil, není tím ještě dán důvod pro vyhovění ústavní stížnosti jako celku. Nelze totiž ani souhlasně se stěžovatelkou bez dalšího konstatovat, že důkaz protokolem z paralelně vedeného opatrovnického řízení lze považovat za natolik zásadní a skutečně rozporný s ostatními provedenými důkazy, aby založil zásadně odlišné rozhodnutí ve věci.
20. Ústavní soud přitom ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že jeho úkolem je hodnotit přezkoumávaný proces jako celek, nikoliv jen jeho některé segmenty, tzn. přihlíží k závažnosti eventuálních pochybení v postupu obecných soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, neboť právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. "Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu" [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209); či nález sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ze dne 18. 10. 2011 (N 178/63 SbNU 69)]. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je tudíž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé. Proto jedním z kritérií úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita. "Zásah do základních práv stěžovatele tak musí dosahovat jistého stupně intenzity, způsobilého přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů" [srov. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Naopak tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem daného řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem přistoupit ke kasaci takového rozhodnutí obecného soudu, a to výhradně "pouze" pro nevyhovění všem procesním oprávněním účastníka bez ohledu na racionalitu jejich uplatnění. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že kdyby Ústavní soud jen z tohoto důvodu ústavní stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám mohl přispět k oslabení účinné ochrany základních práv dotčených jednotlivců tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení.
21. Konečně co se týče dalších námitek stěžovatelky, týkajících se věrohodnosti komunikace vedené prostřednictvím aplikace Whatsapp, postačuje Ústavnímu soudu pro stručnost odkázat na podrobné vypořádání těchto námitek Nejvyšším soudem v odůvodnění napadeného usnesení, navazující na předtím učiněné závěry soudů nižších stupňů, od kterých nemá zdejší soud racionální důvod jakkoliv se odchylovat.
22. Ústavní soud závěrem konstatuje, že nesdílí přesvědčení stěžovatelky o porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Namítané právo totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru a zájmům, nýbrž je mu zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě přitom Nejvyšší soud předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektoval, když postupoval v intencích shora zmiňované procesní zákonné úpravy a Ústavní soud, vědom si své role v ústavním systému a vztahu k obecným soudům, a který hodnotí přezkoumávaný proces jako celek, neshledal žádný relevantní důvod pro svůj kasační zásah do jeho výsledku.
23. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný odmítá podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu