ECLI:CZ:US:2022:3.US.3379.21.1
sp. zn. III. ÚS 3379/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. H., zastoupené Mgr. Oliverem Urazem, LL.M., advokátem, sídlem Eduarda Hamburgera 1212/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2018 sp. zn. 5 Tdo 1084/2018, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. dubna 2018 sp. zn. 55 To 47/2017, rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 2 T 287/2015-3967, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. září 2021 č. j. 55 To 169/2021-5025 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. června 2021 č. j. 2 T 287/2015-5002, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 11. 2016 č. j. 2 T 287/2015-3967 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 5. 2018 sp. zn. 55 To 47/2017, shledána vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, z přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první trestního zákoníku a z přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedeného jednání se stěžovatelka dopustila, stručně řečeno, tak, že sjednávala obchody, u nichž bylo od počátku zjevné, že z důvodu své platební neschopnosti nebude moci vzniklé závazky uhradit. Stěžovatelce byl uložen nepodmíněný úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří let a šesti měsíců. Dále byl stěžovatelce uložen trest zákazu činnosti na dobu šesti let. Stěžovatelce byla taktéž uložena povinnost k náhradě škody podle §228 odst. 1 trestního řádu, podle §229 odst. 1 trestního řádu byla většina poškozených odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatelka v této věci podala návrh na obnovu řízení, v němž jako nové důkazy navrhla provést důkaz externím diskem Samsung a výslechem D. N., čímž chtěla prokázat, že její společnost v letech 2007 až 2009 průběžně disponovala hotovostí převyšující 100 000 Kč. Okresní soud tyto důkazy odmítl provést a návrh stěžovatelky zamítl podle §283 písm. d) trestního řádu, neboť neshledal podmínky pro povolení obnovy řízení podle §278 trestního řádu.
3. Stěžovatelka napadla usnesení okresního soudu stížností, kterou krajský soud zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka uvádí, že v roce 2013 obdržela obvinění z trestného činu podvodu a domnívala se, že jde o nedorozumění, ale mýlila se. Na počátku trestního řízení ve věci sp. zn. 2 T 276/2015 vedené u okresního soudu klíčoví svědci, spolupracovníci stěžovatelky, podávali vysvětlení, aniž by u těchto výslechů byla stěžovatelka (nebo její advokát) přítomna, stěžovatelka nedala ani souhlas s použitím těchto výpovědí, přesto však jsou tyto výpovědi neustále v soudních rozhodnutích citovány. Stěžovatelce bylo řečeno, že Policie České republiky tyto svědky v noci odvezla na služebnu a policisté se k nim nechovali slušně a svědky vyděsili.
5. V průběhu soudního řízení pak byly všechny skutečnosti používány proti stěžovatelce, v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Soud neodůvodnil své otázky, které měly přímý vliv na odsouzení stěžovatelky a navrženého znalce jí "zamítl". Stěžovatelka vznesla i námitku podjatosti, ale soudní řízení přesto pokračovalo dále.
6. Stěžovatelka nechápe, jak se mohla dopustit přečinu neoprávněného podnikání, když o povolení poskytovat rady z oblasti insolvenčního práva a pomáhat lidem s oddlužením oficiálně požádala a povolení také obdržela.
7. Stěžovatelka uvádí, že již podala dva neúspěšné návrhy na obnovu řízení. Ve svém posledním návrhu argumentovala důkazy již dříve předloženými ve spojení s novými důkazy, přesto však ani nyní soudy obnovu řízení nepovolily. Stěžovatelka již vyvrátila všechny argumenty uvedené v odsuzujícím rozsudku okresního soudu, a přesto nebyla obnova řízení povolena. Stěžovatelka zdůrazňuje, že fakticky nemohla způsobit tvrzenou škodu ve výši 2 174 714 Kč a nemohla ani naplnit znaky trestného činu neoprávněného podnikání, neboť činila jen povolené kroky a své povolení podnikat nikde neschovávala. Novým důkazem je především zpráva o finanční situaci vydavatelství, tedy dokumenty získané z externího disku Samsung, které dokládají solventnost stěžovatelky v době, kdy mělo ke spáchání trestné činnosti dojít.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že jde-li o napadená usnesení okresního soudu ze dne 17. 6. 2021 č. j. 2 T 287/2015-5002 a krajského soudu ze dne 30. 9. 2021 č. j. 55 To 169/2021-5025, ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Jde-li o zbylá napadená rozhodnutí uvedená v záhlaví, ústavní stížnost je v této části podána opožděně, neboť je podána zjevně po lhůtě zakotvené v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení okresního soudu a krajského soudu z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem k tomu, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud se již opakovaně vyjádřil, že i přes specifickou povahu řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení jsou obecné soudy povinny respektovat základní práva, jež se standardně pojí s řízením trestním. Byť se v obnovovacím řízení nejedná o meritu trestního řízení (o vině a trestu), toto řízení je svou povahou v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající před soudy ve věci samé [srov. nálezy ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 (N 54/64 SbNU 673) a ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. I v řízení o povolení obnovy řízení je třeba ctít princip in dubio pro reo a soudce rozhodující o povolení obnovy řízení by měl k posouzení věci přistupovat nepředpojatě, tj. být zásadně otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit [srov. např. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)].
13. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu však není účelem řízení o povolení obnovy řízení přezkoumávání zákonnosti, popř. odůvodněnosti původního rozhodnutí [srov. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343) nebo nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14 (N 183/79 SbNU 79)]. Podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí, dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení (např. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10). Tím toto řízení z důvodu racionální nezbytnosti co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz např. nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193) a usnesení ze dne 9. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1364/10 , jakož i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, stížnost č. 50178/99, bod 56].
14. V souladu s uvedenými východisky je nutno brát zřetel na skutečnost, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem uplatnitelným v těch případech, kdy se teprve po pravomocném rozhodnutí vyskytly nedostatky ve skutkovém zjištění. Zákonem označené skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé je proto třeba vykládat tak, že v řízení o povolení obnovy musí soud pečlivě zjišťovat jejich relevanci pro již pravomocně skončené trestní řízení (srov. nálezy ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 a ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08), což vyplývá ze znění §278 odst. 1 trestního řádu. Soud tedy v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení musí zkoumat, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými soudu či jiným orgánům činným v trestním řízení již dříve, odůvodnit jiné, tj. pro stěžovatele příznivější rozhodnutí o vině nebo o trestu. Toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů.
15. Uplatní-li Ústavní soud výše uvedená východiska na posuzovanou věc, je nutno dospět k závěru, že obecné soudy nikterak nevybočily z nastolených standardů. Stěžovatelka nesouhlasí s vyřízením jejího návrhu, v pořadí třetího, na povolení obnovy řízení, v čemž shledává namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud je však toho názoru, že okresní soud se přesvědčivě vypořádal s argumentací stěžovatelky předloženou v návrhu na povolení obnovy řízení. Okresní soud se zabýval hotovostí, již stěžovatelka měla v předmětné době disponovat a jež měla sloužit k úhradě závazků. K tomu okresní soud uvedl, že jednak byla uvedená hotovost nízká ve vztahu k výši závazků a jednak je otázkou, když stěžovatelka skutečně hotovost k dispozici měla, proč ji k danému účelu nepoužila. Okresní soud v návaznosti na další důkazy provedené v hlavním líčení dospěl k závěru, že stěžovatelka hotovost k úhradě závazků použít nikdy nechtěla, což koresponduje s důkazy dříve provedenými. Nadto stěžovatelkou předkládané pokladní doklady ona sama, jak doznala, dotvářela po více než deseti letech po paměti, podle toho, co si z předmětné doby sama vybavila, anebo čeho se dočetla ve svých e-mailech. Podle okresního soudu tak uvedené listinné důkazy nemají potřebné náležitosti peněžních deníků. Výslech D. N., tedy osoby, která stěžovatelce pomohla získat data z externího disku Samsung, měl přiblížit okolnosti záchrany dat z uvedeného disku. Okresní soud tudíž uzavřel, že předložené důkazy nezakládají odůvodněný předpoklad o tom, že na jejich základě by mohlo dojít ke změně původního pravomocného rozhodnutí. Krajský soud se následně s tímto hodnocením okresního soudu ztotožnil a dále doplnil odůvodnění okresního soudu o další podrobnosti.
16. Ústavní soud nahlíží na napadená usnesení krajského soudu a okresního soudu jako na vnitřně konzistentní a řádně odůvodněná, zejména vzhledem ke zdůvodnění, proč stěžovatelkou nově navržené důkazy nemohou obstát ve světle §278 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud neshledává, že by v posuzované věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
17. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k usnesení okresního soudu ze dne 17. 6. 2021 č. j. 2 T 287/2015-5002 a usnesení krajského soudu ze dne 30. 9. 2021 č. j. 55 To 169/2021-5025 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2018 č. j. 5 Tdo 1084/2018, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. 4. 2018 sp. zn. 55 To 47/2017 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2016 č. j. 2 T 287/2015-3967, ji odmítl jako návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu