ECLI:CZ:US:2022:3.US.3392.21.1
sp. zn. III. ÚS 3392/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Miloše Cholavy a Martiny Cholavové, zastoupených Mgr. Vítem Kubalcem, advokátem, sídlem Hlinky 57/142a, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. září 2021 č. j. 236 C 26/2019-170, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") bylo rozhodnuto o žalobě Společenství vlastníků X, tak, že žalovaní stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 1 730 Kč s příslušenstvím, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok); rovněž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelů zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení (II. výrok). Předmětem řízení byl nárok žalobce na zaplacení dlužných vyúčtování za služby za rok 2016, 2017 a 2018 v celkové výši 1 730 Kč, které stěžovatelé jako členové žalobce a vlastníci bytové jednotky nezaplatili. Městský soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že pro rozhodnutí ve věci je podstatné pouze to, zda stěžovatelům byla předmětná vyúčtování doručena a zda stěžovatelé uplatnili námitky, resp. reklamaci proti vyúčtování včas a předepsaným způsobem. K reklamaci vyúčtování služeb za rok 2016 soud uzavřel, že byla učiněna opožděně, reklamace vyúčtování za rok 2017 byla učiněna včas, avšak námitky v ní obsažené se týkaly převážně skutečností, které vůbec nesouvisely s vyúčtováním služeb. Reklamace vyúčtování služeb za rok 2018 pak nebyla uplatněna písemně. Z těchto důvodů městský soud žalobě vyhověl a zavázal stěžovatele k výše specifikovanému plnění.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé si uvědomují, že v daném případě jde o bagatelní věc, mají nicméně za to, že napadeným rozhodnutím došlo ke zcela extrémnímu vybočení ze standardů spravedlivého procesu, neboť městský soud pominul relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Stěžovatelé citují z konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž vyplývá, že v případě sporů o zaplacení nedoplatků vyúčtování služeb je povinností příslušného soudu vždy zkoumat řádnost vyúčtování, a to bez ohledu na to, zda v daném případě došlo k reklamaci či nikoliv. Městský soud se však vůbec nezabýval posouzením, zda předmětná vyúčtování byla řádná, když žalobě vyhověl již s poukazem na opožděnost, případně nepodloženost námitek stěžovatelů. Dále stěžovatelé připomínají judikaturu Ústavního soudu k povinnosti soudů respektovat závěry ustálené rozhodovací praxe. Dle stěžovatelů jde o systémový problém, přičemž je třeba vyřešit, jak má být v tomto typu sporů postupováno.
III.
Vyjádření k věci
4. Ústavní soud si vyžádal od městského soudu spis sp. zn. 236 C 26/2019, jakož i vyjádření dalšího účastníka a vedlejšího účastníka řízení.
5. Městský soud odkázal v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozsudku.
6. Společenství vlastníků X, kterému náleží postavení vedlejšího účastníka řízení, se v poskytnuté lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřilo, tudíž se má v souladu s poučením, které mu bylo poskytnuto, za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
7. Vyjádření městského soudu Ústavní soud stěžovatelům na vědomí k případné replice nezasílal, neboť se v něm pouze odkazuje na napadané rozhodnutí, a nevnáší tak do posuzované věci žádné nové skutečnosti nebo právní úvahy.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.
11. Se stěžovateli je nutno souhlasit v tom, že městský soud pochybil, nevypořádal-li se s příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu, dle které je soud povinen v řízení o zaplacení nedoplatku (přeplatku) zkoumat, zda vyúčtování služeb bylo provedeno řádně (tedy zejména v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, a zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví) a zda se stalo splatným, a to bez ohledu na to, zda proti němu příjemce služeb podal námitky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 č. j. 26 Cdo 356/2018-266 či rozsudek ze dne 26. 8. 2020 č. j. 26 Cdo 2778/2019-169; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz). Zároveň však nelze odhlédnout od toho, že předmětem sporu byla částka ve výši 1 730 Kč, tedy částka, kterou lze jednoznačně považovat za "bagatelní", což si ostatně sami stěžovatelé uvědomují.
12. Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnosti, jejichž jádrem je nepřiznání tzv. bagatelní částky, zpravidla postrádají ústavněprávní rovinu a vedou k jejich odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost (srov. např. usnesení ze dne 9. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3256/18; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). To však neznamená, že by za všech okolností byl v těchto věcech Ústavním soudem přezkum odepřen. Posouvají-li konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, jehož podstatou je spor o tzv. bagatelní částku, celou věc do ústavněprávní roviny, nemůže Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout, a tím zabránit jejímu věcnému přezkumu [srov. např. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139)].
13. Takovými okolnostmi mohou být např. zájem na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 502/17), potřeba sjednotit judikaturu [srov. např. nález ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 1810/13 (N 93/73 SbNU 549)], popření podstaty ústavně zaručeného lidského práva či svobody nebo podstatný zásah do nich [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Ve všech těchto případech však musí jít zároveň o extrémní vybočení z obecných principů spravedlnosti, a tudíž ani potřeba sjednotit judikaturu či zájem na dodržování judikatury Ústavního soudu nezakládá bez dalšího přesah jednotlivého případu (srov. nález ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 2117/18).
14. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti soustřeďují na skutečnost, že městský soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí; současně však neuvádějí žádnou argumentaci ve prospěch závěru, že i přes tzv. bagatelní povahu jejich věci byly dány natolik specifické okolnosti případu, v jejichž důsledku došlo k porušení některého jejich ústavně zaručeného práva či svobody. Ústavní soud po prostudování příslušného spisového materiálu rovněž neshledal žádné okolnosti, které by mohly svědčit o mimořádném kontextu situace stěžovatelů, který by mohl ve spojení s nezohledněním judikatury Nejvyššího soudu městským soudem založit protiústavnost napadeného rozhodnutí.
15. Jelikož Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu