ECLI:CZ:US:2022:3.US.3406.21.1
sp. zn. III. ÚS 3406/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Marka Konečného, se sídlem Šrámkova 481, Zlín - Malenovice, likvidačního správce pozůstalosti po Miloši Lebedovi, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem se sídlem Hřebíčkova 1320, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2021, č. j. 24 Cdo 2628/2021-415, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, č. j. 18 C 105/2016-349, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 10. 2020, č. j. 18 C 105/2016-363, určil, že žalobkyně (Z. Grmelová) je vlastnicí v tomto rozsudku specifikovaných nemovitých věcí. Dále okresní soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 236 866,69 Kč. K odvolání stěžovatele jako žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 69 Co 365/2020-399, rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 51 848,50 Kč.
3. V řízení, předcházejícím nyní posuzované ústavní stížnosti, se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k blíže specifikovaným pozemkům, resp. k budově, neboť měla být uvedena M. Lebedou, v mezidobí zemřelým dne 29. 5. 2019, v omyl spočívajícím v podpisu kupní smlouvy, která ovšem měla být podle žalobkyně toliko smlouvou zástavní, když navíc částku označenou ve smlouvě jako kupní cena žalobkyně neobdržela, resp. obdržela pouze částku 150 000 Kč. Okresní soud ve Vyškově v návaznosti na smrt M. Lebedy nařídil likvidaci jeho pozůstalosti a stěžovatele jmenoval likvidačním správcem. Namísto zemřelého M. Lebedy tedy bylo v řízení na straně žalovaného pokračováno se stěžovatelem jako s likvidačním správcem jmenovaným v pozůstalostním řízení po M. Lebedovi. M. Lebeda se přitom podle zjištění soudu zabýval "realitní činností" spočívající (i podle orgánů činných v trestním řízení) v tom, že majitelům nemovitostí, kteří zároveň měli finanční problémy, poskytoval finanční prostředky, kdy k zajištění jejich vrácení měly sloužit nemovité věci dlužníků, které ale na sebe M. Lebeda nechal na základě kupních smluv převést, byť dlužníkům vyplatil jen malou část kupní ceny, přičemž takto získané nemovité věci si hodlal ponechat. V daném případě žalobkyně chtěla pomoci svému synovi z finančních potíží částkou 150 000 Kč, M. Lebeda jí ale nevysvětlil, že mu takto - ve svém důsledku - prodává svůj dům, ve kterém by mohla dále setrvat již jen jako nájemce.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením napadeným nyní posuzovanou ústavní stížností. Stěžovatel totiž v dovolání podle Nejvyššího soudu uplatnil jen svou skutkovou verzi případu, na jejímž základě pak přistoupil k oponentnímu právnímu posouzení věci. Taková dovolací argumentace ovšem přípustnost dovolání ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") založit nemůže. Skutková polemika je nepřípustná již z toho důvodu, že v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud. Prostá právní polemika, vycházející z dovolatelem předestřené skutkové verze případu, pak není pro posouzení přípustnosti dovolání relevantní, neboť je založena na pouhém nesouhlasu s právním posouzením věci odvolacím soudem, ovšem jen právě ve světle jiné skutkové verze případu, než jak z ní vycházel odvolací soud. Dovolání lze přitom podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel tedy musí v dovolání uvést, jaké právní posouzení pokládá za nesprávné s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo v řízení před odvolacím soudem byla řešena otázka, která doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena nebyla, nebo jde o otázku, která je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně či měla by být Nejvyšším soudem posuzována jinak. Požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom obligatorní náležitostí dovolání. Úkolem Nejvyššího soudu naopak není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, jehož povinností naopak je, aby vymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Neučiní-li tak, pak ani podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz) neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není z toho vyplývající odmítnutí takového dovolání pro vady porušením práva na soudní ochranu. Vzhledem k absenci vymezení předpokladů přípustnosti stěžovatelova dovolání proto Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
5. Podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že stěžovatel v dovolání dostatečně vymezil jeho přípustnost, když se v něm obsáhle vyjádřil k nesprávné aplikaci §142 o. s. ř. Na stěžovatele v postavení likvidačního správce podle jeho názoru vůbec nemělo být při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikováno kritérium (ne)úspěchu ve věci a soudy měly postupovat podle §229 a §230 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), kde výchozím pravidlem je, že žádný z účastníků řízení o likvidaci pozůstalosti, bylo-li v něm rozhodováno o pasivech likvidační podstaty jen určením základu nebo výše práva, nemá proti likvidačnímu správci právo na náhradu nákladů řízení. Dále se krajský soud podle stěžovatele odchýlil od ustáleného judikatorního výkladu ustanovení §555 a §556 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), neboť podle stěžovatele nesprávně hodnotil úmysl smluvních stran kupní smlouvy (tzn. M. Lebedy a Z. Grmelové), z čehož nepřiléhavě dovodil, že Z. Grmelová nechtěla jí patřící nemovité věci prodat M. Lebedovi a ten je nechtěl v souladu s údaji uvedenými v jím připravené kupní smlouvě koupit.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a ve věci vydaných rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil. Po prostudování stěžovatelova dovolání, přiloženého k ústavní stížnosti, totiž Ústavní soud uzavřel, že závěr Nejvyššího soudu o nedostatečném vymezení přípustnosti dovolání ze strany stěžovatele je správný. V převážné části dovolání se totiž stěžovatel věnuje interpretaci jednotlivých listin vztahujících se k finanční situaci syna Z. Grmelové, resp. interpretaci a rekapitulaci závěrů orgánů činných v trestním řízení, když z nich dovozuje, že M. Lebeda za syna žalobkyně uhradil úvěr u Modré pyramidy stavební spořitelny, a. s. ve výši 416 198 Kč. Toto jednání pak podle stěžovatelovy dovolací argumentace musí být interpretováno právě tak, že úmyslem žalobkyně mj. bylo, aby M. Lebeda nabyl výše zmíněné nemovité věci do svého vlastnictví.
9. V tomto ohledu ovšem Ústavní soud považuje za plně akceptovatelný závěr Nejvyššího soudu, že totiž stěžovatel jen na základě jím předestřené verze skutkového děje toliko dodatečně zpochybňuje právní závěry krajského soudu. Stěžovatel si tak v rámci podaného dovolání nejprve vystavěl vlastní interpretaci skutkového děje, aby na základě ní zpochybnil právní hodnocení provedené krajským soudem. Současná právní úprava přípustnosti dovolání je ovšem koncipována tak, že tvrzená nesprávná skutková zjištění nemohou v zásadě (jak správně uvádí Nejvyšší soud) založit přípustnost dovolání.
10. Ostatně stěžovatel ani dodatečně v ústavní stížnosti žádnou otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř., která teprve by byla způsobilá založit přípustnost dovolání, neformuluje, když si vystačí s argumentační linií nastavenou již v dovolání, že totiž výklad opačný (tzn., že Z. Grmelová nechtěla M. Lebedovi nemovité věci prodat a ten je nechtěl od ní koupit) by byl značně nelogický. V tomto kontextu Ústavní soud pro úplnost odkazuje na zcela přiléhavý závěr krajského soudu, že úmyslem M. Lebedy bylo získat nemovité věci do svého vlastnictví, ale jen za zlomek jejich skutečné hodnoty. K tomu krajský soud správně doplnil, že projevu vůle je nutno přiznat význam nikoliv podle jeho formy (není tedy rozhodné, zda mezi M. Lebedou a Z. Grmelovou byla podepsána mimo jiné i kupní smlouva), ale (i) v souladu s novou koncepcí občanského zákoníku je nutno projevu vůle přiznat právě takový význam, jaký mu zamýšlel dát jednající subjekt.
11. Ještě méně argumentačního prostoru pak stěžovatel ve svém dovolání věnuje otázce aplikace ustanovení §229 a §230 z. ř. s. Stěžovatel tuto otázku zmiňuje až v závěru dovolání, resp. dokonce až v návrhu na odklad právní moci rozhodnutí krajského soudu, když podle něj krajský soud dostatečně nevysvětlil, proč tato ustanovení zákona v dané věci neaplikoval. V návaznosti na to pak stěžovatel v dovolání ještě uvádí, že bude-li muset skutečně uhradit náhradu nákladů řízení ve výši 236 866,69 Kč, resp. náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 51 848,50 Kč, bude to na úkor likvidační podstaty, respektive na úkor ostatních věřitelů za M. Lebedou. Ke stěžovatelem navrhované aplikaci §229 z. ř. s. nicméně krajský soud výslovně uvedl, že v dané věci se toto ustanovení použít nemůže, protože soudem bylo rozhodnuto konečně a určovacím výrokem o vlastnickém právu, nikoliv jen o základu či výši pasiv likvidační podstaty. Stěžovatel však k tomuto východisku krajského soudu podle Ústavního soudu žádnou přesvědčivou oponentní argumentaci v dovolání nenabízí.
12. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu