ECLI:CZ:US:2022:3.US.344.22.1
sp. zn. III. ÚS 344/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bořivoje Pauka, zastoupeného Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem se sídlem Veselá 169/24, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, č. j. 22 Cdo 1354/2021-1032, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2020, č. j. 37 Co 189/2019-996, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, uložil Městský soud v Brně stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni (HASSO, spol. s r. o.) blíže specifikovanou částku jako náhradu za užívání věci stěžovatelem jako podílovým spoluvlastníkem nad rámec jeho spoluvlastnického podílu. O stěžovatelem podaném odvolání rozhodl krajský soud tak, že nyní napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení. Nejvyšší soud pak odmítl dovolání stěžovatele dle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") pro vady a zamítl současně návrh stěžovatele na odklad právní moci rozsudku krajského soudu.
3. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že nevymezil dostatečně určitě otázku přípustnosti dovolání, což byl důvod k jeho odmítnutí. Dovolací soud se dle stěžovatele příliš soustředil na formu, aniž by se však zabýval obsahem dovolání. Stěžovatel se v ústavní stížnosti stejně jako v dovolání odvolává na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu v jeho věci, a podivuje se, že Nejvyšší soud ve věci se stejným skutkovým základem, pouze za jiné časové období, rozhodl odlišně. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyššímu soudu předložil tři otázky a tím současně vymezil podmínku přípustnosti - nedostatek prejudikatury. Je přesvědčen, že Nejvyšším soudem dosud nebyla řešena otázka, zda vznik práva na náhradu je podmíněn tím, že za situace, kdy není uzavřena dohoda o užívání společné věci, většinový spoluvlastník nabídne menšinovému spoluvlastníkovi nějakou konkrétně vymezenou část společné věci k užívání. Prokázání takové skutečnosti totiž uložil stěžovateli nalézací soud (vázán názorem odvolacího soudu) a stěžovatel je přesvědčen, že mu tak byla uložena procesní povinnost, která nemá oporu v hmotném právu a zatížil jej tak procesním břemenem, které nemohl unést. Od toho se pak odvíjel neúspěch stěžovatele ve věci. Stěžovatel se domnívá, že již z předestření této otázky dovolacímu soudu musela vyplynout přípustnost dovolání pro nedostatek prejudikatury a rovněž důvod dovolání spočívající v nesprávném právním posouzení. Nejvyšší soud však prý postupoval přísně formalisticky, když vymezení otázky přípustnosti vyhodnotil jako nedostatečné. V uložení povinnosti zaplatit požadovanou částku proto, že odmítl prokazovat negativní skutečnosti, které by měl naopak prokazovat vedlejší účastník, pak stěžovatel spatřuje mimo porušení práva na spravedlivý proces i ohrožení práva vlastnit majetek. Stěžovatel dále, stejně jako v řízení před obecnými soudy, předkládá výklad institutu spoluvlastnictví, neboť se domnívá, že je zde prostor pro judikatorní odklon od stávajícího pojetí a namítá, že se mu ze strany obecných soudů nedostalo relevantního vysvětlení, proč je jeho názor nekonformní, nepřijatelný nebo chybný.
4. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené podmínky řízení. V tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zčásti nepřípustný (ve vztahu k rozsudku krajského soudu) podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) cit. zákona.
6. Právě zmíněný institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení dovolacího soudu však Ústavní soud neshledal.
7. Jak bylo již výše naznačeno, v nyní posuzované věci odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti a v nevymezení důvodu dovolání. Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je totiž z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.
8. Podrobněji se otázkou přípustnosti dovolání Ústavní soud zabýval v plenárním stanovisku [ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz)], a to i ve vztahu k dovoláním, kterými jsou napadána skutková zjištění nižších soudů. V něm Ústavní soud přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Ústavní soud, vázán právními závěry obsaženými v právě citovaném stanovisku, přezkoumal obsah usnesení Nejvyššího soudu a akceptuje jeho závěry, že stěžovatel v tomto případě skutečně dostatečně nevymezil otázku hmotného či procesního práva a s ní související ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se odvolací soud měl odchýlit. Stěžovatel totiž Nejvyššímu soudu předložil spíše polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu a cílil zejména na zjištění skutkového stavu, z něhož odvolací soud vycházel. Ústavní soud proto připomíná, že samotná skutková zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich případné vady mohou založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. pouze výjimečně, v případech, kdy jsou skutková zjištění soudů natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny (viz zmiňované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Takový přezkum by však připadal do úvahy pouze v případě, když by bylo dovolání věcně projednatelné.
10. Za této situace (a zejména s přihlédnutím k zásadě minimalizace zásahů do hodnocení Nejvyššího soudu splnění podmínek podaných dovolání) Ústavní soud konstatoval, že v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal nic podstatného, co by mu mohl z ústavněprávního hlediska vytknout. Nejvyšší soud řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, jeho závěr o odmítnutí dovolání pro vady je z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelný a nelze jej proto považovat za jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti (viz shora). V jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu tak shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
11. Jde-li o napadený rozsudek krajského soudu, Ústavní soud připomíná, že jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti, stanovených §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je řádné a efektivní vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to ještě před podáním samotné ústavní stížnosti. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná. V citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 byl proto přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a je-li proto dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
12. S odkazem na tento závěr nelze ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu postupovat jinak, než ústavní stížnost - s ohledem na zásadu její subsidiarity - odmítnout jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nesplnil podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Námitky vznášené vůči postupu krajského soudu proto Ústavní soud nemohl nijak zohlednit.
13. Pouze na okraj lze uvést, že se stěžovatel mýlí, považoval-li požadavek nalézacího a odvolacího soudu na upřesnění jím tvrzených skutečností za přenesení důkazního břemene ze strany žalobce na něj. O takový postup nešlo, neboť žalobce svá tvrzení nalézacímu soudu již prokázal a soud pouze reagoval na obranu stěžovatele a jeho vyjádření, že menšinovému vlastníkovi nabízel prostory k užívání. Vyzval proto k upřesnění jeho tvrzení tak, aby je mohl ve svých úvahách zohlednit a bylo v zájmu stěžovatele, aby svá tvrzení konkretizoval. Pokud tak neučinil jen proto, že takový postup soudu principiálně odmítl, pak se sám vystavil riziku neúspěchu ve věci.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu