ECLI:CZ:US:2022:3.US.3492.21.1
sp. zn. III. ÚS 3492/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Matěje Pastrňáka, zastoupeného JUDr. Lenkou Smolíkovou, LL.M., advokátkou, sídlem Milady Horákové 116/109, Praha 6, proti III. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 2021 č. j. 37 Co 63/2020-572, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Marie Konečné, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení III. výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 12. 12. 2019 č. j. 5 C 198/2018-481 zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejší účastnice, příslušné věci přikázal do výlučných vlastnictví jednotlivých účastníků řízení a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na vypořádání podílového spoluvlastnictví 135 042,46 Kč (výroky I až IV). Pátým výrokem uvedeného rozsudku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Šestým výrokem okresní soud uložil stěžovateli povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 22 437 Kč.
3. K odvolání stěžovatele proti celému rozsudku okresního soudu a odvolání vedlejší účastnice toliko proti V. výroku rozsudku Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") I. výrokem v záhlaví označeného rozsudku potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I až V a II. výrokem změnil rozsudek okresního soudu tak, že účastníci řízení jsou povinni nahradit každý z poloviny náklady státu za řízení před okresním soudem. Třetím výrokem krajský soud rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 120 516 Kč. Krajský soud konstatoval, že ačkoli mají stěžovatel i vedlejší účastnice v řízení o rozdělení spoluvlastnictví před soudem prvního stupně oba postavení jak žalobce, tak žalovaného, lze v případě potvrzení výroků ve věci samé odvolacím soudem hovořit v rámci odvolání o úspěchu a neúspěchu ve věci. Stěžovateli totiž byl znám výsledek řízení před okresním soudem i úvahy, jimiž se soud řídil. Proto je při potvrzení rozsudku okresního soudu ve věci samé nutno jeho odvolání považovat za neúspěšné a vedlejší účastnici přiznat náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu jejího procesního úspěchu. Vedlejší účastnici tudíž nebyla přiznána náhrada nákladů řízení toliko v rozsahu neúspěšného odvolání proti V. výroku rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení před okresním soudem, ve věci samé však úspěšná byla.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel zejména namítá, že krajský soud vycházel při stanovení tarifní hodnoty z poloviny celkového odhadnutého majetku, který byl předmětem řízení, avšak stěžovatel byl vlastníkem 75 % spoluvlastnického podílu a vedlejší účastnice 25 %. Především však podle názoru stěžovatele krajský soud nezohlednil specifika řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, jako jednoho z příkladů iudicii duplicis, zejména nezohlednil závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, k čemuž stěžovatel poukazuje zejména na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20 nebo ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19 (N 211/97 SbNU 260), ani jinak dostatečně neodůvodnil použití zásady úspěchu vedlejší účastnice v odvolacím řízení. Stěžovatel tvrdí, že ve specifickém řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví byl v podstatě sankcionován za to, že podal odvolání proti rozsudku okresního soudu, kterým bylo vyhověno návrhu vedlejší účastnice na vypořádání spoluvlastnictví, protože pouze nesouhlasil se způsobem vypořádání, provedeným okresním soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož III. výrok stěžovatel napadá, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto musí pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
7. Nutno tudíž vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat tehdy, je-li napadené rozhodnutí stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces výkladu a použití zákona, případně podzákonného právního předpisu je stižen takovou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nálezy ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) nebo ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17 (N 14/92 SbNU 159)].
8. Dále nutno zdůraznit, že k náhradám nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje je omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení rozhodnutí o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Tento přístup vychází z názoru, že byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva nebo svobody stěžovatele. Náhrada nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní roviny toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona nebo v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Samotná vysoká částka náhrady nákladů řízení pak není rozhodující pro závěr o ústavněprávním rozměru posuzované otázky (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 3064/07).
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost se nevymyká právě uvedenému postulátu, pročež je zjevně neopodstatněná.
10. Těžištěm stěžovatelovy argumentace je s poukazem na nedávnou judikaturu Ústavního soudu námitka, že krajský soud měl o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodnout stejně jako okresní soud. Tedy, že vzhledem k povaze řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nutno v případě absence výjimečných okolností typicky rozhodovat tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že daný druh řízení má v prvním stupni povahu řízení, v němž mají obě strany v podstatě postavení jak žalobce, tak žalovaného. Ústavní soud proto musí v prvé řadě zvážit, zda lze v rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení shledat takový exces, který v rámci omezeného ústavněprávního přezkumu (viz výše bod 8) vyžaduje kasační zásah Ústavního soudu.
11. Z recentní nálezové judikatury Ústavního soudu neplyne, že by stěžovatelem tvrzený přístup měl být "automaticky" vztažen i na řízení odvolací. Krajský soud sice stručně, avšak výstižně shrnul, že to byl toliko stěžovatel, nikoli vedlejší účastnice, kdo odvoláním brojil proti rozhodnutí okresního soudu o způsobu rozdělení podílového spoluvlastnictví. Proto bylo možno na posouzení náhrady nákladů řízení uplatnit zásadu úspěchu ve věci. Nelze též pominout, že krajský soud byl veden nesporným názorem, že sporné bylo mezi účastníky toliko vlastnictví konkrétní nemovitosti (vily). Musí-li být Ústavní soud (a v nyní posuzované věci obzvláště) veden zásadou sebeomezení a návazně minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, dospívá nutně k závěru, že v napadeném rozhodnutí není přítomen svévolný výklad zákona ani extrémní rozpor s principy spravedlnosti. V posuzované věci nelze při omezeném ústavněprávním přezkumu shledat takovou kvalifikovanou vadu (viz výše bod 7), v jejímž důsledku by rozhodnutí krajského soudu ústilo v porušení ústavnosti. Odůvodnil-li krajský soud řádně své rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení a jeho úvahy ani závěry nejsou zjevně (extrémně) nepřiměřené, lze jeho rozhodnutí prismatem výše uvedených kritérií shledat ústavněprávně přijatelné. Obdobně to platí o námitce týkající se tarifní hodnoty určující výši odměny za úkon právní služby. Řešení této otázky spočívá primárně ve výkladu podzákonného právního předpisu, přičemž není-li dané rozhodnutí prima facie excesivní, Ústavní soud nemá důvod do rozhodování krajského soudu zasahovat.
12. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovateli zaručovalo právo na rozhodnutí podle jeho představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Sama okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
13. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu