ECLI:CZ:US:2022:3.US.369.22.1
sp. zn. III. ÚS 369/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem se sídlem Národní 416/37, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, č. j. 7 Tdo 1023/2021-3320, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 7. 2020, č. j. 9 T 11/2019-2608, byl stěžovatel uznán vinným zločinem znásilnění, zločinem sexuálního nátlaku, zločinem vydírání, přečinem nebezpečného pronásledování a přečinem porušování domovní svobody, přečinem vydírání, přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací a přečinem poškození cizí věci. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovateli byl dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí konkrétně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozhodnutí a bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy.
3. O odvolání stěžovatele a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky proti uvedenému rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 15. 12. 2020, č. j. 10 To 99/2020-3107, tak, že jej zrušil ve výroku o vině ve vztahu k přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací a v důsledku toho i v celých výrocích o uložených trestech a ve výrocích o náhradě škody. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Vrchní soud následně rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 8. 2015, a při nezměněných výrocích o vině v napadeném rozsudku pod body 1), 2), 3), 4), 5) a 7) ho odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 8 a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému byl dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí konkrétně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Stěžovateli bylo rovněž uloženo nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu a poškozená Eva B. (jedná se o pseudonym) byla se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Nejvyšší soud o následném dovolání obviněného rozhodl způsobem dle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") tak, že je odmítl jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud konstatoval, že část námitek stěžovatele se míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř.; v části zbylé shledal dovolání zjevně neopodstatněným.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá četná pochybení orgánů činných v trestním řízení jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem prvního a druhého stupně. Rozsáhle argumentuje k údajnému nevydání spisového materiálu a neposkytnutí dostatečného času k prostudování spisu při skončení vyšetřování, k povaze posttraumatické stresové poruchy a jejímu diagnostikování u poškozené osoby, k dokazování v hlavním líčení či nevypořádání některých námitek jím vznesených v odvolání vrchním soudem.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího soudu však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Nutno říci, že stěžovatel ve své poměrně rozsáhlé ústavní stížnosti namítá téměř výhradně údajná pochybení policejních orgánů a soudů prvního a druhého stupně; k tomu předkládá i podrobnou argumentaci. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu však ústavní stížnost argumentaci obsahuje pouze sporadicky.
9. Naznačená argumentační disproporce proto neodpovídá tomu, jak stěžovatel rozsah požadovaného přezkumu Ústavním soudem sám vymezil. Ústavní soud vyšel z blanketní ústavní stížnosti, která mu byla doručena poslední den dvouměsíční lhůty stanovené pro její podání v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. V ní stěžovatel výslovně uvedl, že je směřována pouze proti výše označenému usnesení Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení označil rovněž Nejvyšší soud a také doložená plná moc byla udělena pouze pro řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud tedy - vázán petitem podaného návrhu - konstatuje, že ústavní stížností bylo napadeno pouze usnesení Nejvyššího soudu a nebyly jí napadeny rozsudky soudů prvního a druhého stupně.
10. Na tomto závěru nemění nic ani okolnost, že v textu doplnění ústavní stížnosti, které však bylo Ústavnímu soudu předloženo až po uplynutí lhůty pro podání ústavní stížnosti, stěžovatel navrhuje rovněž zrušení rozhodnutí krajského a vrchního soudu a výslovně uvádí, že ústavní stížností míří "na zcela zásadní porušování jeho ústavních práv v řízení předcházejícímu hlavnímu líčení, hlavní líčení a následné řádné a mimořádné opravné prostředky." Jak totiž zmínil Ústavní soud již dříve, takovéto rozšíření petitu ústavní stížnosti neodpovídá obsahu plné moci, udělené stěžovatelem.
11. Výhrady stěžovatele směřující přímo k postupu Nejvyššího soudu se týkají pouze údajných "zjevných nedostatků" odůvodnění napadeného usnesení, avšak jeho námitky směřují převážně k té části odůvodnění, která obsahuje obiter dictum, a kde se Nejvyšší soud vyjadřuje již nad rámec dovolacího přezkumu. Stejně jako v dovolacím řízení napadá stěžovatel zejména rozsah dokazování, hodnocení důkazů či skutková zjištění provedená v řízení před soudy prvního a druhého stupně (část III.B a III.C ústavní stížnosti). Nejvyšší soud však již v napadeném usnesení (bod 32) vyložil, že to lze učinit předmětem přezkumu dovolacího soudu pouze v případech extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takové závažné pochybení ovšem Nejvyšší soud v posuzované věci - a to ani ve vztahu k tvrzenému opomenutému důkazu - neshledal (viz body 33 a 49-50 či 54 napadeného usnesení) a své závěry, proti kterým Ústavní soud nemá výhrad, také dostatečně a přesvědčivě odůvodnil. Stejně tak se Ústavní soud ztotožnil i s názorem Nejvyššího soudu, že nelze podrobit dovolacímu přezkumu námitky stěžovatele týkající se postupu policejního orgánu při seznamování se s obsahem spisu či pořizování kopií jeho části (část III.A stížnosti). Jak uvedl dovolací soud, námitku tohoto typu nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 tr. řádu.
12. Ústavní soud proto konstatoval, že v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal cokoliv, co by mu mohl z ústavněprávního hlediska vytknout. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, které námitky nelze podřadit pod zákonem vymezené dovolací důvody a i jeho závěr o odmítnutí zbývající části dovolání pro neopodstatněnost je z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý. V postupu dovolacího soudu tak nelze spatřovat tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
13. Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost je zjevně pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Ve skutečnosti tímto způsobem stěžovatel znovu zpochybňuje pouze - pro něj nepříznivý - výsledek soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v posuzované věci nemá proti závěrům Nejvyššího soudu ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
15. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že se samostatně nezabýval žádostí stěžovatele o přednostní projednání věci podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu