ECLI:CZ:US:2022:3.US.382.22.1
sp. zn. III. ÚS 382/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti T. M., zastoupeného Mgr. Janem Staňkem, LL.M., advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti vyrozumění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 10. prosince 2021 č. j. 2 NZT 48/2021-68, usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě ze dne 14. září 2021 sp. zn. 4 VZV 1/2021, a usnesení Police České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Olomouc ze dne 22. dubna 2021 č. j. NCOZ-8331-55/TČ-2018-417801-H, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, napadeným usnesením vrchního státního zastupitelství byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti nyní rovněž napadenému usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zločin zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku. Navazující podnět stěžovatele k výkonu dohledu vyhodnotilo Nejvyšší státní zastupitelství jako nedůvodný, neboť neshledalo, že by státní zástupce vrchního státního zastupitelství při výkonu působnosti stížnostního orgánu postupoval v rozporu se zákonem, a nebyly proto shledány zákonné důvody k využití dohledových opatření.
3. Stěžovatel namítá, že se orgány činné v trestním řízení dopustily porušení jeho základních práv, jelikož trestní stíhání zahájily až šest let poté, co jim byly známy relevantní skutečnosti. Stěžovatel uvádí, že ve věci došlo k rozdělení na dvě části, a to s označením Síť I. a Síť II., přitom v části Síť I. bylo trestní stíhání zahájeno již 31. 8. 2015, kdežto v části, která se týká stěžovatele (Síť II.), bylo o zahájení trestního stíhání rozhodnuto až 22. 4. 2021. Stěžovatel uvádí, že spisový materiál věci Síť II. tvoří kopie spisu věci Síť I., a proto neshledává důvod, aby za totožných okolností a za shodného obsahu spisu bylo jeho trestní stíhání zahájeno o šest let později oproti obviněným v části Síť I. Tím spíše, že - oproti tvrzení Nejvyššího státního zastupitelství, docházelo k postupnému objasňování věci, doplňování důkazní situace formou prováděných úkonů apod. - ve vztahu ke stěžovateli orgány činné v trestním řízení žádné další úkony nečinily.
4. Tím dle jeho názoru policejní orgán porušil povinnost zahájit trestní stíhání neprodleně v okamžiku, kdy prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba (§160 odst. 1 trestního řádu). V důsledku takového postupu bylo údajně omezeno stěžovatelovo právo na obhajobu, neboť byla zcela vyloučena možnost jeho účasti na přípravném řízení. To totiž ve věci již proběhlo a bylo ukončeno podáním obžaloby. Nyní je tak fakticky konfrontován s výsledky pětiletého dokazování (a obsahem spisu o rozsahu 39 000 stran), které probíhalo bez jeho účasti, bez možnosti účastnit se úkonů ve věci, klást svědkům otázky při podání vysvětlení, navrhovat důkazy apod. Je přesvědčen, že i pokud mu bude nyní umožněno účastnit se nového provedení úkonů trestního řízení, které byly již provedeny v řízení původním, bude jeho právo na obhajobu oslabeno. S ohledem na časový odstup jsou totiž paměťové schopnosti svědků zhoršené, pamatují si zásadně méně, což stěžovatel dokládá protokoly o jejich výsleších. Stejně tak bude, s ohledem na životnost počítačů, telefonů a jiných technických zařízení, omezena i možnost stěžovatele obstarat si i jiné důkazy na svoji obhajobu. Z těchto důvodů stěžovatel namítá rovněž porušení principu rovnosti zbraní.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení. Takové pochybení orgánů činných v trestním řízení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Jak Ústavní soud setrvale připomíná, řízení o ústavní stížnosti je ovládáno zásadou subsidiarity, vyplývající již z čl. 4 Ústavy, podle něhož je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti těchto orgánů zásadně zasahuje toliko v případě, není-li náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již možná. Ačkoliv nelze současnou ústavní stížnost považovat za nepřípustnou z důvodu nevyčerpání všech prostředků, které zákon poskytuje stěžovatelům k ochraně jejich práv (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2359/21 ze dne 20. 9. 2021), přesto nelze za daného stavu považovat dosažení nápravy tvrzené protiústavnosti v průběhu pokračujícího trestního řízení za nemožné.
8. Nadto Ústavní soud připomíná, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje zásadně za nepřípustné, resp. nežádoucí. Kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních norem podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nijak odstranit (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti. V případech, kdy byla (jako i nyní) napadena již usnesení o zahájení trestního stíhání, pak Ústavní soud tuto zmíněnou zdrženlivost v minulosti prolomil pouze ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003), což ovšem nyní nenastalo.
9. Z napadených rozhodnutí vyplývají některé důvody, které vedly k pozdějšímu zahájení trestního stíhání stěžovatele, a jsou připomenuty i úkony, které budou v řízení před soudy nově provedeny tak, aby bylo právo stěžovatele na obhajobu zajištěno. Ústavní soud proto důvod pro svůj zcela mimořádný zásah do této fáze trestního řízení nespatřuje.
10. Lze dodat, že Ústavní soud ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení komplexně, jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé izolované části. S odkazem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci tedy Ústavní soud ponechává nejprve prostor (potenciálně, tzn. v případě podání obžaloby) obecným soudům, aby se se všemi okolnostmi probíhajícího trestního řízení vypořádaly a přiměřeným způsobem je při svém rozhodování zohlednily.
11. Je zjevné, že stěžovatelem namítané porušení práva na obhajobu velmi úzce souvisí s právem na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť k omezení možnosti vést obhajobu efektivně mělo bezpochyby dojít v důsledku tvrzených průtahů způsobených policejním orgánem. Bude tak nejprve na obecných soudech, aby v další fázi trestního řízení, pokud shledají v eventuálním omezení možnosti se účinně hájit případnou protiústavnost, takový zásah do práva stěžovatele na obhajobu, projednání věci v přiměřené lhůtě či porušení principu rovnosti zbraní zohlednily za využití institutů, které jim nabízejí trestní předpisy. Na konci trestního řízení bude moci Ústavní soud, obdrží-li patřičný návrh, komplexně zhodnotit, zda k porušení stěžovatelových práv třeba i v důsledku délky řízení došlo, či nikoli.
12. Z tohoto pohledu lze připomenout např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2859/09 ze dne 8. 6. 2010, podle něhož celková doba mezi trestným jednáním stěžovatele a vynesením konečného rozhodnutí má rovněž bezprostřední vliv i na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. S prodlužující se délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem. Podle vymezení účelu trestu obsaženého v §23 trestního zákoníku je jeho účelem chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se proto oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence. Rovněž způsobilost trestu výchovně působit na společnost je po tak dlouhé době velmi snížena a je tedy nutné dbát, aby konečný trest nebyl pouhou represí, neboť to není jeho hlavním účelem.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu