ECLI:CZ:US:2022:3.US.384.22.1
sp. zn. III. ÚS 384/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky L. Č., zastoupené JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem, sídlem Široká 294, Chrudim, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 25 Cdo 3113/2021-107, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. června 2021 č. j. 19 Co 110/2021-91 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. března 2021 č. j. 9 C 199/2020-67, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Fakultní nemocnice Hradec Králové, sídlem Sokolská 581, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se proti žalované Fakultní nemocnici Hradec Králové (dále jen "vedlejší účastnice") domáhala zaplacení částky 2 000 000 Kč s přísl. úrokem z prodlení z titulu bolestného a částky 3 000 000 Kč s přísl. úrokem z prodlení z titulu ztížení společenského uplatnění (výroky I. a II.) a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Protože vedlejší účastnice vznesla námitku promlčení, okresní soud se primárně zabýval otázkou, zda tvrzené nároky stěžovatelky z titulu náhrady škody (ne)jsou promlčeny. Z provedených důkazů vyvodil, že stěžovatelka byla o tom, že má ve svém těle cizí těleso (jehlu) jako nechtěný důsledek operace bederní páteře z roku 1991, poprvé informována již v roce 2016 v souvislosti s provedeným RTG páteře a opakovaně pak lékařem Nemocnice Pardubického kraje dne 4. 8. 2016 a v roce 2018, kdy absolvovala vyšetření na CT. Okresní soud uzavřel, že o relevantních informacích nezbytných k uplatnění tvrzených nároků na náhradu škody stěžovatelka věděla nejpozději dne 4. 8. 2016, takže dvouletá promlčecí lhůta marně uplynula dne 4. 8. 2018, zatímco žaloba byla podána až 27. 5. 2020, přičemž vznesení námitky promlčení neshledal v rozporu s dobrými mravy.
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč.
4. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), odmítl. Právní závěr krajského soudu o promlčení nároku shledal plně v souladu se svojí judikaturou, na niž odkázal, takže nezjistil, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že soudy všech stupňů došly k závěru o promlčení jejího nároku, přestože nemá tento závěr oporu v provedených důkazech. Z nich totiž nevyplývá informace, že by cizí předmět v jejím těle byl zanechán při operaci v roce 1991. Tuto skutečnost soudy vyvodily pouze z její výpovědi, kterou označuje za zmatečnou a rozpornou. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 774/18, podle jehož závěru získá pacient vědomost o svém zdravotním stavu až na základě jasné a srozumitelné informace od lékařů. Takové informace se stěžovatelce dostalo až 9. 8. 2018, kdy bylo deklarováno, že cizí předmět v těle pochází pravděpodobně od operace v roce 1991.
6. Podle stěžovatelky soudy nesprávně posoudily i otázku, zda vznesení námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Takový rozpor měl být podle jejího názoru shledán vzhledem k její podřízenosti vůči vedlejší účastnici, jejímu trvalému zdravotnímu postižení a neschopnosti vypořádat se s informacemi, které dostávala od lékařů. Úvahy soudů považuje za zjevně nepřiměřené a porušující její právo na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 a §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, neboť postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů přísluší nezávislým civilním soudům. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní soud poté, co posoudil argumenty stěžovatelky a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, pochybení dosahující ústavněprávní roviny neshledal. Jak již bylo zdůrazněno výše, není povolán k přezkumu správnosti interpretace a aplikace podústavního práva, proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti soudů ve stejném rozsahu, jako činí soudy odvolací a dovolací. Přestože stěžovatelka v postupu soudů spatřuje porušení svého ústavního práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, námitkami se v podstatě domáhá "revize" závěrů soudů, k nimž dospěly hodnocením provedených důkazů.
10. Ústavní soud se nemůže ztotožnit se stěžovatelkou v názoru, že se soudy při hodnocení důkazů dopustily libovůle, porušující její právo na soudní ochranu. Okresní soud provedl dokazování v rozsahu postačujícím pro posouzení důvodnosti vedlejší účastnicí vznesené námitky promlčení žalobou uplatněných nároků a důkazní postup a zjištění, která z důkazů vyvodil, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě popsal, důkazy řádně zhodnotil jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech. Vyvodil z nich závěry, s nimiž se krajský soud ztotožnil, když po přezkumu skutkových zjištění uzavřel, že skutkový stav věci zjištěný okresním soudem plně odpovídá obsahu jím provedených důkazů. Jako zcela správné pak shledal i právní závěry, které okresní soud na základě jím zjištěného skutkového stavu učinil, včetně posouzení právních poměrů podle příslušných ustanovení občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (§420 odst. 1, §421a odst. 1, §106 odst. 1).
11. Pro posouzení otázky, zda je žalobou uplatněný nárok promlčen, byl, jak správně konstatovaly soudy všech stupňů, rozhodný závěr o vědomosti stěžovatelky o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že počátek běhu tzv. subjektivní dvouleté promlčecí doby se váže k okamžiku, kdy se poškozený o vzniklé škodě dozvěděl, což se stane zpravidla tehdy, když se po léčení jeho zdravotní stav natolik ustálí, že jej lze objektivně zhodnotit (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 774/18; N 34/92 SbNU 348). K tomu, aby stěžovatelce započal běh subjektivní promlčecí doby, je však nezbytné, aby měla současně vědomost o vzniku škody a o osobě škůdce. Je-li stěžovatelka přesvědčena, že její zdravotní potíže byly způsobeny zanecháním hrotu jehly v jejím těle při operaci u vedlejší účastnice v roce 1991, subjektivní promlčecí doba jí začala běžet v okamžiku, kdy získala dostatečnou vědomost o této skutečnosti. Vyvodily-li soudy z provedených důkazů, že stěžovatelka měla dostatečné poznatky jak o rozsahu jí vzniklé škody na zdraví, tak o osobě škůdce nejpozději v roce 2016, nelze jejich závěru cokoli vytknout, neboť je dostatečně podložen provedenými důkazy. Tato vědomost o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby, však nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu, jak se domnívá stěžovatelka, neboť najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení. V daném případě stěžovatelka věděla o existenci škody a o osobě škůdce podle zjištěného skutkového stavu nejpozději v roce 2016, kdy se jí dostalo jednoznačných, jasných a srozumitelných informací, z nichž mohla vyvodit závěr o odpovědnosti vedlejší účastnice. Brojí-li tedy v ústavní stížnosti, obdobně jako v dovolání, proti závěrům, které soudy učinily z provedených důkazů, včetně jejího výslechu, napadá tím způsob hodnocení důkazů, který přezkumu Ústavního soudu nepodléhá, pokud není současně zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděním a hodnocením důkazů. Žádnou libovůli v procesu dokazování však Ústavní soud nezjistil.
12. Jak dále poukázaly soudy všech stupňů, vznesení námitky promlčení zásadně neodporuje dobrým mravům. Mohou ovšem nastat situace, kdy její uplatnění je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo neuplatnil včas. Ze zjištěného skutkového stavu však nevyplývá žádná okolnost, která by vedla k závěru, že vznesením námitky promlčení byly porušeny dobré mravy. V posuzované věci nešlo o složitost skutkových okolností, ze kterých vyplynula osoba škůdce, ani nebyly shledány žádné specifické skutečnosti, které by závěr o souladu námitky promlčení s dobrými mravy odůvodňovaly, přičemž závěr soudů je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na niž soudy odkázaly, a neodporuje ani judikatuře Ústavního soudu. Vedlejší účastnice ostatně nebyla se stěžovatelkou od operace v roce 1991 až do doby, než obdržela výzvu k náhradě škody ze dne 8. 11. 2019, tedy v době, kdy již byl nárok promlčen, v jakémkoli kontaktu, takže nelze dospět k závěru, že by promlčení nároku zavinila.
13. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje,
že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti může napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze za předpokladu, že vykazuje rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad. V posuzovaném případě však odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, na základě nichž bylo dovolání odmítnuto, včetně odkazu na příslušnou soudní judikaturu, od níž se krajský soud neodklonil.
14. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena tvrzená základní práva stěžovatelky. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu