ECLI:CZ:US:2022:3.US.394.22.1
sp. zn. III. ÚS 394/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., zastoupeného Mgr. Michalem Sečánym, advokátem se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti vyrozumění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 10. 12. 2021, č. j. 2 NZT 48/2021-68, usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 4 VZV 1/2021, a usnesení Police České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Olomouc ze dne 22. 4. 2021, č. j. NCOZ-8331-55/TČ-2018-417801-H, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Olomouc, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému vyrozumění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě (stěžovatelem nepřesně uvedeno Vrchní státní zastupitelství v Olomouci; dále jen "vrchní státní zastupitelství") a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Olomouc (dále jen "policejní orgán"), neboť v nich spatřuje porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. a), b), c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin vyplývá, že napadeným usnesením vrchního státního zastupitelství byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti (nyní rovněž napadenému) usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zločin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 2 alinea první, odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), v jednočinném souběhu se zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a se zvlášť závažným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit jednáním popsaným v usnesení policejního orgánu. Navazující podnět stěžovatele k výkonu dohledu vyhodnotilo Nejvyšší státní zastupitelství jako nedůvodný. Státní zástupce tohoto dohledového orgánu totiž neshledal, že by státní zástupce vrchního státního zastupitelství při výkonu působnosti stížnostního orgánu postupoval v rozporu se zákonem a nebyly proto shledány zákonné důvody k využití dohledových opatření.
3. Stěžovatel je přesvědčen, že se orgány činné v trestním řízení dopustily flagrantního porušení jeho základních práv, neboť trestní stíhání zahájily teprve šest let poté, co jim byly známy skutečnosti, na jejichž základě bylo trestní stíhání zahájeno nyní. Stěžovatel uvádí, že ve věci došlo k rozdělení na dvě části, a to s označením Síť I. a Síť II., přitom v části Síť I. bylo trestní stíhání zahájeno již 31. 8. 2015, kdežto v části, která se týká stěžovatele (Síť II.), bylo o zahájení trestního stíhání rozhodnuto až 22. 4. 2021. Stěžovatel poukazuje zejména na skutečnost, že spisový materiál věci Síť II. tvoří kopie spisu věci Síť I., a proto neshledává důvodu, aby za totožných okolností a za shodného obsahu spisu bylo jeho trestní stíhání zahájeno o šest let později oproti ostatním obviněným z paralelně vedeného trestního řízení v části Síť I. Tím spíše, že - oproti tvrzení Nejvyššího státního zastupitelství, že docházelo k postupnému objasňování věci, doplňování důkazní situace formou prováděných úkonů apod. - ve vztahu ke stěžovateli orgány činné v trestním řízení žádné další úkony nečinily.
4. Tím dle jeho názoru policejní orgán porušil povinnost zahájit trestní stíhání neprodleně v okamžiku, kdy prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba (§160 odst. 1 tr. řádu). V důsledku takového postupu, který stěžovatel považuje za svévolný a excesivní, bylo údajně omezeno jeho právo na obhajobu, neboť byla zcela vyloučena možnost jeho účasti na přípravném řízení. To totiž ve věci již proběhlo a bylo ukončeno podáním obžaloby. Nyní je tak fakticky konfrontován s výsledky pětiletého dokazování (a obsahem spisu o rozsahu 39 000 stran), které však probíhalo bez jeho účasti, bez možnosti účastnit se úkonů ve věci, klást svědkům otázky při podání vysvětlení, navrhovat důkazy ve svůj prospěch apod. Je přesvědčen, že i pokud mu bude nyní umožněno účastnit se nového provedení úkonů trestního řízení, které byly již provedeny v řízení původním, bude jeho právo na obhajobu oslabeno. S ohledem na časový odstup (šesti let od zahájení trestního stíhání ve věci Síť I. a devíti let od údajného spáchání skutku) jsou totiž paměťové schopnosti svědků zhoršené, pamatují si zásadně méně, což stěžovatel dokládá protokoly o jejich výsleších z let 2016-2017 a z roku 2021. Stejně tak bude, s ohledem na životnost počítačů, telefonů a jiných technických zařízení, omezena i možnost stěžovatele obstarat si po deseti letech důkazy na svoji obhajobu. Z těchto důvodů stěžovatel namítá rovněž porušení principu rovnosti zbraní.
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu předchozího řízení a napadených rozhodnutí nutná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a vyrozuměním Nejvyššího státního zastupitelství, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení orgánů veřejné moci (orgánů činných v trestním řízení) však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Jak Ústavní soud setrvale připomíná, řízení o ústavní stížnosti je ovládáno zásadou subsidiarity, vyplývající již z čl. 4 Ústavy, podle něhož je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti těchto orgánů zasahuje toliko v případě, není-li náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již možná. Ačkoliv nelze současnou ústavní stížnost považovat za nepřípustnou z důvodu nevyčerpání všech prostředků, které zákon poskytuje stěžovatelům k ochraně jejich práv, neboť lze za rozhodnutí o takovém posledním procesním prostředku považovat i vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství (viz usnesení ze dne 20. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 2359/21; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), přesto nelze za daného stavu považovat dosažení nápravy tvrzené protiústavnosti v průběhu pokračujícího trestního řízení za nemožné.
8. Nadto Ústavní soud připomíná, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních norem podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nijak odstranit (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). V případech, kdy byla (jako i nyní) napadena již usnesení o zahájení trestního stíhání, pak Ústavní soud tuto zmíněnou zdrženlivost v minulosti prolomil pouze ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)], což ovšem nyní nenastalo.
9. Ústavní soud také již opakovaně konstatoval, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení komplexně, jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé izolované části. V tomto smyslu se však teprve otevírá další případný prostor, který je určen nezávislým soudům.
10. V nyní posuzované věci je totiž zjevné, že stěžovatelem namítané porušení práva na obhajobu velmi úzce souvisí s právem na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť k omezení možnosti vést obhajobu efektivně mělo bezpochyby dojít v důsledku tvrzených průtahů způsobených policejním orgánem. Bude tak nejprve na obecných soudech, aby v další fázi trestního řízení, pokud shledají v eventuálním omezení možnosti se účinně hájit způsobené průtahy v řízení (s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem) případnou protiústavnost, svůj postup dále korigovaly a takový zásah do práva stěžovatele na obhajobu, projednání věci v přiměřené lhůtě či porušení principu rovnosti zbraní zohlednily, a to i za využití institutů, které jim nabízejí trestní předpisy.
11. V případě zjištěné nepřiměřené délky trestního řízení se tak může jednat například o upuštění od potrestání nebo o mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, které lze využít tehdy, odůvodňují-li to mimo jiné i okolnosti případu a bylo-li by použití zákonné trestní sazby nepřiměřené, přes podmíněný odklad takto eventuelně vyměřeného trestu, až po zastavení trestního stíhání, které rovněž není vyloučeno, neboť plyne ze samotného ústavního pořádku (nikoliv z podústavních trestněprávních norem; srov. nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04 či nález ze dne 8. 6.2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09).
12. Z tohoto pohledu by měly mít obecné soudy na paměti rovněž judikaturu Ústavního soudu k problematice nepřiměřené délky trestního řízení (srov. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2859/09), který vyslovil názor, že celková doba mezi trestným jednáním stěžovatele a vynesením konečného rozhodnutí má rovněž bezprostřední vliv i na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. Je nepochybné, že s prodlužující se délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem. Podle vymezení účelu trestu obsaženého v §23 tr. zákoníku je jeho účelem chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se proto oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence. Rovněž způsobilost trestu výchovně působit na společnost je po tak dlouhé době velmi snížena a je tedy nutné dbát, aby konečný trest nebyl pouhou represí, neboť to není jeho hlavním účelem.
13. Lze tedy shrnout, že Ústavní soud nepokládá napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení za natolik excesivní a nerespektující zákonné zásady trestního řízení či pravidla ústavnosti, aby odůvodňovala jeho případný kasační zásah. Z napadeného usnesení policejního orgánu, vrchního státního zastupitelství a vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství coby dohledového orgánu vyplývají některé důvody, které vedly k pozdějšímu zahájení trestního stíhání stěžovatele a jsou připomenuty i úkony, které budou v řízení před soudy nově provedeny tak, aby bylo právo stěžovatele na obhajobu zajištěno. K tomu je nutno vzít do úvahy, že stěžovatelem tvrzené časem oslabené paměťové schopnosti svědků budou jistě limitovat i možnosti obžaloby.
14. V této fázi řízení, právě s ohledem na jeho další pokračování, v průběhu kterého ještě bude dán prostor jak pro uplatnění námitek stěžovatele, tak pro zmírnění zásahu do práv stěžovatele, bude-li shledán, s odkazem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci, tedy Ústavní soud ponechává nejprve prostor (potenciálně, tzn. v případě podání obžaloby) obecným soudům, aby se se všemi okolnostmi probíhajícího trestního řízení vypořádaly a přiměřeným způsobem je při svém rozhodování zohlednily.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu