ECLI:CZ:US:2022:3.US.410.22.1
sp. zn. III. ÚS 410/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., právně zastoupeného Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem Jaselská 197/14, Brno, proti výrokům I. a II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2021 č. j. 15 Co 159/2021-327, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Městský soud v Brně rozhodl rozsudkem č. j. 23 P 58/2016-264 ze dne 3. 6. 2021 o úpravě výživného k nezletilému synovi stěžovatele tak, že výživné, které bylo naposledy upraveno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2016 č. j. 23P 58/2016-123 částkou 3 200 Kč měsíčně, se zvyšuje na částku 5 500 Kč měsíčně od 1. 9. 2018 do 31. 8. 2021 a na částku 6 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2021 nadále; výživné je splatné vždy do každého 10. dne v měsíci předem, k rukám matky. Dluh na zvýšeném výživném za dobu od 1. 9. 2018 do 31. 5. 2021 ve výši 75 900 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Návrh otce na změnu úpravy styku s nezletilým A. se zamítá (výrok II.) Na základě podaného odvolání rozhodl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu I. stupně v části napadeného výroku I. ohledně zvýšení výživného otci za období od 1. 9. 2018 do 31. 10. 2021 a ve výroku II. o změně úpravy styku potvrdil, a v části výroku I. ohledně nedoplatku výživného rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že nedoplatek výživného vzniklý jeho zvýšením za dobu od 1. 9. 2018 do 31. 10. 2021 ve výši 88 400 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Ve zbývající části napadeného výroku I. ohledně zvýšení výživného otci za dobu od 1. 11. 2021 do budoucna a ve výroku III. o nákladech řízení rozsudek soudu I. stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že soud I. stupně mu velmi výrazným způsobem zvýšil výživné na nezletilého, a to na částku 6 000 Kč měsíčně s tím, že výživné bylo zvýšeno zpětně, a to již po 22 měsících od předchozího rozhodnutí soudu. Soud nevycházel z otcem doložených příjmů, ale z příjmů potenciálních, když dospěl k závěru, že v řízení prokázané skutečnosti nesvědčí o tom, že otec žije pouze z deklarovaných výdělků. Tyto své závěry soud I. stupně nijak blíže nerozvedl a není tedy zřejmé, na základě čeho soud dospěl k závěru, že otec žije i z jiných, než deklarovaných výdělků či k závěru, že životní úroveň otce je vyšší než životní úroveň jeho syna. K odvolání otce odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, když uvedl, že otec dlouhodobě dosahuje nízkých příjmů a nesnažil se najít si lépe placené zaměstnání. Odvolací soud potvrdil jako správný postup soudu I. stupně, který potenciální výdělek stanovil v rozmezí nabídek úřadu práce pro pozice obchodní zástupce, když v tomto oboru má otec praxi. Odvolací soud potvrdil i závěr soudu prvního stupně o tom, že otec má vyšší životní úroveň, než nezletilý a jeho matka, když tato skutečnost vyplynula z výpovědi pracovnice OSPOD, která prováděla šetření v bytě otce, který popsala jako prostorný a nadstandartní, zatímco byt matky a nezletilého popsala jako malý a stísněný.
5. Stěžovatel je však přesvědčen, že jak soud I. stupně, tak soud odvolací pochybily, když namísto ze skutečných příjmů otce vycházely při stanovení výživného z podstatně vyšších potenciálních výdělků, ke kterým dospěly na základě nabídky volných míst úřadu práce pro pozici obchodní zástupce. Potenciální výdělek soudy stanovily ve zcela nereálné výši, která v jejich podání má mít vůči stěžovateli jakýsi sankční charakter. Potenciální výdělek je navíc stanoven v hrubé mzdě a s velmi širokým rozpětím, a není tak naprosto zřejmé, z jakého příjmu otce soudy při výpočtu výživného vycházely.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud předně připomíná, že zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však neshledal Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
8. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry obou obecných soudů je založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného, tzn. směřuje výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr. Krajský soud v Brně soud přitom své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil v takovém rozsahu, že napadené rozhodnutí nelze shledat rozporným s právem na soudní ochranu. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecného soudu, pokud stěžovatel nepřinesl argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu