ECLI:CZ:US:2022:3.US.444.22.1
sp. zn. III. ÚS 444/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Obce Bory, se sídlem Bory 232, zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem nám. 28. října 1898/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, č. j. 33 Cdo 2666/2021-336, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2021, č. j. 27 Co 117/2020-317, a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 1. 2020, č. j. 21 C 36/2019-289, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 5. 2020, č. j. 21 C 36/2019-298, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, neboť má za to, že jimi byly porušeny její základní práva a ústavní principy zaručené čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora citovaným rozsudkem (výrokem I.) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud"), kterým tento soud zamítl stěžovatelčinu žalobu na zaplacení 184 525 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 157 300 Kč od 30. 4. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 27 225 Kč od 1. 2. 2019 do zaplacení (výrok I.). Svůj nárok stěžovatelka dovozovala z tvrzeného podstatného porušení smlouvy o dílo uzavřené se společností E consulting E.U.R., s. r. o. (dále jen "žalovaná"), jehož se žalovaná měla dopustit tím, že v žádosti o dotaci z příslušného regionálního programu vyčíslila celkové náklady na projekt stěžovatelky bez DPH, v důsledku čehož byla stěžovatelce přiznána dotace neodpovídající skutečným nákladům.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle ustanovení §243 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
5. Stěžovatelka se s těmito závěry neztotožnila a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá v podstatných rysech obdobné námitky, jež uplatnila již v průběhu předchozího řízení. Opakovaně tudíž projevuje nesouhlas s tím, že by součástí smlouvy o dílo bylo jen zpracování studie proveditelnosti, a tedy nikoliv zpracování žádosti o dotaci, v níž - jak bylo uvedeno výše - byly celkové způsobilé výdaje projektu vyjádřeny v částce bez DPH.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadeného rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecného soudu nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je totiž zcela zřejmé, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv.
9. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatelka brojí proti tomu, jak obecné soudy interpretovaly podústavní právo a skutkové okolnosti jejího případu. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, kdy na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince, což se však v nyní posuzovaném případě zjevně nestalo.
10. Jak totiž plyne již ze shora provedené rekapitulace, nyní posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Toliko stručně lze proto uvést, že obecné soudy při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatelky, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry přiléhavě zdůvodnily. Jejich rozhodnutí tak dle Ústavního soudu nejsou projevem nepřípustné a stěžovatelkou namítané svévole, nýbrž představují výraz nezávislého výkonu soudnictví, do nějž zdejšímu soudu nepřísluší zasahovat. Opakovat to, co již bylo správně řečeno stěžovanými rozhodnutími, považuje Ústavní soud za neúčelné a nadbytečné, a proto odkazuje toliko na odůvodnění napadených rozhodnutí (konkrétně srov. např. rozsudek krajského soudu, body 7-8).
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu