ECLI:CZ:US:2022:3.US.456.22.1
sp. zn. III. ÚS 456/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) MUDr. Petra Streitberga, 2) Karla Hlavničky, 3) Jany Hlavničkové, 4) Ing. Miroslava Navrátila, 5) Leoše Navrátila, 6) RNDr. Jenny Andreskové, zastoupených JUDr. Petrem Zimou, advokátem se sídlem Slezská 2127/13, Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, č. j. 27 Cdo 155/2021-3471, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2020, č. j. 14 Cmo 319/2016-2996, 14 Cmo 320/2016, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelé proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta. Z nich se podává, že obecné soudy rozhodovaly o návrzích bývalých akcionářů společnosti Plzeňský Prazdroj a. s. (dále jen "společnost") domáhajících se přezkumu protiplnění, které jim bylo v roce 2005 poskytnuto při vytěsnění hlavním akcionářem Pilsner Urquell Investments, B.V. (dále jen "hlavní akcionář").
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 4. 1. 2016, č. j. 48 Cm 97/2005-1971, 49 Cm 109/2005, 43 Cm 130/2005, 49 Cm 102/2005, 42 Cm 78/2006, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 16. 5. 2016, č. j. 48 Cm 97/2005-2179, určil, že "správná" výše protiplnění při vytěsnění minoritních akcionářů společnosti k 31. 5. 2005 činila 21 256 Kč za jednu akcii o "nominální" hodnotě 1 000 Kč a 212,56 Kč za jednu akcii o "nominální" hodnotě 10 Kč (výrok I.), v rozsahu 8 244 Kč zamítl návrh navrhovatelů K. M. a RNDr. D. B. na určení "správné" výše protiplnění 29 500 Kč za jednu akcii o "nominální" hodnotě 1 000 Kč a v rozsahu 82,44 Kč zamítl návrh týchž navrhovatelů na určení "správné" výše protiplnění 295 Kč za jednu akcii o "nominální" hodnotě 10 Kč (výrok II.), v rozsahu 8 744 Kč zamítl návrh navrhovatelů T. K., J. A. H., Ing. J. M. a Ing. O. M. na určení "správné" výše protiplnění 30 000 Kč za jednu akcii o "nominální" hodnotě 1 000 Kč (výrok III.), v rozsahu 20 344 Kč zamítl návrh stěžovatelů a Ing. O. Š a P. S. na určení "správné" výše protiplnění 41 600 Kč za jednu akcii o "nominální" hodnotě 1 000 Kč a v rozsahu 203,44 Kč zamítl návrh týchž navrhovatelů na určení "správné" výše protiplnění 416 Kč za jednu akcii o "nominální" hodnotě 10 Kč (výrok IV.), uložil hlavnímu akcionáři, aby zaplatila navrhovatelce JUDr. V. Ch. 3 570 Kč, a v rozsahu 8 064 Kč zamítl návrh této navrhovatelky na zaplacení 11 814 Kč (výrok V.), uložil hlavnímu akcionáři, aby zaplatil stěžovatelce 3) 395 992,80 Kč, a v rozsahu 2 264 287,20 Kč zamítl návrh této stěžovatelky na zaplacení 2 660 280 Kč (výrok VI.), uložil hlavnímu akcionáři, aby zaplatil navrhovateli P. S. 300 482 Kč, a v rozsahu 1 719 068 Kč zamítl návrh tohoto navrhovatele na zaplacení 2 019 550 Kč (výrok VII.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VIII. až X.), uložil hlavnímu akcionáři, aby zaplatil stěžovatelce 3) zákonný úrok z prodlení z částky 395 992,80 Kč od 14. 12. 2009 do zaplacení (výrok I. doplňujícího usnesení), zamítl návrh stěžovatelky 3) na zaplacení zákonného úroku z prodlení z "doplatku protiplnění" od 11. 11. 2005 do 13. 12. 2009 (výrok II. doplňujícího usnesení), uložil hlavnímu akcionáři, aby zaplatil navrhovateli P. S. zákonný úrok z prodlení z částky 300 482 Kč od 14. 12. 2009 do zaplacení (výrok III. doplňujícího usnesení) a zamítl návrh tohoto navrhovatele na zaplacení zákonného úroku z prodlení z "doplatku protiplnění" od 11. 11. 2005 do 13. 12. 2009 (výrok IV. doplňujícího usnesení).
4. K odvolání všech účastníků řízení ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), který ústavní stížností napadeným usnesením změnil rozhodnutí krajského soudu tak, že návrh navrhovatelů na určení přiměřené výše protiplnění při přechodu ostatních účastnických cenných papírů společnosti, návrh navrhovatelky JUDr. V. Ch. na zaplacení 3 570 Kč, návrh stěžovatelky 3) na zaplacení 395 992,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 14. 12. 2009 do zaplacení a návrh navrhovatele P. S. na zaplacení 300 482 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 14. 12. 2009 do zaplacení zamítl [písmeno a) výroku I.]. Vrchní soud dále potvrdil rozhodnutí krajského soudu ve výroku o zamítnutí požadavku navrhovatelky JUDr. V. Ch. na zaplacení další částky 8 064 Kč, ve výroku o zamítnutí požadavku stěžovatelky 3) na zaplacení další částky 2 264 787,20 Kč a zákonného úroku z prodlení za dobu od 11. 11. 2005 do 13. 12. 2009 a ve výroku o zamítnutí požadavku navrhovatele P. S. na zaplacení další částky 1 719 068 Kč a zákonného úroku z prodlení za dobu od 11. 11. 2005 do 13. 12. 2009 [písmeno b) výroku I.].
5. Proti usnesení vrchního soudu podali stěžovatelé (jakož i další účastníci řízení) dovolání, která Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako nepřípustná podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
6. Stěžovatelé napadají rozhodnutí vrchního soudu i Nejvyššího soudu ústavní stížností, v níž předně rozporují Nejvyšším soudem provedené posouzení přípustnosti dovolání, které považují za formalistické (mj. uvádějí, že se Nejvyšší soud některými předloženými dovolacími právními otázkami ani nezabýval). Následně napadají postup obecných soudů v rámci procesu dokazování. Vrchnímu soudu v tomto ohledu vytýkají, že nezopakoval důkaz, z něhož vycházel krajský soud (tj. posudek znalce Bohemia Experts), když mají současně za to, že zde neexistoval reálný důvod pro provedení nového důkazu v rámci odvolacího řízení (tj. znalecký posudek Ústavu oceňování majetku při Ekonomické fakultě VŠB-TUO, dále jen "ÚOM"). Vyjadřují přesvědčení, že v nyní posuzované věci došlo v odvolacím řízení k nedůvodné selekci důkazního materiálu, přičemž zejména vyjadřují nesouhlas se závěrem vrchního soudu o nadbytečnosti posudků navržených stěžovateli v odvolacím řízení. Mají za to, že odvolací soud svým přístupem zatížil nyní posuzované řízení ústavněprávním deficitem označovaným jako "opomenutý důkaz", kterýžto argument podporují četnými odkazy na související judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Stěžovatelé dále rozporují vrchním soudem provedený znalecký posudek, přičemž mu mj. vytýkají aritmetické chyby, které měly zásadní vliv na výsledek celého řízení. Uvádějí, že "při hodnocení důkazů je nutné respektovat pravidla elementární matematiky". V závěru svého podání pak stěžovatelé napadají dílčí aspekty důkazního řízení (např. upozorňují na nezohlednění shodných skutkových tvrzení účastníků řízení týkající se finančního plánu podniku, resp. zpochybňují znalcem zvolenou metodu oceňování podniku).
7. Po prostudování ústavní stížnosti a vyžádaného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti jejich zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo. Jak plyne ze shora provedené rekapitulace, podaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr, a to již proto, že jsou v ní uplatněny pouze námitky, které byly prezentovány a obecnými soudy vyvráceny již v průběhu předchozího řízení. Stěžovatelé tak fakticky brojí pouze proti tomu, jak obecné soudy posoudily skutkové okolnosti jejich případu. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů a ke kasaci jejich rozhodnutí přistupuje pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jedince, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
10. Zpochybňují-li stěžovatelé postup vrchního soudu v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však - navzdory odlišnému názoru stěžovatelů - v nyní posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.
11. Obecné soudy totiž při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy a základní práva obsažené v Listině. S námitkami stěžovatelů, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry přiléhavě zdůvodnily. Jejich rozhodnutí tak dle Ústavního soudu nejsou projevem nepřípustné a stěžovateli namítané svévole, nýbrž představují výraz nezávislého výkonu soudnictví, do něhož zdejšímu soudu nepřísluší zasahovat.
12. Z hlediska námitek předkládaných stěžovateli je pro zdejší soud podstatné, že vrchní soud dostatečně vysvětlil, proč přistoupil k vypracování revizního znaleckého posudku, když konstatoval, že se v řízení nepodařilo odstranit diametrální rozpory plynoucí z předchozích znaleckých posudků (srov. spis č. l. 2428, resp. usnesení vrchního soudu, bod 71). Vrchní soud k návrhu stěžovatelů rovněž vysvětlil, proč nepřistoupil k doplnění revizního znaleckého posudku (srov. spis č. l. 2433 - usnesení o zamítnutí návrhu na doplnění revizního znaleckého posudku, zejména bod 6). Ze spisu se dále podává, že ÚOM reagoval na námitky účastníků řízení vznesené v souvislosti s revizním posudkem, což se projevilo mj. vypracováním celkem pěti doplnění revizního znaleckého posudku (srov. spis č. l. 2992). Jak nadto vyplývá z obsahu ústavní stížností napadeného rozhodnutí, znalci ÚOM závěry svého znaleckého posudku obhájili při podrobném výslechu konaném v rámci jednání u vrchního soudu ve dnech 11. 9. 2019 a 9. 3. 2020 (srov. spis č. l. 2928-2945 a zde přiložený protokol o jednání ze dne 9. 3. 2020). Podle názoru Ústavního soudu vrchní soud též racionálně a dostatečně vyložil, proč nebylo nezbytné provedení dalších stěžovateli navrhovaných důkazů a nedopustil se tak ústavně deficitního jevu, který je setrvale označován jako "opomenutý důkaz" (srov. usnesení vrchního soudu, bod 84). K situaci "opomenutého důkazu" totiž dochází nikoliv v případě, kdy soud neprovede důkaz navržený účastníkem řízení, nýbrž pokud současně ani přesvědčivě nevysvětlí, z jakých důvodů jeho provedení považuje za nadbytečné, nedůvodné či jde podle jeho názoru o důkaz nevěrohodný anebo neproveditelný. Takového pochybení se však vrchní soud v posuzované věci nedopustil. Obecné soudy se dostatečně vypořádaly rovněž s námitkou zvolené metody oceňování podniku (srov. usnesení vrchního soudu, bod 74 a usnesení Nejvyššího soudu, body 11-12).
13. Ústavní soud proto uzavřel, že dokazování provedené v nyní posuzovaném případě nevykazuje extrémní nesoulad ve shora naznačeném smyslu, který jedině by mohl iniciovat uplatnění kasační pravomoci zdejšího soudu.
14. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovateli podaného dovolání (srov. spis č. l. 3057-3078). Stěžovatelé totiž v dovolání řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
16. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu