ECLI:CZ:US:2022:3.US.471.22.1
sp. zn. III. ÚS 471/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Javůrka, zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem, sídlem Boleslavská 13, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2021 č. j. 25 Co 376/2021-288, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) České republiky - Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 a 2) České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 14. 11. 2021 č. j. 65 C 36/2019-280 bylo zastaveno řízení o návrhu stěžovatele na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. Obvodní soud konstatoval, že o žádosti stěžovatele o přiznání osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení již bylo rozhodnuto usnesením obvodního soudu ze dne 22. 1. 2021 č. j. 65 C 36/2019-184 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 10. 2. 2021 č. j. 25 Co 48/2021-192 tak, že tato žádost byla zamítnuta. Stěžovatel v nové žádosti ze dne 10. 11. 2012 netvrdil nové skutečnosti, ani nedoložil žádnou změnu okolností, které by svědčily o změně jeho poměrů a pro něž by bylo nutné o jeho žádosti znovu rozhodnout. Obvodní soud proto dospěl k závěru, že je namístě řízení o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zastavit. Ústavní stížností napadeným usnesením městský soud usnesení obvodního soudu potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že první žádost o osvobození od soudního poplatku se týkala dovolání v procesní záležitosti (poplatek za dovolání činil 4 000 Kč), zatímco druhá žádost se týkala poplatku za dovolání do merita věci, kdy poplatek za dovolání je 14 000 Kč. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že ve své žádosti dostatečně specifikoval změnu svých majetkových poměrů, tyto nové skutečnosti jsou navíc obecným soudům známy z jejich úřední činnosti, neboť jde o závazek stěžovatele uhradit nejméně 492 580 Kč a 395 586,45 Kč na základě rozsudku obvodního soudu ze dne 11. 2. 2020 č. j. 65 C 36/2019-105 a městského soudu ze dne 2. 9. 2021 č. j. 25 Co 199/2020-243. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které o opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení je soud povinen rozhodnout v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že pravomocným soudním rozhodnutím přiznaný a exekučně vymahatelný závazek nepředstavuje zhoršení jeho majetkových poměrů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Obecně lze konstatovat, že soudní poplatky představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Nepřiměřeně tvrdý dopad zákona, který by v některých případech mohl nastat, je zmírňován právě institutem osvobození od soudních poplatků, jenž zohledňuje poměry účastníka řízení a důvody obecného zájmu pro zproštění od poplatkové povinnosti.
6. Ústavní soud setrvale zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů [viz např. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275) dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. Současně však Ústavní soud v řadě rozhodnutí uvádí, že příslušná ustanovení právních předpisů, upravující osvobození od soudních poplatků, je třeba vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy tak, aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu, a současně, aby zneužíváním práva na osvobození od soudních poplatků nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů, tedy aby byla správně použita příslušná ustanovení upravující osvobození pro daný typ řízení [srovnej nález ze dne 5. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 2432/08 (N 49/52 SbNU 491)].
7. Ústavní soud shledal, že stěžovatelem uplatněná argumentace nesvědčí o existenci jakýchkoliv skutečností, které by měly být důvodem ke zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Obecné soudy srozumitelně odůvodnily, že stěžovatel po vydání předchozího zamítavého pravomocného rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení opětovně požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení dalším podáním, aniž tvrdil nové skutečnosti, pro něž by mu osvobození od soudních poplatků mělo být přiznáno, a je tudíž dán nedostatek podmínek řízení [§103 a §104 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
8. Ústavní soud konstatuje, že obvodní soud i krajský soud ve svých rozhodnutích ústavně souladným způsobem aplikovaly příslušné právní předpisy a na věc dopadající judikaturu Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 1439/09 ze dne 20. 1. 2010 (N 10/56 SbNU 99)], podle které nerozhodl-li soud o nové žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků samostatným usnesením, ani se s ní žádným způsobem nevypořádal v odůvodnění usnesení o zastavení řízení o žalobě, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. V nyní posuzované věci městský soud při rozhodování o opakované žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení řádně vyhodnotil skutečnosti uvedené stěžovatelem v prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (včetně výdělkových poměrů stěžovatele i jeho manželky, vlastnictví rodinného domu a osobního automobilu) a neshledal existenci žádných nových skutečností oproti těm, které posuzoval při rozhodování o první žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků.
9. Považuje-li stěžovatel za takovou novou skutečnost obvodním soudem mu pravomocně uloženou (dovoláním napadenou) povinnost zaplatit částku 492 580 Kč, Ústavní soud připomíná, že ani závazky poplatníka nemohou znamenat paušální úlevy od poplatkové povinnosti a tím i její přenášení na stát a ostatní daňové poplatníky. Objektivní hlediska pro posuzování poměrů žadatele o osvobození od soudních poplatků nejsou v platné právní úpravě vyjádřena, soud však zkoumá celkové poměry účastníka, nikoli pouze to, zda má či nemá k dispozici finanční prostředky, které by mohly sloužit k úhradě poplatku. Je totiž povinností účastníka řízení zajistit si prostředky k zaplacení soudního poplatku, např. půjčkou. Smyslem §138 o. s. ř. není řešit sociální a jinou situaci účastníků řízení, nýbrž zajistit, aby účastníci nebyli jen pro své majetkové nebo jiné významné osobní poměry vyloučeni z Listinou zaručeného práva na přístup k soudu. Osvobození od soudních poplatků je výjimečným nástrojem, který soud použije jen za předpokladu, že je dostatečně osvědčeno, že účastník řízení nemá reálnou možnost splnit svou poplatkovou povinnost. V dané věci, jak bylo řečeno, soudy pravomocně rozhodly, že osobní a majetkové poměry stěžovatele jeho nárok na osvobození od soudních poplatků nezakládají. Ve světle osvědčených dostatečných majetkových poměrů stěžovatele není přitom významné, zda šlo o poplatkovou povinnost ve výši 4 000 Kč či 14 000 Kč.
10. Nelze tedy než uzavřít, že stěžovatel toliko polemizuje s rozhodnutími soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jejich výkladem §138 odst. 1 o. s. ř. a trvá na vlastním právním názoru, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se závěry soudů či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití dotčených zákonných ustanovení však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu