ECLI:CZ:US:2022:3.US.472.22.1
sp. zn. III. ÚS 472/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Bohumíra Jurkoviče, právně zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 2. 2021 č. j. 6 C 324/2019-49, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2021 č. j. 22 Co 92/2021-77 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021 č. j. 23 Cdo 2912/2021-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se v předmětném řízení domáhal zaplacení částky 2 244 606,87 Kč s příslušenstvím, představující nevyplacené pojistné plnění za poškozený autojeřáb ve vlastnictví stěžovatele. Dle stěžovatele se na jeho autojeřáb vztahovalo pojištění společnosti Zlínstav, a. s., která jako pojistník uzavřela se žalovanou jako pojistitelem smlouvu o stavebním pojištění na všechna rizika. Soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 106 480 Kč (výrok II). Podle soudu prvního stupně ve věci bylo stěžejní, že stěžovatel v řízení přes opakované poučení dle §118a odst. 1, 3 o. s. ř. neprokázal svoji aktivní legitimaci k podání žaloby. Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil stěžovateli zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 42 592 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jeho pochybnosti o ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů tkví především ve způsobu, jakým se s věcí vypořádaly v rámci řešení otázky aktivní legitimace stěžovatele a řádného procesního poučení stěžovatele jakožto účastníka řízení. V tomto případě se konkrétně jednalo o to, že údajně nebyl prokázán smluvní vztah mezi stěžovatelem a Zlínstav, a. s., a proto se stěžovatel nemůže domáhat na žalované UNIQA pojišťovně, a. s., plnění uplatněného žalobou. Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, však nedůsledně aplikoval premisu, že smluvní vztah nemusí vzniknout toliko písemným právním jednáním, ale i jednáním ústním a dokonce i konkludentním.
4. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
5. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti pomíjí skutečnost, že jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl pro vady. V takové situaci musí Ústavní soud omezit svůj přezkum rozhodnutí Nejvyššího soudu pouze na posouzení neústavnosti důvodu, na němž je postaveno, tedy na to, zda dovolání trpí vadami, případně že není přípustné. V tomto ohledu ale ústavní stížnost žádnou argumentaci neobsahuje, a tudíž není Ústavnímu soudu zřejmé, proč by napadené usnesení nemohlo z hlediska ústavnosti obstát. Tato skutečnost nutně vede k závěru o její neopodstatněnosti.
7. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
8. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení [srov. §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele odmítnuto, protože nebylo pro vady věcně "projednatelné", nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor na to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě pak je ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu - nepřípustná (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 a souhrnně stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejm. II. výrok a body 59 a násl.).
9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti napadenému rozsudku městského soudu a napadenému rozsudku obvodního soudu ji odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu