ECLI:CZ:US:2022:3.US.482.22.1
sp. zn. III. ÚS 482/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky, obce Město Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, sídlem Masarykovo náměstí 1, Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, advokátem, sídlem kanceláře Vinohradská 2828/151, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2021 č. j. 26 Cdo 2300/2021-583, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní korporace TAPAS BOREK, s.r.o., sídlem Borek 74, zastoupené JUDr. Tomášem Sequensem, advokátem, sídlem kanceláře Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Konkrétně tvrdí, že rozsudkem Nejvyššího soudu bylo zasaženo její základní právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále tvrdí zásah do tzv. smluvní svobody garantované čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Rovněž uvádí, že v jejím případě došlo k zásahu do ochrany vlastnického práva zaručeného čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k jejímu předmětu. Vedlejší účastnice se žalobou domáhala určení, že trvá právní poměr založený smlouvou o pronájmu pozemků, která byla uzavřena mezi ní a pronajímatelkou, tj. stěžovatelkou. Následně stěžovatelka nejprve od smlouvy odstoupila, poté ji vypověděla, přičemž oba tyto úkony považovala vedlejší účastnice za neplatné. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. 5. 2018 č. j. 10 C 23/2018-101, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Ve věci dále rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 1. 11. 2018 č. j. 19 Co 222/2018-176. Tento rozsudek byl k odvolání stěžovatelky zrušen Nejvyšším soudem rozsudkem ze dne 17. 4 2019, č. j. 26 Cdo 782/2019-298. Následně krajský soud rozhodl rozsudkem ze dne 13. 2. 2020 č. j. 19 Co 222/2018-432. I tento rozsudek byl Nejvyšším soudem rozsudkem ze dne ze dne 13. října 2020 č. j. 26 Cdo 2316/2020-487 zrušen.
3. Krajský soud poté rozsudkem ze dne 11. 2. 2021 č. j. 19 Co 222/2018-519 rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění uvedl, že vedlejší účastnice podniká v hornické činnosti a činnosti prováděné hornickým způsobem a je účastnicí ve správním řízení o povolení hornické činnosti v dobývacím prostoru, který zahrnuje pronajaté pozemky. Krajský soud dále uvedl, že dne 16. 11. 2016 stěžovatelka od smlouvy odstoupila a následně ji ještě dopisem ze dne 26. 4. 2017 vypověděla. Stěžovatelka se domnívala, že smlouva je "teoreticky" uzavřena na dobu neurčitou, a proto ji bylo možné vypovědět přímo na základě zákona, konkrétně podle §582 odst. 1 ve spojení s §677 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Vedlejší účastnice v reakci na odstoupení a výpověď oznámila stěžovatelce, že nebyly naplněny důvody pro žádné z těchto právních jednání.
4. Dále krajský soud uvedl, že vedlejší účastnice má na určení naléhavý právní zájem, protože je účastnicí správního řízení o povolení hornické činnosti. Dále dovodil, že vzhledem k charakteru poměru mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, se právní poměr mezi nimi řídí dosavadní právní úpravou, tj. občanským zákoníkem. Nájemní poměr byl podle něj sjednán jako podmíněný a odkládací podmínka, nabytí právní moci rozhodnutí o povolení otvírky, doposud nebyla naplněna. Současně však podle krajského soudu závaznost smlouvy nastává již okamžikem jejího vzniku. Mezi stranami proto existuje závazek, který lze ukončit způsobem předvídaným smlouvou nebo právním předpisem. Dále uvedl, že podle povahy smlouvy se jedná o právní poměr sjednaný na dobu neurčitou, protože není jisté, zda budou splněny smlouvou stanovené podmínky. Proto uzavřel, že od smlouvy nelze odstoupit, ale ta zanikla výpovědí a podle jeho názoru právní poměr mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí dále netrvá.
5. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu změnil tak, že rozsudek okresního soudu ze dne 11. 5 2018 č. j. 10 C 23/2018-101, se mění tak, že se určuje, že trvá právní poměr založený smlouvou o pronájmu pozemků uzavřenou mezi vedlejší účastnicí jako nájemkyní a stěžovatelkou jako pronajímatelkou dne 24. 3. 2011. Dále rozhodl o nákladech řízení.
6. Nejvyšší soud se v odůvodnění rozsudku soustředil na výklad smluvních ujednání. Podle jeho názoru je nutné smlouvy, jakož i jejich části, vykládat v kontextu celé smlouvy a nikoli po jednotlivých ustanoveních izolovaně. Teprve z celkového textu je možné zjistit vůli smluvních stran. Proto se domnívá, že smlouva byla uzavřena na dobu určitou a nikoli neurčitou. Poté, co aplikoval také zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství, ve znění pozdějších předpisů, vyvodil, že nájemní poměr byl sjednán na dobu předpokládaného dobývání ložiska, která byla smluvně vymezena jako doba patnácti let. Na tom podle Nejvyššího soudu nic nemění ani skutečnost, že nelze spolehlivě určit, že pozemky budou stěžovatelce předány po rekultivaci v tomto rozmezí patnácti let. Proto podle jeho názoru lze poměr ukončit výpovědí pouze pokud byla účastníky dohodnuta. Vzhledem k absenci takových ustanovení ve smlouvě proto Nejvyšší soud konstatoval, že právní poměr nadále trvá.
7. Stěžovatelka podle §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), aby jí Ústavní soud, v případě úspěchu ve věci, přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, resp., aby byla Nejvyššímu soudu stanovena povinnost k náhradě nákladů řízení.
II. Argumentace stěžovatelky a vedlejší účastnice
8. Podle stěžovatelky je rozhodnutí Nejvyššího soudu překvapivé a neočekávané, a to zejména s ohledem na předcházející průběh řízení. Přitom se odvolává na nález sp. zn. IV. ÚS 2127/12 ze dne 1. 2. 2013 (N 25/68 SbNU 295; všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v databázi Nalus, viz https://nalus.usoud.cz). Závěry Nejvyššího soudu považuje za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a tedy svévolné jakož i nepředvídatelné, v čemž se odvolává na nález sp. zn. I. ÚS 3360/20 ze dne 25. 2. 2021. Výklad smluvních ujednání provedený Nejvyšším soudem považuje za formalistický, stejně jako výklad podústavního práva, který nerespektuje autonomní vůli smluvních stran [viz nález sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004 (N 12/32 SbNU 107) a nález sp. zn. I. ÚS 2061/08 ze dne 7. 4. 2011 (N 63/61 SbNU 29)]. Tímto svým jednáním měl pak Nejvyšší soud zasáhnout do její majetkové sféry.
9. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadený rozsudek je zcela v rozporu s předchozími rozhodnutími ve věci. Stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud podvakráte zrušil rozsudky krajského soudu, podle kterých právní poměr trvá. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu však podle stěžovatelky konstatuje totéž, navíc způsobem, který je v rozporu s právními názory vyslovenými v předchozích rozhodnutích, ustálenou rozhodovací praxí a obsahem spisu. Podle stěžovatelky je nepřijatelné, pokud Nejvyšší soud dvakrát předpokládal, že se jedná o právní poměr sjednaný na dobu neurčitou, aby ve třetím rozhodnutí vyslovil opak, tedy, že byl sjednán na dobu určitou.
10. Ve své stížnosti stěžovatelka dále uvádí, že přestože je ve smlouvě výslovně uvedeno, že je sjednána na dobu určitou, jde o nesprávné právní posouzení, a ne objektivně zjištěnou vůli stran, která podle jejího názoru naprosto zjevně směřovala ke sjednání závazku, který bude trvat po celou dobu potřebnou k zajištění účelu nájmu. Nedostatky v přesnosti formulací a v nesprávném uvedení slova "určitou" místo slova "neurčitou" přisuzuje nedostatku odborných právních znalostí, které by jí neměly jít k tíži, a které by už vůbec neměly představovat hodnotící kritérium aplikované Nejvyšším soudem. Stěžovatelka je přesvědčena, že zájmem smluvních stran bylo uzavřít smlouvu na dobu neurčitou. Výklad smluvních ustanovení provedený Nejvyšším soudem proto považuje za formalistický, soustředěný pouze na jazykový výklad, který jde proti vůli smluvních stran a je v rozporu s garancí jejich smluvní svobody.
11. Stěžovatelka dále argumentuje, že postupem Nejvyššího soudu bylo vyprázdněno její vlastnické právo na časově neomezenou dobu. To je zesíleno tím, že vedlejší účastnice nijak doposud nejednala, což stěžovatelku vede k závěru, že výkon jejích práv je v rozporu s dobrými mravy, což měl - podle jejího názoru - Nejvyšší soud zohlednit. Vedlejší účastnice podle stěžovatelky pozemky využívá v rozporu s účelem smlouvy, čemuž měl Nejvyšší soud přisvědčit tím, že stěžovatelce neumožnil smlouvu vypovědět.
12. K ústavní stížnosti se z vlastní iniciativy vyjádřila vedlejší účastnice. Ve svém vyjádření zpochybňuje tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod a domnívá se, že k žádnému zásahu dojít nemohlo. Podle jejího názoru není napadený rozsudek Nejvyššího soudu překvapivý, či rozporný s jeho předchozí rozhodovací praxí. Dále uvádí, že výklad smlouvy provedený Nejvyšším soudem je správný a jeho postupem nemohlo dojít k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky. Vyjádření vedlejší účastnice Ústavní soud nezaslal k replice stěžovatelce, neboť neobsahuje skutečnosti, ke kterým by se již stěžovatelka nevyjádřila ve své ústavní stížnosti.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek Nejvyššího soudu. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, jak jí ukládá §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy), který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
15. Předmětem sporu, který je akcentován v ústavní stížnosti, je stěžovatelkou tvrzený nesprávný postup Nejvyššího soudu při interpretaci smluvních ujednání. Stěžovatelka se odvolává na rozpornost jeho postupu v čase a formalistický přístup, který má ústit v nepřijatelnou svévoli. V tomto směru Ústavní soud připomíná, jak sama stěžovatelka uvádí ve své ústavní stížnosti, že Ústavní soud nemá pravomoc nahrazovat uvážení obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, svým vlastním. Mírou zde není, zda s provedením uvážení Ústavní soud souhlasí nebo ne, zda s ním souzní nebo ne, ale zda se obecný soud vypořádal se všemi prvky relevantními pro právní posouzení a zda svým postupem nevyšel z mezí stanovených ústavním pořádkem České republiky. S tímto zřetelem posoudil Ústavní soud i předloženou ústavní stížnost.
16. Nejvyšší soud při svém výkladu dotčených ustanovení nijak neporušil princip převahy autonomie vůle smluvních stran. V prvé řadě je nutné si uvědomit, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byl spor o to, zda byla smlouva uzavřena na dobu určitou nebo neurčitou. Nelze proto předpokládat, že by stranám byla tato skutečnost jasná a byla jednoznačně určena jejich jednáním. Nejvyšší soud proto vyšel jak ze slov samotné smlouvy, tak i z celé smlouvy a postupoval jak v souladu s projevenou vůlí stran, tak dle skutečností obsažených ve smlouvě.
17. Z postupu Nejvyššího soudu nelze usuzovat na přepjatý formalismus či jiné vady vytýkané stěžovatelkou. Patrný není ani důraz na formalistický jazykový výklad, ale jazykový výklad respektující další části smlouvy a její smysl a účel. Pokud by se jednalo o výklad právního předpisu, pak by bylo na místě uvažovat o takovém výkladu, který by respektoval práva a povinnosti adresáta, tedy výkladu, který význam slov stanoví v zájmu ochrany jeho svobody. V případě interpretace ustanovení smlouvy je však situace odlišná. Nelze pominout, že úkolem Nejvyššího soudu je chránit práva a svobody obou stran, mezi nimiž se vede spor. Proto je nutné respektovat především jejich vůli. Jak plyne ze závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 2337/21 ze dne 19. 7. 2022, je při výkladu právního jednání nezbytné dát přednost skutečné vůli účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle. Nepřijatelný je proto formalismus, který spočívá pouze ve výkladu smluvního textu z něj samotného bez ohledu na vůli účastníků smluvního vztahu. Nelze při tom zapomínat, že v případě sporu je však nutné ke slovům přihlédnout a postupovat tak, aby byla co nejvíce respektována smluvní autonomie a důraz na existenci závazku. Pokud existuje spor o výklad ustanovení smlouvy, je možné využít cokoli, co umožní objektivně zjistit vůli kontrahentů. Nelze-li ani z toho určit, jaký význam má určité ustanovení, a to při respektování jejich praxe, pak nezbyde, než se soustředit na text smlouvy a tu chápat v jednom jazykovém a významovém celku. V souladu s tím postupoval i Nejvyšší soud, který slova interpretoval v souladu se smlouvou, právním řádem a projevenou vůlí stran.
18. Stěžovatelka ve své stížnosti uvádí, že došlo k záměně slov (určitá - neurčitá). Toto tvrzení o zájmu stran vedoucímu k jejímu uzavření na dobu neurčitou, navzdory použitým slovům však není bez pochybností, a Ústavní soud takovému závěru nemůže přisvědčit. Lze připustit, že pokud strany mají jasnou představu o své vůli, je možné i slova vykládat jinak, než je obvyklé. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud vysvětlil, proč tomu tak není.
19. Ústavní soud také nemůže stěžovatelce přisvědčit v tom, že by se jednalo o překvapivé rozhodnutí. Vedlejší účastnice tvrdila, že právní poměr trvá, což stěžovatelka věděla. Nejvyšší soud se také dostatečně vypořádal s tím, že nejde o překvapivé rozhodnutí, neboť doba trvání kontraktu nebyla dříve předmětem dovolání. V dřívějších rozhodnutích, jak je uvedeno v napadeném rozsudku, Nejvyšší soud vzhledem ke svým pravomocem a strategii účastníků řízení vycházel z toho, že smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, případně posuzoval typ závazku. K tomu také směřovaly jeho výtky krajskému soudu. Změna v jeho rozhodnutí byla dána jinou otázkou, kterou měl svým rozhodnutím vyřešit. To nelze považovat za překvapivé či svévolné ani v kontextu jeho předchozích rozhodnutí.
20. Ústavní soud také připomíná, že pokud stěžovatelka namítá, že vedlejší účastnice pronajaté pozemky používá v rozporu se sjednaným účelem právního poměru, nebylo to předmětem řízení, a proto ani závěry o porušení dobrých mravů nemohou způsobit rozpor napadeného rozsudku s ústavním pořádkem České republiky.
21. K žádosti stěžovatelky o zaplacení nákladů zastoupení Ústavní soud uvádí, že zpravidla nesou vlastní náklady řízení samotní stěžovatelé, účastníci a vedlejší účastníci. Ústavní soud může v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je proto rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu. V posuzované věci však tyto zvláštní okolnosti nenastaly, zejména proto, že Nejvyšší soud do základních práv a svobod stěžovatelky nezasáhl.
22. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu