ECLI:CZ:US:2022:3.US.484.22.1
sp. zn. III. ÚS 484/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Esta Praha s. r. o., sídlem Jílovská 278, Zvole, zastoupené Mgr. Martinem Kainem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2021 č. j. 23 Cdo 2659/2021-245, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2021 č. j. 22 Co 249/2020-168 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. prosince 2019 č. j. 8 C 251/2019-53, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Advokátní kancelář Brož & Sokol & Novák, s. r. o., sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 4. 12. 2019 č. j. 8 C 251/2019-53 uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku 144 898 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vedlejší účastnice řízení požadovala uvedenou částku z titulu odměny za poskytování právních služeb spočívajících v zastupování stěžovatelky ve sporu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 44/2017 podle smlouvy o právní službě. V řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 44/2017 pak šlo o spor mezi stěžovatelkou (tam žalobkyní), kterou zastupoval Mgr. Jiří Vágner (advokát působící jako partner u vedlejší účastnice řízení), a žalovaným Mgr. Michalem Janíkem, advokátem, o náhradu škody způsobené stěžovatelce porušením povinnosti Mgr. Michalem Janíkem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 375/2013. Stěžovatelka se proti nároku na odměnu za poskytnuté právní služby uplatněnému vedlejší účastnicí řízení bránila mj. započtením své pohledávky na náhradu škody vzniklé ztrátou svého nároku v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 44/2017 v důsledku vadného postupu jejího tehdejšího právního zástupce Mgr. Jiřího Vágnera. Okresní soud vzal za prokázané, že smlouva o poskytování právních služeb uzavřená mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení je dostatečně určitá, není důvod pochybovat o její platnosti a vyúčtované právní služby byly nepochybně poskytnuty. Nárok na náhradu škody, který uplatnila na svoji obranu, pak stěžovatelka neprokázala, a proto byla její žaloba zamítnuta.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 1. 2021 č. j. 22 Co 249/2020-168 rozsudek okresního soudu, jako věcně správný (byť z jiných důvodů), potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se zabýval především započitatelností stěžovatelkou uplatněné pohledávky na náhradu škody [viz §1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")]. K tomu uvedl, že na jedné straně stojí v podstatě skutkově jasná a důkazy prokázaná pohledávka vedlejší účastnice řízení proti stěžovatelce na zaplacení odměny za poskytnuté právní služby, na druhé straně je skutkově komplikovaně konstruovaná započítávaná pohledávka stěžovatelky ve výši 148 982 Kč proti vedlejší účastnici řízení z titulu náhrady škody. Podle krajského soudu by dokazování týkající se prokázání započítávané pohledávky stěžovatelky nepřiměřeně prodlužovalo řízení o ve stávajícím řízení jednoznačně prokázané pohledávce vedlejší účastnice řízení. Soud by totiž musel hodnotit postup partnera vedlejší účastnice řízení (Mgr. Jiřího Vágnera) v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 44/2017 nejen v návaznosti na pokyny, které od stěžovatelky při jejím zastupování v této věci obdržel, ale též v návaznosti na to, zda - pokud by v této věci postupoval řádně - mohlo by to přinést pro stěžovatelku příznivé rozhodnutí, tj. že by byla stěžovatelka v předchozím řízení v postavení žalobkyně se svou žalobou úspěšná. Současně by se soud musel vypořádat i s tím, zda je mezi porušením povinností advokáta Mgr. Michala Janíka v prvním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 375/2013 a neúspěchem stěžovatelky ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 44/2017 dána příčinná souvislost a zda by důkazy, které měly být podle tvrzení stěžovatelky provedeny v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 44/2017, mohly zvrátit pro stěžovatelku nepříznivý výsledek v řízení vedeném v minulosti u tohoto soudu pod sp. zn. 42 C 375/2013. Krajský soud z výše uvedených důvodů uzavřel, že stěžovatelkou uplatněná pohledávka vůči nároku vedlejší účastnice řízení je nejistá, pročež není způsobilá k započtení.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 11. 2021 č. j. 23 Cdo 2659/2021-245 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť bylo v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020 sp. zn. 31 Cdo 684/2020 k výkladu §1987 odst. 2 obč. zák.). K tomu Nejvyšší soud doplnil, že zjišťování skutkového stavu potřebného pro rozhodnutí o nároku stěžovatelky na náhradu škody, resp. prokazování tvrzení stěžovatelky o škodě jí způsobené vedlejší účastnicí řízení v důsledku jejího pochybení při výkonu advokacie bude (samo o sobě) rozsáhlejší. Ve smyslu shora citovaných závěrů Nejvyššího soudu uváděných v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 684/2020 je tedy patrné, že pohledávka stěžovatelky (aktivní pohledávka) je objektivně sporná. Lze tak bez větších pochybností předpokládat, že nalézací řízení by se (v případě projednávání stěžovatelkou uplatněné pohledávky) ocitlo v situaci, kdy by byl veden spor o existenci či výši aktivní (stěžovatelčiny tvrzené) pohledávky, tj. místo uspokojení pasivní pohledávky vedlejší účastnice řízení by mezi stranami byl veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Obecným soudům vytýká, že se nezabývaly její námitkou, že právní služby nebyly v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 44/2017 poskytovány řádně a vedlejší účastnici řízení by neměl náležet nárok na odměnu za tyto služby. V tomto spatřuje nepřezkoumatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí. Obecné soudy se soustředily výhradně na problematiku započtení, kterou posuzovaly v kontextu §1987 odst. 2 obč. zák., ale již nezkoumaly, zda je nárok vedlejší účastnice řízení důvodný a oprávněný z pohledu §2438 odst. 2 obč. zák., neboť vedlejší účastnice řízení porušením svých povinností způsobila nezdar v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 44/2017. Stěžovatelka navrhla provedení důkazu spisem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 42 C 44/2017, který však soudy neprovedly, resp. krajský soud jeho provedení označil za nadbytečné, v čemž spatřuje stěžovatelka tzv. opomenutý důkaz. Dále nesouhlasí s posouzením její pohledávky, kterou započítávala vůči nároku vedlejší účastnice řízení, jako pohledávky nejisté a neurčité a tudíž nezpůsobilé k započtení. Zdůrazňuje, že pohledávka, která měla být započtena, se opírala o totožné skutečnosti (vyvstávala ze stejného právního vztahu), proto bylo na místě, aby tyto skutečnosti byly prověřeny a k jejich prokázání byly provedeny všechny důkazy. Napadenými rozhodnutími se tak stěžovatelka dostala do situace, kdy je vystavena riziku exekuce ze strany vedlejší účastnice řízení, která požaduje uhradit odměnu za právní služby, ale zvláštní žalobou se sama musí domáhat svého nároku na náhradu škody, která jí byla způsobena vedlejší účastnicí řízení jen kvůli tomu, že právní služby nebyly poskytnuty řádně v důsledku porušení povinností vedlejší účastnicí řízení. Vyslovuje přesvědčení, že závěry obecných soudů ohledně nezapočitatelnosti jí uplatněné pohledávky jsou nesprávné. Obecné soudy si tímto svým závěrem situaci ulehčily a zcela rezignovaly na argumentaci stěžovatelky, že vedlejší účastnici řízení žádná odměna nenáleží.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů, které vyhověly žalobě vedlejší účastnice řízení, když pohledávku uplatněnou stěžovatelkou na její obranu označily jako nejistou a neurčitou a tedy podle §1987 odst. 2 obč. zák. nezpůsobilou k započtení. Stěžovatelka přitom tvrdí, že tento závěr je nesprávný, jí uplatněná pohledávka byla způsobilá k započtení, resp. soudy se spíše měly věnovat tomu, že vedlejší účastnice řízení nemá nárok na odměnu z důvodu porušení svých povinností (§2438 odst. 2 obč. zák.) v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 44/2017. Už jen z této argumentace je možno dovodit závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Takto pojatá ústavní stížnost - v podobě stěžovatelčiny polemiky s právními závěry - totiž staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich použití při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.
9. Při posouzení věci je třeba vyjít z toho, že smyslem a účelem §1987 odst. 2 obč. zák. je ochrana věřitele pasivní pohledávky (v daném případě tedy ochrana vedlejší účastnice řízení) před tím, aby dlužník pasivní pohledávky (stěžovatelka) zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. Nejistou nebo neurčitou je tudíž pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky.
10. Obecné soudy vzaly v intencích judikatury Nejvyššího soudu (zejména výše citovaný rozsudek sp. zn. 31 Cdo 684/2020) v úvahu okolnosti, které jsou rozhodné pro posouzení, zda pohledávka stěžovatelky je způsobilá k započtení. Postavily-li obecné soudy svůj závěr o nezapočitatelnosti stěžovatelkou uplatněné pohledávky na tom, že by prokazování tvrzení stěžovatelky ohledně základu i výše jí uplatněné pohledávky vyžadovalo rozsáhlé zkoumání [bylo by totiž třeba hodnotit postup partnera vedlejší účastnice řízení (Mgr. Jiřího Vágnera) v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 44/2017, a to jak s ohledem na pokyny, které obdržel od stěžovatelky při jejím zastupování v této věci, tak s ohledem na případný výsledek tohoto sporu, postupovala-li by vedlejší účastnice řízení řádně; dále by se soud musel vypořádat i s existencí příčinné souvislosti mezi porušením povinností advokáta Mgr. Michala Janíka v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 375/2013 a neúspěchem stěžovatelky ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 44/2017 a zda by důkazy, které měly být podle tvrzení stěžovatelky provedeny v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 44/2017 mohly zvrátit pro stěžovatelku nepříznivý výsledek v řízení vedeném v minulosti u tohoto soudu pod sp. zn. 42 C 375/2013], nevidí Ústavní soud žádný důvod, proč by jejich právní hodnocení neměl akceptovat. Pakliže stěžovatelka svoji pohledávku k započtení uplatnila v rámci své procesní obrany (a nikoliv jako např. vzájemný návrh) a obecné soudy dovodily, že prokázání její pohledávky by bylo procesně náročné, nelze mít proti jejich závěru o nezapočitatelnosti této pohledávky žádné výhrady.
11. Stěžovatelka dále vznesla námitku opomenutých důkazů. Ústavní soud ani tuto námitku nesdílí. V řízení byl totiž nárok vedlejší účastnice řízení na odměnu za poskytnutí právní služby prokázán (k tomu podrobně bod 10 rozsudku okresního soudu nebo bod 14 rozsudku krajského soudu). Přestože tedy nebyl proveden důkaz celým spisem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 42 C 44/2017, vycházely obecné soudy z rozsudků v tomto řízení vydaných, přičemž svá zjištění a z nich vyvozené závěry jasně a srozumitelně odůvodnily. Ani v tomto nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu