ECLI:CZ:US:2022:3.US.497.22.1
sp. zn. III. ÚS 497/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Hofmanna, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 6. 2021 č. j. 17 C 111/2019-110 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2021 č. j 17 Co 288/2021-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1,3, čl. 37 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, v řízení o náhradu nemajetkové újmy, způsobené délkou trestního řízení, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), měly obecné soudy porušit výše uvedená stěžovatelova práva tím, že při přiznání náhrady nákladů úspěšnému stěžovateli aplikovaly §9 odst. 4 písm. a) namísto §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Stěžovatel vyčíslil rozdíl v náhradě ve výši 40 727 Kč.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
5. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť tuto otázku nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení je doménou civilních soudů. Ústavní soud dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze základních zákonných procesních pravidel.
6. V posuzované věci rozhoduje Ústavní soud o nároku na odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. Jde o nárok stejného druhu, o jakém již rozhodoval, a to přímo ve věci stěžovatele I. senát Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 614/22. Také v tomto případě se jedná o dílčí nárok na odškodnění, který lze charakterizovat jako nárok na odškodnění imateriální újmy.
7. Nutno podotknout, že v nyní řešeném případě jde primárně o nárok na odškodnění za průtahy v řízení, resp. jeho nepřiměřenou délku. Tedy nárok, který se řadí mezi specifické nároky podle zákona č. 82/1998 Sb. a je upraven v §13 téhož zákona. Lze tu tedy odlišit od jiného nároku majícího povahu imateriální újmy, který je upraven v §31a a násl. téhož zákona. Potud se lze, spolu s citovaným usnesením I. ÚS 614/22, na posouzení povahy nároku zcela shodnout.
8. Stranou pozornosti však nemůže zůstat, že v usnesení sp. zn. I. ÚS 614/22 posuzuje jiný senát Ústavního soudu nárok na odškodnění imateriální újmy (jde o odškodnění za nezákonné trestní stíhání) jako nárok osobnostní povahy, a to pro obdobný účel výpočtu odměny advokáta podle advokátního tarifu. V tomto "souhrnném" posouzení se dříve rozhodující senát shoduje mj. s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 a předmětné posouzení neprotiřečí ani komentáři (Kovářová, D. a kol. Odměna advokáta, komentář, Praha: Wolters Kluwer, 2016), jenž v pasáži k §9 odst. 4 advokátního tarifu spojuje náhradu nemajetkové újmy s nároky, jejichž podstata tkví v osobnostním právu.
9. Je na jedné straně zřejmé, že v řízeních, v nichž výše přiznané částky odškodnění závisí na úvaze soudu, je v případě vyhovění žalobě stanoveno peněžité plnění. To by nasvědčovalo posouzení odměny advokáta a tedy i výši nákladů řízení dle §8 odst. 1 advokátního tarifu jako obecného ustanovení s preferencí peněžitého plnění. Na straně druhé však dosavadní praxe Nejvyššího soudu, jež nebyla zpochybněna Ústavním soudem, aplikuje konkrétní ustanovení §9 odst. 4 ab initio advokátního tarifu tak, že jde o svého druhu speciální ustanovení, jež se vztahuje na veškerá osobnostní práva; pod ně se řadí i odškodnění imateriální újmy dle zákona 82/1998 Sb.
10. Jestliže ve věci téhož odškodnění téhož stěžovatele bylo rozhodnuto jiným senátem Ústavního soudu ve prospěch aplikace §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, pak nyní dává III. senát Ústavního soudu, i v případné kontroverzi s §8 odst. 1, přednost věci již rozhodnuté. Vede jej k tomu zásada jednotnosti rozhodování a v neposlední řadě i skutečnost, že I. senát ve výše citovaném rozhodnutí vyslovil řadu kritických úvah vůči předmětnému aplikačnímu problému, ponechal jej však k řešení právně politickému bez toho, že by věc předložil plénu Ústavního soudu dle §23 zákona o Ústavním soudu, což také řádně odůvodnil. Vzhledem k tomuto faktu a také k výši nákladů řízení, o nichž v ústavní stížnosti jde, nehodlá III. senát učinit opak, aniž by vyloučil, že později v nálezové rovině k tomu může dojít.
11. K popsanému aplikačnímu a interpretačnímu problému posouzení konkrétních ustanovení přispívá současná koncepce zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."). Ta totiž umožnuje zařadit některá dílčí práva na odškodnění, a to nejen podle zákona č. 82/1998 Sb., v širším smyslu do kategorie osobnostních práv či nároků. Odškodňování podle nového kodexu totiž obecně vychází z §81 obč. zák. a v rovině náhrady škody je vzhledem k relativní roztříštěnosti právní úpravy třeba komplementárně aplikovat jak ustanovení obč. zák., tak současně i zvláštních předpisů. V rámci obč. zák. se jedná zejména o §2894 a následující, a ještě přesněji o náhradu újmy na přirozených právech člověka podle §2956 a dalších ustanovení příslušné části kodexu. Tedy obecně formulovaná ustanovení náhrady újmy na přirozených právech člověka.
12. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecného soudu. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu