ECLI:CZ:US:2022:3.US.519.22.1
sp. zn. III. ÚS 519/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele prof. Ing. Zdeňka Častorála, DrSc., zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2021, č. j. 2 Cmo 38/2021-417, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2020, č. j. 75 Cm 152/2017-401, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel je starobní důchodce (78 let) se zdravotními problémy. Čelí žalobě týkající se náhrady škody ve výši téměř 40 milionů Kč ze sporu mezi obchodní společností a statutárním orgánem. Nalézací soud stěžovatel v řízení požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce. Tvrdil, že se nedokáže žalobě bránit sám, přičemž si nemůže vlastního advokáta dovolit, neboť jeho jediným příjmem je důchod ve výši cca 19.000 Kč měsíčně, jsou proti němu vedeny exekuce a na bytu, ve kterém bydlí, vázne předběžné opatření zakazující mu nakládání s bytem a další nemovitost (chata) má nepatrnou hodnotu. Městský soud v Praze napadeným usnesením stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal a zamítl též návrh na ustanovení zástupce v daném řízení. Odůvodnil to tím, že chata stěžovatele má značnou cenu (podobné nemovitosti se podle soudu prodávají za 2.300.000 Kč), v roce 2017 byla exekutorem u stěžovatele nalezena hotovost ve výši 1.100.000 Kč, z níž více než 1 milion Kč byl stěžovateli vrácen. Stěžovatel je také účastníkem několika jiných řízení, kde zastoupen vlastním advokátem je a musí tedy mít i jiné příjmy než důchod.
3. Proti usnesení nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze uznal, že zastupování advokátem je v dané věci kvůli její složitosti pro účastníky žádoucí a že obrana stěžovatele proti žalobě není zjevně nesmyslná a nemožná. Na druhou stranu však podotkl, že stěžovatel neochotně zpřístupňuje své majetkové poměry a ve vztahu k hotovosti vrácené v roce 2017 osvědčil útratu pouze zhruba poloviny těchto prostředků. V neposlední řadě je patrné, že stěžovatelova chata nemá zanedbatelnou hodnotu, minimálně je cenný předmětný pozemek, na kterém chata stojí. Z podaného podle odvolacího soudu nelze odvodit nemožnost stěžovatele poplatkové povinnosti dostát a usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Stěžovatel s v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Předestírá, že z důvodu věku a zdravotního stavu nepřipadá do úvahy, aby se v takto skutkově i právně složitém sporu hájil sám, když k soudu ani nebude moci přijít. S ohledem na žalovanou vysokou hodnotu náhrady škody vychází jeden úkon právní služby na téměř 60.000 Kč a je proto vyloučeno, aby měl na obhajobu prostředky. Útratu předmětné hotovosti doložil nejlépe, jak mohl, navíc soudy mají dle judikatury při posuzování osvobození od soudních poplatků vycházet z aktuálních, nikoliv minulých majetkových poměrů účastníků. Chatu stěžovatel prodat nemůže, neboť by na ni soud jistě vyhlásil předběžné opatření obdobně jako na jeho byt. Stěžovatel považuje rozhodnutí obecných soudů za nespravedlivá, znamenající pro něj v podstatě rozsudek smrti. Advokát zastupující stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti zdůrazňuje, že vykonává svou činnost zdarma a že v soudním řízení ve věci samé stěžovatele zastupovat nemůže, protože v něm je navrhován jako jeden ze svědků.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí týkajících se (ne)osvobození od soudních poplatků Ústavní soud opakovaně uvádí, že tento druh sporu, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, spadá zásadně do sféry obecných soudů, a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry (srov. např. usnesení ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 1922/21). Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel pouze v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, anebo kdyby z napadených rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny (srov. i stěžovatelem odkazovaný nález ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1866/20). Libovůli představuje též rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (viz nález ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 121/11).
9. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí nicméně Ústavní soud v postupu obecných soudů žádné z dříve poukazovaných ústavněprávních pochybení neshledal. U chaty s pozemkem není pochyb o tom, že nemá zanedbatelnou hodnotu a tvrzení stěžovatele o možném zajištění této nemovitostí budoucím předběžným opatřením jsou pouhou spekulací. Stěžovatel rovněž ani po doplnění některých údajů v odvolání stále nedoložil, kam "zmizela" velká část z hotovosti navrácené mu v roce 2017. Argument o nákladech na likvidátora nevyznívá přesvědčivě, jelikož navrácenou sumu by takový výdaj dokonce značně přesahoval.
10. Stěžovatel se rovněž mýlí, že obecné soudy přezkoumávaly jeho minulé majetkové poměry - zjišťovaly totiž pouze, kolika prostředky z v minulosti prokázané hotovosti aktuálně disponuje. Podle odvolacího soudu musí být majetkové poměry stěžovatele bezpečně osvědčeny, přesto v nich zůstalo stále mnoho nejasného a řada tvrzení stěžovatele se nejeví dostatečně důvěryhodně. Obsah ústavní stížnosti tuto kritiku minimálně v prvním bodě (nejasnost situace stěžovatele) v podstatě potvrzuje - stěžovatel nabízí u určitých skutečností jiný pohled, než poskytly obecné soudy, zůstává však většinou u ničím neprokázaných tvrzení. Ústavní soud nemá možnost ani pravomoc zjišťovat a hodnotit, nakolik je například stěžovatel nemocný či kolik prostředků vydal za poslední roky za pečovatelskou službu nebo soudní spory. Obecné soudy logicky odůvodnily, proč je stěžovatel nepřesvědčil o nutnosti osvobození od soudních poplatků a je pouze na něm, aby jimi požadované doklady či jiné důkazy v tomto směru doložil.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené shrnuje, že na základě předložené stížnostní argumentace nezjistil žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu