ECLI:CZ:US:2022:3.US.522.22.1
sp. zn. III. ÚS 522/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, právně zastoupeného Mgr. Pavlem Kašparem Krasem, advokátem se sídlem Mírové nám. 208/35, Ústí nad Labem, proti usnesení Okresního soudu v České Lípě č. j. 2 PP 250/2017-127 ze dne 1. 11. 2021 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 31 To 491/2021-136 ze dne 1. 12. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením rozhodl Okresní soud v České Lípě tak, že podle §91 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatel vykoná zbytek z trestu odnětí svobody, jenž mu byl původně uložen v trvání 14 měsíců rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2016 č. j. 6 T 244/2014-119 pro přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku a další sbíhající se trestné činy, v trvání 6 měsíců, jenž mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 4. 2015 č. j. 24 T 240/2014-48 pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a v trvání 2 let, jenž mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2013 č. j. 1 T 98/2012-221 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2016 č. j. 1 T 98/2012-303 pro přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 9. 2017 č. j. 2 PP 250/2017-30, které nabylo právní moci dne 8. 9. 2017. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci zamítl. Podstatnou otázkou, kterou stěžovatel ve své stížnosti rozporoval, bylo, zda trestní soudy rozhodly v zákonem stanovené lhůtě a zda ve věci nenastala tzv. fikce osvědčení se, když nebylo rozhodnuto ve lhůtě jednoho roku od skončení zkušební lhůty.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že veškeré jeho zavinění, že okresní soud nemohl rozhodnout, skončilo dne 31. 8. 2021, kdy byl Okresním soudem v Ústí nad Labem pravomocně odsouzen. O tom se ještě týž den Okresní soud v České Lípě dozvěděl z datové schránky s účinkem okamžitého doručení prostřednictvím rozsudku s vyznačenou doložkou právní moci. Spor je o tom, zda soud mohl rozhodnout do konce zákonné lhůty dne 8. 9. 2021, z jakého důvodu nerozhodl a jaké důsledky překročení této lhůty má. Stěžovatel je přesvědčen, že okresní soud objektivně rozhodnout mohl, ale ani se o to nepokusil. Postupem soudu tak došlo k uplynutí zákonné lhůty jednoho roku pro rozhodnutí, aniž na tom měl stěžovatel vinu, a uplynutím dne 8. 9. 2021 došlo k zákonné fikci osvědčení.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. Ústavní soud tedy k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
7. Ačkoli stěžovatel odkazuje na svá základní práva a rozvíjí ústavně právní argumenty, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S námitkou o tom, že se naplnila fikce, že se stěžovatel osvědčil, se podrobně zabýval krajský soud ve svém napadeném rozhodnutí, a to v bodech 6 až 8. Ústavní soud toto vysvětlení považuje jako logické a nikoli excesivní, a proto neshledává, že by stěžovatelova argumentace měla ústavní relevanci.
8. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu