ECLI:CZ:US:2022:3.US.527.22.1
sp. zn. III. ÚS 527/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti Jiřího Rašky, zastoupeného Mgr. Karin Poncza Hadwigerovou, advokátkou, sídlem Příčná 327/1, Havířov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2021 č. j. 22 Cdo 2093/2021-125, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. ledna 2021 č. j. 71 Co 274/2020-86 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 29. června 2020 č. j. 109 C 449/2019-50, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a společnosti YUSUFELI s.r.o., sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 2. 2022, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 1, 4, 90 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 6. 2020 č. j. 109 C 449/2019-50 byla stěžovateli na základě žaloby vedlejší účastnice uložena povinnost vyklidit v rozsudku blíže stanovené pozemky v katastrálním území D. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 1. 2021 č. j. 71 Co 274/2020-86.
3. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením ze dne 26. 10. 2021 č. j. 22 Cdo 2093/2021-135, neboť v něm stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tento požadavek je jednou z obligatorních náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatel pouze bez bližší konkretizace uvedl, že rozsudek krajského soudu jako soudu odvolacího závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Stěžovatel tak uplatnil dva předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují. Ve vztahu k žádnému z nich neodkázal na jediné rozhodnutí dovolacího soudu, s nímž by mohlo být rozhodnutí krajského soudu v rozporu, nebo na vícero rozhodnutí dovolacího soudu, která by řešila určitou právní otázku odlišně.
III.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že následkem napadených rozhodnutí byl nucen vyklidit nemovitosti, které mu byly darovány jeho babičkou a matkou, a v nichž bylo zřízeno věcné břemeno doživotního užívání ve prospěch jeho matky. Dále shrnuje, že mu byla v minulosti soudním rozhodnutím jako ručiteli uložena povinnost zaplatit určitou částku, ačkoli ručitelské prohlášení sám nepodepsal, a upozorňuje na řadu pochybení, kterých se při vydání uvedeného rozhodnutí dopustily obecné soudy. S ohledem na takto vzniklý dluh stěžovatele došlo později na základě příklepu ke změně vlastnictví k předmětným nemovitostem a jejich vlastníkem se na základě příklepu stala vedlejší účastnice. Vyklizení nemovitostí je podle stěžovatele v rozporu s dobrými mravy. V uvedených nemovitostech se totiž zdržuje více než 50 let, sám má důchodový věk a újma, která mu vyklizením a odevzdáním nemovitostí nastala, je zcela jistě násobně větší než újma vlastníka zapsaného ve veřejném seznamu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
6. Nepřípustnou je ale ústavní stížnost v části, kterou se stěžovatel domáhá zrušení rozsudků krajského soudu a okresního soudu, neboť k odmítnutí dovolání došlo z důvodu, že v něm nevymezil, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu, tedy z důvodu nesplnění zákonem stanovených náležitostí návrhu [v podrobnostech viz stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Jinými slovy, dovolání nebylo stěžovatelem uplatněno řádně, a proto nedošlo k řádnému vyčerpání tohoto zákonného procesního prostředku ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. K věcnému přezkumu těchto rozsudků by mohl Ústavní soud přistoupit pouze tehdy, jestliže by v řízení o ústavní stížnosti zjistil, že náležitosti dovolání nebyly dovolacím soudem posouzeny správně. Teprve zrušením napadeného usnesení dovolacího soudu by se tak otevřel prostor pro přezkum rozsudků krajského soudu a okresního soudu jednak v dovolacím řízení, jednak v případném následném řízení o ústavní stížnosti.
V.
Vlastní posouzení
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadeným usnesením dovolacího soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které byla shledána přípustnou, zjevně neopodstatněná.
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. Pro rozhodnutí o ústavní stížnosti bylo rozhodné, zda Nejvyšší soud posoudil náležitosti stěžovatelem podaného dovolání v souladu se zákonem. Pokud by totiž dovolání odmítl, aniž by k tomu byl dán některý z důvodů podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu, takovéto rozhodnutí by mělo za následek odepření přístupu k dovolacímu soudu a tím i porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Řádné vyčerpání dovolání je zároveň podmínkou toho, aby Ústavní soud mohl přezkoumat napadené rozsudky krajského soudu a okresního soudu.
10. V posuzované věci si Ústavní soud vyžádal kopii dovolání stěžovatele, z něhož vyplývá, že v něm skutečně chybělo řádné vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy jeho povinná náležitost podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Tento závěr v ústavní stížnosti ostatně ani sám nerozporoval. Dovolací soud se tak při posouzení dovolání žádného pochybení nedopustil a napadeným usnesením nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Námitkami směřujícími proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu se Ústavní soud vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti v této části nemohl zabývat.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu