ECLI:CZ:US:2022:3.US.531.22.1
sp. zn. III. ÚS 531/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Švihly, se sídlem Lannova 16/13, České Budějovice, insolvenčního správce dlužníka Tabák Plus Export, spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Platnéřská 191/2, Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2021, č. j. 1 Afs 44/2020-62, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i princip právní jistoty obsažený v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že na základě provedené daňové kontroly týkající se zdaňovacích období červen až listopad 2014 Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen "správce daně") konstatoval, že společnost Tabák Plus Export, spol. s r. o. (dále jen "dlužník") splnila veškeré formální a hmotněprávní podmínky pro vznik nároku na odpočet daně na vstupu. Současně však správce daně dospěl k závěru, že se dlužník stal účastníkem řetězce zasaženého podvodem na DPH, přičemž zjištěné skutečnosti svědčily o tom, že dlužník o existenci tohoto podvodu věděl nebo mohl vědět, a že nepřijal taková opatření, která po něm mohou být rozumně požadována, aby své účasti na podvodu zabránil. Správce daně proto dlužníkovi neuznal nárok na odpočet DPH na vstupu u nákupu dobíjecích kupónů, které nakoupil od společnosti Tabák Plus, spol. s r. o. (nyní v konkursu) a které následně dlužník prodal odběratelům ze Slovenska.
3. Správce daně proto vyměřil a doměřil dlužníkovi dne 13. 9. 2017 nadměrné odpočty, a to platebními výměry č. j. 4008906/17/3004-51521-701260 za období od 6. 6. 2014 do 30. 6. 2014, č. j. 4009024/17/3004-51521-701260 za červenec 2014, č. j. 4009072/17/3004-51521-701260 za srpen 2014, č. j. 4009111/17/3004-51521-701260 za září 2014, č. j. 4009139/17/3004-51521-701260 za říjen 2014 a č. j. 4009173/17/3004-51521-701260 za listopad 2014.
4. Stěžovatel, insolvenční správce dlužníka, napadl platební výměry žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť nesouhlasil se závěry správce daně o účasti dlužníka na podvodu na DPH. Krajský soud žalobu proti rozhodnutí správce daně ze dne 13. 9. 2017, č. j. 4008906/17/3004-51521-701260, č. j. 4009111/17/3004-51521-701260, č. j. 4009139/17/3004-51521-701260 a č. j. 4009173/17/3004-51521-701260, výrokem I. odmítl z důvodu nevyčerpání řádných opravných prostředků a výrokem II. ve zbytku žalobu zamítl jako nedůvodnou.
5. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl dle §110 odst. 1 věty poslední zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, nyní napadeným rozsudkem jako nedůvodnou.
6. Stěžovatel svoji argumentaci strukturoval do několika bodů. Nejprve popsal dosavadní průběh daňového řízení i řízení před správními soudy a následně podrobně vyložil, v čem spatřuje zásah do svých základních práv. Porušení práva na spravedlivý proces přitom spatřuje v postupu Nejvyššího správního soudu, který se nevypořádal se zákonností provedeného důkazního řízení, kdy správce daně postavil svá rozhodnutí na závěrech, jež nemají oporu v provedeném dokazování. Nebyl prý totiž schopen identifikovat chybějící daň, jako nezbytný předpoklad konstatování existence daňového podvodu, jehož měl být dlužník účasten. Ačkoliv podezření o neodvedení daně bylo dáno pouze u jednoho odběratele, bylo takové jednání přičítáno i ostatním odběratelům dlužníka, a ten byl za ně činěn zodpovědným.
7. Stěžovatel namítá, že i přesto, že správce daně neprokázal existenci podvodného řetězce, zkoumal vědomost dlužníka o účasti na daňovém podvodu. Tu správce daně i Nejvyšší správní soud - aniž by se dostatečně vypořádaly s argumentací stěžovatele - dle jeho názoru chybně dovozují z vědomosti jednatele dlužníka o trestním stíhání jednoho z odběratelů dobíjecích kupónů, týkajícího se právě této komodity. Stěžovatel namítá, že chování jednoho odběratele nelze generalizovat a činit závěry o rizikovosti komodity. Vědomost dlužníka údajně nelze dovodit ani z objemu dobíjecích kupónů prodaných na Slovensko.
8. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem kasačního soudu, že opatření dlužníka nebyla ve světle vědomosti dlužníka o rizikovosti obchodu s dobíjecími kupony dostatečná. Namítá i porušení legitimního očekávání dlužníka, když kasační soud nevzal do úvahy dosavadní soudní praxi správních soudů (včetně své), stran rozsahu prověřování věrohodnosti obchodních partnerů, odpovědnosti za činnost jiných subjektů, zejména jak odběratelé a případné další subjekty v řetězci se zbožím (či v tomto případě se službou) naložili.
9. Zásah do práva vlastnit majetek stěžovatel spatřuje v postupu správce daně, který jednal v rozporu se zákonem i se základním cílem správy daní. Porušení práva na zákonného soudce pak dovozuje z toho, že se kasační soud odchýlil od závazného právního názoru vyjádřeného v jeho dřívějších rozhodnutích, a měl proto věc předložit rozšířenému senátu. Stěžovatel současně připomíná, že spočívá-li napadené rozhodnutí na závěru, že daňový subjekt byl povinen prověřovat i ty články řetězce, se kterými nemá žádný obchodní vztah, přestože takový závěr neplyne z judikatury Soudního dvora Evropské unie, měl Nejvyšší správní soud iniciovat řízení o předběžné otázce u Soudního dvora.
10. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nutná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je tak v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných (správních) soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, mají-li skutková zjištění dostatečný a racionální základ, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. Těmto požadavkům však Nejvyšší správní soud v nyní posuzovaném případě dostál.
14. Ústavní soud konstatuje, že obsah ústavní stížnosti považuje pouze za pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry soudů i správních orgánů. Stěžovatel se tak pokouší v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany správce daně a správních soudů a tím revidovat pro něj nepříznivý výsledek soudního řízení. Tímto nicméně staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
15. Nadto je třeba uvést, že stěžovatel se již ve skutkově i právně obdobných věcech na Ústavní soud obrátil a jeho ústavní stížnosti byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3055/21, a usnesením ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 414/22 (rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Přestože Ústavní soud není právními názory vyjádřenými ve svých usneseních vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy a §23 zákona o Ústavním soudu a contrario), neshledal žádný důvod se v projednávané věci od závěrů učiněných v již citovaných usneseních odchylovat, a to i vzhledem k totožnosti předkládané argumentace. Z téhož důvodu pro stručnost odkazuje zejména na odůvodnění usnesení sp. zn. IV. ÚS 3055/21, ve kterém se Ústavní soud s argumentací stěžovatele podrobně vypořádal. Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatele ohledně nutnosti iniciovat Nejvyšším správním soudem řízení o předběžné otázce u Soudního dvora EU. Výklad práva EU (resp. judikatury SDEU) je totiž v tomto případě natolik zřejmý, že nepoložení předběžné otázky nelze považovat za porušení základního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).
16. Ústavní soud uzavírá, že proti závěrům Nejvyššího správního soudu nemá výhrad, neboť napadené rozhodnutí je podrobně a přesvědčivě odůvodněno a přijaté právní závěry odpovídají zjištěnému skutkovému stavu, který vychází z popsaných skutkových zjištění. Použitá argumentace je konzistentní a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy při rozhodování Nejvyššího správního soudu neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu