ECLI:CZ:US:2022:3.US.534.22.1
sp. zn. III. ÚS 534/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti P. Ž., zastoupeného JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem, se sídlem Čechova 59, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. listopadu 2021 č. j. 5 Co 672/2021-140, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a M. Ž. a nezl. A. Ž., zastoupeného Statutárním městem České Budějovice - Magistrátem města České Budějovice, odborem sociálních věcí, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a z napadeného rozsudku, vedlejší účastnice podala návrh na úpravu péče a stanovení výživného k dosud nezletilému vedlejšímu účastníkovi. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 13. 4. 2021 tak, že nezletilý se svěřuje do péče matky (výrok I.), a že stěžovatel (otec nezletilého) je povinen přispívat na výživu nezletilého částkou 11 000 Kč měsíčně, a to 8 000 Kč měsíčně k rukám matky a 3 000 Kč měsíčně na spořicí účet nezletilého, a to vždy do každého 20. dne v měsíci předem s účinností od 01. 11. 2020. Proti tomuto rozsudku podala vedlejší účastnice odvolání.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") následně doplnil dokazování týkající se mezd rodičů nezletilého a změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatel (otec nezletilého) je povinen přispívat na výživu nezletilého částkou 12 700 Kč měsíčně, a to částkou 11 000 Kč k rukám matky a částkou 1 700 Kč na účet stavebního spoření nezletilého (výrok I. 1), dále rozhodl, že matka je povinna sdělit otci písemně číslo účtu stavebního spoření nezletilého (výrok I. 2). Kromě toho rozhodl i o výši nedoplatku na výživném, které má stěžovatel uhradit, a to ve výši 56 400 Kč a ve splátkách po 2 400 Kč měsíčně (výrok I. 3). V odůvodnění krajský soud uvedl, že shledal důvody pro změnu napadeného rozsudku ohledně výživného (ve výroku svěření nezletilého do péče matky nebyl rozsudek okresního soudu vůbec napaden). V odůvodnění uvedl, že stanovené výživné v částce 12 700 odpovídá všem hlediskům §913 zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník").
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, spočívající jednak v neúplných skutkových zjištěních a dále v nepřesvědčivém odůvodnění rozsudku. Podle stěžovatele jde například o to, že se soud nevypořádal s tím, co musí pro dosažení svých příjmů stěžovatel vynaložit. Stěžovatel má dále za to, že napadené rozhodnutí představuje zásah do jeho majetkové sféry. Odvolací soud dle jeho názoru nezohlednil, že stěžovatel se pohybuje po ubytovnách, tráví značnou dobu na cestách, zaměstnání vykonává při ztíženém zdravotním stavu, ani nezohlednil, že nezletilý bydlí sám s matkou v bytě 3+1. Nepřezkoumatelná je dle stěžovatele i úvaha o výši výživného, stanoveného v české měně, když nikde v napadeném rozhodnutí není uveden přepočet výdělku ze švýcarských franků na koruny, resp. z jakého kurzu soud vycházel. Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, spočívající v převážně v nepřesvědčivém odůvodnění rozsudku a žádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
III.
Vyjádření účastníků řízení
5. Krajský soud zcela odkázal na své závěry, jež vyjádřil v odůvodnění rozsudku napadeného ústavní stížností. Je toho názoru, že rozhodnutí odpovídá hlediskům uvedeným v §910 a násl. občanského zákoníku, a že se s veškerou argumentací stěžovatele v průběhu řízení vypořádal, všechny důkazy hodnotil ve smyslu §132 zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a odůvodnění napadeného rozsudku odpovídá ustanovení §157 o. s. ř. Tvrzení stěžovatele, že z rozhodnutí nelze zjistit, jakými úvahami byl při stanovení výživného veden, nemá dle krajského soudu v napadeném rozsudku oporu.
6. Vedlejší účastnice zaslala vyjádření, popisující její péči a výlohy spojené s výchovou a výživou nezletilého syna. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nebyla i přes poučení náležitě zastoupena advokátem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), Ústavní soud k vyjádření vedlejší účastnice nepřihlížel.
7. Okresní soud se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil (pouze zaslal vyžádaný spis) a lze tak mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
8. Kolizní opatrovník nezletilého ve vyjádření zdůraznil, že pokud spolu rodiče nežijí, má dítě právo, s ohledem na jeho blaho, podílet se na životní úrovni toho z rodičů, jehož životní úroveň je vyšší, a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
9. Vyjádření byla stěžovateli zaslána k replice, stěžovatel však již možnosti na ně reagovat nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
12. Stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti rodinného práva. Ústavní soud zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných v rodinných věcech přistupuje zvláště zdrženlivě. Obdobně Ústavní soud opakovaně připomíná, že není povolán k tomu, aby činil závěry mj. i o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná.
13. Ústavní soud ověřil, že krajský soud své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil v takovém rozsahu, že napadené rozhodnutí nelze shledat rozporným s principy práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces, či - přesněji řečeno - právo na soudní ochranu, jehož se stěžovatel nyní dovolává, není a logicky ani být nemůže nárokem na úspěch ve věci či na rozhodnutí podle představ toho kterého účastníka řízení. K porušení tohoto základního práva dochází až tehdy, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný anebo svým rozhodnutím neposkytne ochranu ústavním právům účastníků řízení. Z práva na spravedlivý proces rovněž vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, a náležitě posoudit jimi tvrzené a uplatňované skutečnosti. To znamená mimo jiné i povinnost soudu se v odůvodnění přesvědčivě vypořádat s námitkami a argumenty účastníků řízení, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování. V neposlední řadě je povinností soudu, aby na zjištěný skutkový stav aplikoval správný právní předpis (resp. právní normu) a ten v souladu se základními principy výkladu práva řádně interpretoval. V dané věci však nelze dovodit, že by v tomto duchu krajský soud nepostupoval.
14. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vychází ze zásady, že životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě stejná. Po doplnění dokazování (viz bodě 6 a násl. napadeného rozsudku) dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatelovy příjmy (průměrně 3 578 CHF za měsíc) jsou vyšší, než jak je zjistil okresní soud, který je (průměrně 3 021 CHF za měsíc) a stanovil tomu odpovídající výši vyživovací povinnosti. V odst. 15 napadeného rozsudku krajský soud uvádí, že stanovené výživné zohledňuje i vyšší náklady, které musí stěžovatel v souvislosti se svým zaměstnáním ve Švýcarsku vynaložit, přičemž přímo vyjmenovává, že se zohledňují náklady na ubytování, dojíždění z místa bydliště do místa výkonu práce, a že tyto náklady jsou vyšší než náklady v České republice, stejně jako i náklady na stravu a zajištění dalších běžných životních potřeb. Tyto náklady jsou vyčísleny v bodě 5 rozsudku okresního soudu, krajský soud jejich výši nijak nezpochybnil. Krajský soud dále zdůrazňuje, že při stanovení výživného přihlédl nejen k nově zjištěnému výdělku stěžovatele, ale i ke skutečnosti, že stěžovatel nemá žádnou jinou vyživovací povinnost, a ke skutečnosti, že jeho styk s nezletilým je spíše sporadický. Ústavní soud dodává, že pouhé neuvedení přesného kurzu přepočtu měny nepředstavuje samo o sobě pochybení, které by odůvodňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele, potažmo zpochybňovalo výsledek řízení jako takový. Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby do rozhodování obecných soudů v projednávané věci jakkoliv zasahoval. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem při přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věci určení výživného pro zletilé či nezletilé děti je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatelů např. tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, nic takového přitom v nyní posuzované věci nezjistil.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť by to bylo za situace, kdy rozhodl bez zbytečného prodlení o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu