ECLI:CZ:US:2022:3.US.544.22.1
sp. zn. III. ÚS 544/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Jírů, zastoupeného Mgr. Janem Bartoníčkem, advokátem sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, č. j. 27 Cdo 2873/2020-429, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, č. j. 7 Cmo 4/2017-392, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 4. 2020 č. j. 7 Cmo 4/2017-399, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2016, č. j. 39 Cm 13/2016-223, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho lidská důstojnost podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s principem rovnosti podle čl. 1 Listiny. Dále bylo údajně porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele (a dalších 13 navrhovatelů) na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady Tělocvičné jednoty Sokol Jičín (dále také "spolek"), když tímto usnesením bylo schváleno zahájení jednání s městem Jičín o prodeji budovy Masarykova divadla patřícího spolku za obvyklou cenu. Podle krajského soudu vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady znamená zásah do obvyklého očekávání a právní jistoty nejen zúčastněných stran, ale i třetích osob, a soud tak může k vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady přistoupit pouze ve vážných případech. Takovým důvodem proto nemohou být jen nepodstatné nepřesnosti v zápise zachycujícím průběh valné hromady. Krajský soud proto návrh zamítl, když neshledal porušení zákona ani stanov, které by vedlo k neplatnosti řádně přijatého usnesení valné hromady spolku.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí krajského soudu. Takto rozhodl s ohledem na okolnost, že po rozhodnutí krajského soudu byl stěžovatel vyloučen ze spolku a chtěl-li si za takové situace zachovat aktivní věcnou legitimaci ve sporu, musel by v souladu se zákonem tvrdit a prokázat zájem hodný právní ochrany na určení neplatnosti usnesení valné hromady spolku o zahájení jednání s městem Jičín o prodeji budovy Masarykova divadla za cenu obvyklou. Byť tato skutečnost byla stěžovateli během řízení před vrchním soudem vysvětlena a byl o ní poučen, dospěl vrchní soud k závěru, že stěžovateli nesvědčí aktivní věcná legitimace v dané věci, když tu pozbyl v důsledku svého vyloučení ze spolku a netvrdil (tím spíše neprokázal) skutečnosti, které by byly způsobilé založit jeho aktivní věcnou legitimaci z pozice osoby mající zájem hodný právní ochrany ohledně prohlášení neplatnosti uvedeného usnesení valné hromady. Napadeným usnesením valné hromady spolku navíc nebyl schválen prodej Masarykova divadla, jak správně konstatoval již krajský soud, ale valná hromada spolku svým usnesením jen dala souhlas k zahájení jednání s městem Jičín o takovém prodeji. To je podle vrchního soudu zásadní rozdíl. Ohledně takového souhlasu k zahájení jednání s městem pak nebyl tím spíše prokázán stěžovatelův zájem hodný právní ochrany.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Závěr vrchního soudu, podle něhož stěžovateli nesvědčí - v důsledku jeho vyloučení ze spolku - aktivní věcná legitimace v posuzované věci, totiž podle Nejvyššího soudu odpovídá ustálené judikatuře. Stěžovatel přitom přes poučení poskytnuté vrchním soudem ani netvrdil žádné skutečnosti ohledně svého zájmu hodného právní ochrany, který by mu jeho aktivní věcnou legitimaci ve sporu mohl zachovat. Stěžovatel tak podle Nejvyššího soudu neformuloval žádnou otázku, která by zakládala přípustnost jeho dovolání, přičemž dovolání směřující do výroku rozhodnutí vrchního soudu o náhradě nákladů řízení je objektivně - ze zákona - nepřípustné.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud - s ohledem na shora uvedené vymezení vztahu k obecným soudům, které musí respektovat - následující.
9. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel vede spor, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, především pro své vnitřní přesvědčení, že není správné, aby shora jmenovaný spolek prodal Masarykovo divadlo, tedy majetek i určité symbolické hodnoty. Na druhou stranu - vzhledem k průběhu řízení před obecnými soudy, v rámci něhož stěžovatel přestal být členem spolku (byl vyloučen) - se Ústavní soud mohl zabývat primárně jen otázkou, která byla určující i pro ve věci rozhodující vrchní soud a pro kterou vrchní soud také nakonec potvrdil i rozhodnutí krajského soudu; tedy zda stěžovatel jako osoba, jež pozbyla členství ve spolku, prokázal zájem hodný ochrany na určení neplatnosti usnesení valné hromady spolku. Přitom je v usnesení vrchního soudu konstatováno, že stěžovatel tento zájem dostatečně netvrdil, natož aby jej prokázal. Povýtce je přitom nutno uvést, že stěžovatel tento - pro věc zcela určující závěr vrchního soudu - v ústavní stížnosti relevantně nezpochybňuje.
10. Účinnou obranu stěžovatele v daném směru pak nemůže představovat ani jeho odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 2303/15 ze dne 18. 12. 2018 [(N 202/91 SbNU 567); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz]. Jakkoliv se totiž může zdát na stěžovatelovu věc přiměřeně aplikovatelný závěr Ústavního soudu, že i bývalý společník společnosti s ručením omezeným musí mít možnost podat žalobu na neplatnost usnesení valné hromady, přestal-li být společníkem na základě skutečností, jejichž existenci nejen nezpůsobil, ale které lze přičítat ostatním společníkům, není takové srovnání s věcí nynějšího stěžovatele podle Ústavního soudu přiléhavé.
11. I kdyby totiž Ústavní soud přistoupil na stěžovatelovo implicitní východisko, že byl ze spolku nespravedlivě vyloučen, a to stejnými osobami, které mají podíl na údajně nezákonném schválení usnesení valné hromady, proti němuž stěžovatel ve svém důsledku brojí, zákon přesto stěžovateli umožňuje zachovat jeho aktivní věcnou legitimaci, pokud prokáže, že na určení neplatnosti usnesení valné hromady spolku má zájem hodný ochrany. Žádné takové alternativní kritérium ovšem právní úprava relevantní pro citovaný nález vyloučenému společníkovi nenabízela a tím vytvářela bezvýchodnou situaci. Takové okolnosti však ve stěžovatelově věci zjistitelné nejsou, když stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by zákonem stanovená povinnost prokázat zájem hodný právní ochrany představovala bez dalšího nesplnitelnou (nebo racionálně nesplnitelnou) podmínku. Ostatně stěžovatel podle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně nevyužil ani prostor daný mu ústavní stížností, aby takový zájem specifikoval, když v ústavní stížnosti setrvává na nepříliš argumentačně rozvinutých tezích o neplatnosti usnesení valné hromady spolku a na tom, že jeho vyloučením ze spolku byla nepřípustně dotčena jeho čest a důstojnost. Z právě uvedených důvodů pak Ústavní soud nemůže přisvědčit ani heslovitým východiskům stěžovatele uvedeným v závěru ústavní stížnosti, že se obecné soudy dopustily přepjatého formalismu a že ve věci stěžovatele je přítomen extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními.
12. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími tedy nebyla podle názoru Ústavního soudu porušena základní práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu