ECLI:CZ:US:2022:3.US.546.22.1
sp. zn. III. ÚS 546/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů a) L. M. a b) O. M., zastoupených Mgr. Petrem Šmídem, advokátem, sídlem Dvořákova 1927/5, Jihlava, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 23. prosince 2021 č. j. 5 KZN 1039/2021-24, usnesení Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 15. listopadu 2021 č. j. ZN 1680/2017-40 a usnesení Policie České republiky, KŘP Kraje Vysočina, ÚO Jihlava ze dne 30. září 2021 č. j. KRPJ-97387-94/TČ-2017-160771-TEC, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě, Okresního státního zastupitelství v Jihlavě a Policie České republiky, KŘP Kraje Vysočina, ÚO Jihlava, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a vyrozumění s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jejich právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu sp. zn. KRPJ-97387-94/TČ-2017-160771-TEC vyplývají následující skutečnosti. Dne 10. 2. 2021 bylo Okresnímu státnímu zastupitelství v Jihlavě (dále jen "okresní státní zastupitelství") doručeno podání M. M. (matky stěžovatelů) týkající se tvrzeného protiprávního jednání Z. M. (polorodé sestry stěžovatelů), která se ke škodě svého otce L. M. (otce stěžovatelů) měla dopustit zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku tím, že ačkoliv si byla vědoma duševní poruchy L. M., využila tohoto nepříznivého stavu a přiměla jej dne 15. 3. 2017 k podpisu darovací smlouvy na bytovou jednotku, čímž mohla způsobit škodu jemu, případně jeho dědicům, v částce přesahující 1 000 000 Kč. Usnesením Policie České republiky ze dne 30. 9. 2021 byla podle §159a odst. 1 trestního řádu trestní věc odložena, když provedeným prověřováním bylo vyvráceno podezření, že by si Z. M. byla vědoma toho, že v době podpisu darovací smlouvy zdravotní stav jejího otce vylučoval jeho schopnost činit právní úkony, svobodně se rozhodovat o své vůli, jakož i posoudit následky svého jednání.
3. Citované usnesení Policie České republiky napadli stěžovatelé stížností, kterou Okresní státní zastupitelství zamítlo jako nedůvodnou s tím, že předmětná věc postrádá jakýkoliv trestněprávní základ a závěr policejního orgánu o tom, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, je nutno považovat za zcela odůvodněný a správný.
4. Stěžovatelé podali podnět k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, který shledala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen "krajské státní zastupitelství") nedůvodným a odložila jej s odůvodněním, že podezřelá Z. M. nemá odborné vzdělání, které by jí umožnilo kvalifikovaně posoudit zdravotní stav a schopnosti svého otce, informace o zdravotním stavu a jeho vývoji čerpala od lékařů, přičemž P. vystavila potvrzení o schopnosti L. M. darovací smlouvu podepsat. Za této situace, navíc s ohledem na urgentní potřebu podezřelé řešit otcovy dluhy a rovněž i následné dlouhodobé financování pobytu v domě s pečovatelskou službou, nelze spatřovat v jejím jednání naplnění subjektivní stránky trestného činu.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že v dané věci orgány činné v trestním řízení nesplnily požadavky na účinné vyšetřování, prověřování neprovedly důkladně a dostatečně, především nezkoumaly skutečnou výši závazků jejich otce a výši splátek, které za něj měly být Z. M. uhrazeny. Další nedostatek v činnosti orgánů činných v trestním řízení spatřují stěžovatelé v tom, že nebylo zjištěno, proč darovací smlouva neobsahuje žádné právní záruky pro L. M. týkající se jeho zaopatření, což mělo být podle Z. M. hlavním smyslem darovací smlouvy. Vzhledem k tomu, že otec stěžovatelů byl v nemocnici hospitalizován po dobu asi 16 měsíců a jeho důchod činil nejméně 13 000 Kč, je podle stěžovatelů zjevné, že jeho údajné závazky byly zcela zaplaceny z jeho starobního důchodu, a byt nemusel být prodáván. Orgány činné v trestním řízení se s námitkou nedostatečného prověřování majetkových poměrů otce stěžovatelů nijak nevypořádaly, proto stěžovatelé považují napadená rozhodnutí za nedostatečně odůvodněná. Závěrem stěžovatelé uvádějí, že se krajské státní zastupitelství nevypořádalo s jejich námitkou, že odložení věci učinil policejní orgán na základě pokynu dozorujícího státního zástupce, kterým je Mgr. Jan Kadlec, jenž rozhodoval o stížnosti stěžovatelů proti usnesení o odložení věci. Takový postup je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí a vyrozumění napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že v řízení o ústavních stížnostech jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovatelé měli v trestním řízení postavení poškozených, pročež jim nelze, jsou-li splněny další zákonné předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu, upřít právo domáhat se ústavní stížností přezkumu rozhodnutí či postupu orgánů činných v trestním řízení z hlediska práva na účinné vyšetřování. Ústavní soud v minulosti formuloval ve vztahu k obsahu práva na účinné vyšetřování, že má být vhodné, důkladné, nestranné a nezávislé, bez zbytečných průtahů a pod veřejnou kontrolou [podrobně k tomuto právu, jeho ústavnímu základu a vývoji relevantní judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva viz zejména nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161), nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485), nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 (N 151/82 SbNU 385), nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18 (N 153/96 SbNU 14) nebo usnesení ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. II. ÚS 2972/20, dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. Účinné vyšetřování ovšem nezaručuje žádný konkrétní výsledek trestního řízení, ale jen řádnost postupu uvedených orgánů (např. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13, bod 20).
8. Ústavní soud po přezkoumání stěžovateli napadených rozhodnutí a vyrozumění neshledal, že by byl namístě jeho kasační zásah. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného, požadavek účinného vyšetřování není v judikatuře Ústavního soudu chápán jako právo na vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu vůči ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů.
9. Z napadeného usnesení policejního orgánu je zřejmé, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, a přijatý závěr o tom, že je ji nutno odložit podle §159a odst. 1 trestního řádu, byl podrobně odůvodněn. Rozhodnutí policejního orgánu bylo následně podrobeno kontrole okresního státního zastupitelství, přičemž vady, které stěžovatelé opětovně namítají v ústavní stížnosti, zjištěny nebyly. Tyto námitky, stěžovateli předložené též v žádosti o vykonání dohledu nadřízeným státním zastupitelstvím, byly krajským státním zastupitelstvím podrobně vypořádány s tím, že poukazovala-li stěžovatelka na konkrétní důkazy, které měly svědčit o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, opomíjela zároveň řadu dalších důkazů, které naopak svědčily ve prospěch podezřelé (např. lékařské potvrzení o schopnosti L. M. darovací smlouvu podepsat, výpověď referentek správního odboru Magistrátu města J. ohledně stavu L. M. při ověřování jeho podpisu, závěry znaleckého posudku o schopnosti podezřelé vyhodnotit zdravotní stav L. M., či předložené doklady o tom, že podezřelá v období roku 2017 v šestnácti případech platila ze svého účtu za L. M. jeho dluhy). Krajské státní zastupitelství dostatečným způsobem vyložilo, z jakých důvodů nebylo možno jednání podezřelé kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku.
10. Ústavní soud má za to, že orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru o nezjištění žádných indicií, které by potvrzovaly podezření ze spáchání výše uvedeného trestného činu, na základě dostatečného množství důkazů. Prověřování podezření ze spáchání popsané trestné činnosti lze hodnotit jako důkladné, v souladu se zásadami ovládajícími dokazování v trestním řízení, včetně zásady vyhledávací a zásady zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností. Namítají-li stěžovatelé, že orgány činné v trestním řízení důkladně nezkoumaly majetkové poměry jejich otce, zejména skutečnou výši jeho závazků a výši splátek, které za něj měly být Z. M. uhrazeny, nezakládá se toto jejich tvrzení na pravdě, když ve vyžádaném spise je založen pokyn státního zástupce ze dne 26. 2. 2021, v němž se ukládá policejnímu orgánu na základě podání M. M. ze dne 8. 2. 2021 (doplněk původního trestního oznámení), aby vyslechl ošetřující lékařku P., dále alespoň jednu z ověřujících referentek správního odboru Magistrátu města J., které prováděly ověření podpisu L. M. na darovací smlouvě, a provedl šetření ohledně jeho dluhů. Policejní orgán poté mj. vyžádal informace z registru zahájených exekucí ohledně L. M., údaje z centrální evidence účtů a informace od příslušných bankovních institucí k účtům L. M. Rovněž bylo policejním orgánem prověřováno, kdo zajistil pobyt L. M. v X a hradil mu pobyt v něm.
11. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani "důvodnému podezření" stěžovatelů, že odložení věci učinil policejní orgán na základě pokynu dozorujícího státního zástupce, který rozhodoval o jejich stížnosti proti usnesení o odložení věci. Nic takového z vyžádaného spisu sp. zn. KRPJ-97387-94/TČ-2017-160771-TEC nevyplývá, když spis pokyn státního zástupce k odložení věci neobsahuje.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu