ECLI:CZ:US:2022:3.US.572.22.1
sp. zn. III. ÚS 572/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Slavíkové, právně zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem Kotlářská 51a, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2021 č. j. 21 Cdo 1777/2021-348, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jejího práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Dopisem ze dne 25. 4. 2016, který stěžovatelka převzala téhož dne, žalovaná (zaměstnavatelka) sdělila stěžovatelce, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že stěžovatelka porušila povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem tím, že: 1) "zpronevěřila v období od 1. 1. 2016 až 29. 2. 2016 zákaznický věrnostní program v hodnotě 2 000 Kč tím, že vykázala fiktivní spotřebu na zákazníka Tesco, Skandinávská, Brno, který věrnostní program v daném období nečerpal", 2) "bez souhlasu zaměstnavatele v pracovní době vyřizovala soukromé záležitosti", čímž "vznikla neomluvená absence dne 4. 3. 2016 v délce 1,5 hodiny a 27. 3. 2016 v délce 1,5 hodiny", a 3) "trvale neplnila termíny stanovené nadřízeným."
3. Stěžovatelka se žalobou domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se vytčeného porušení pracovních povinností nedopustila a že vymezení důvodu okamžitého zrušení je neurčité.
4. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 19. 7. 2017 č. j. 16 C 161/2016-102 žalobě vyhověl a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 65 183 Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že se neprokázalo, že by stěžovatelka zpronevěřila poukázky. V případě dalších dvou vytčených skutků dospěl k závěru, že podle ustálené soudní praxe "se nejedná o porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem". Vykázanou absenci stěžovatelky "nelze hodnotit jako déletrvající, když se jedná celkem o 3 hodiny". Ani další porušení konkrétních pracovních povinností stěžovatelka nedosahuje dostatečné intenzity, aby "mohlo vést k výjimečnému opatření ve formě okamžitého zrušení pracovního poměru".
5. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozhodnutím ze dne 17. 1. 2018 č. j. 61 Co 283/2017-115 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že jeho rozhodnutí je po skutkové i právní stránce nepřezkoumatelné.
6. Okresní soud v Karlových Varech poté rozsudkem ze dne 27. 2. 2019 č. j. 16 C 161/2016-148 žalobu zamítl a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 14 797,50 Kč. Akcentoval, že nejzávažnějšího porušení pracovní kázně se stěžovatelka dopustila protiprávním nakládáním s poukázkami (majícím charakter zpronevěry), které jí bylo vytčeno pod bodem 1) okamžitého zrušení. Dále zdůraznil, že sama stěžovatelka na konkrétní dotaz žalované uvedla, že si ve vytčených dvou případech v rozsahu 1,5 hodiny vyřídila dopoledne soukromou záležitost a pak své pracovní povinnosti. Dalším problémem pak bylo, že stěžovatelka nezpracovala včas návštěvní řád, byť se k této činnosti nabídla. Vzhledem k uvedeným skutečnostem soud prvního stupně s poukazem na ocitované závěry judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu žalobu v plném rozsahu zamítnul jako nedůvodnou.
7. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 1. 2020 č. j. 13 Co 158/2019-260 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 92 200,66 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 41 613 Kč a že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Plzni na státem zálohovaných nákladech řízení 8 296 Kč. Dovodil, že vytýkané jednání stěžovatelky nelze kvalifikovat jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, a zaměstnavatelka proto mohla a měla řešit nastolený problém jiným způsobem než okamžitým zrušením pracovního poměru.
8. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2020 č. j. 21 Cdo 2664/2020-292 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu zejména vytknul, že při hodnocení stupně intenzity porušení pracovních povinností ze strany stěžovatelky nepřihlédl dostatečně ke všem právně relevantním okolnostem. Dovolací soud proto odvolacímu soudu uložil, aby se v rámci posouzení, zda se stěžovatelka dopustila porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, těmito okolnostmi zabýval a v naznačeném směru zjednal nápravu.
9. Krajský soud v Plzni poté rozsudkem ze dne 18. 2. 2021 č. j. 13 Co 158/2019-322 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 92 200,66 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 53 125,36 Kč. Odvolací soud opětovně poukázal na ustálenou judikaturu dovolacího soudu zabývající se hledisky pro posouzení intenzity porušení pracovních povinností a zdůraznil, že zákon okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem charakterizuje jako postup "výjimečný" a že charakter výjimečnosti bude naplněn zejména v případech tak závažného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahující se k zaměstnancem vykonávané práci, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Se zřetelem ke všem okolnostem odvolací soud opětovně dospěl k závěru, že žalovaná mohla a měla vzniklou situaci řešit jiným způsobem než okamžitým zrušením pracovního poměru.
10. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243 odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné, a proto rozsudek krajského soudu ve výroku I. změnil tak, že rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 2. 2019 č. j. 16 C 161/2016-148 se ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru dané stěžovatelce dopisem žalované ze dne 25. 4. 2016 je neplatná, potvrzuje. Současně rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 14 897 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 31 806 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 26 826 Kč.
11. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že se tento soud názorem dovolacího soudu, vyjádřeným v předchozím zrušovacím rozhodnutí, důsledně neřídil.
12. Dovolací soud v napadeném rozsudku v první řadě nesouhlasí s tím, že by v daném případě "závažnost" posuzovaného porušení pracovních povinností stěžovatelkou snižovala okolnost, že stěžovatelka do této doby byla pracovně bezproblémová, ačkoli její pracovní poměr trval tři roky, nebyly k výkonu její práce výhrady. Odvolací soud zde nepřikládá patřičný význam tomu, že se stěžovatelka porušení pracovních povinností stejného charakteru dopustila již dříve (dne 12. 1. 2016), a nehodnotí tuto skutečnost jako přitěžující pro stěžovatelku jen proto, že žalovaná z tohoto porušení nevyvodila takové důsledky, jaké podle názoru odvolacího soudu vyvodit měla. Takový úsudek však nelze považovat za odpovídající zákonu, neboť způsob, jakým žalovaná na předchozí porušení pracovních povinností (tehdy) reagovala, nemá žádný vliv na to, že se stěžovatelka posuzovaného porušení pracovních povinností dopouštěla opakovaně. Ani odvolacím soudem zdůrazňovaná skutečnost, že "žalovanou nebylo tvrzeno a prokázáno, že by si stěžovatelka nesplnila pracovní zadání připadající na každý z těchto pracovních dnů", v jejichž průběhu se dopustila předstíraného výkonu práce, nic nemění na povaze (a z ní vyplývající závažnosti) vytčeného jednání stěžovatelky, tak jak byla vysvětlena výše. To platí i ve vztahu k názoru odvolacího soudu o relativně malém rozsahu porušení pracovních povinností žalobkyní (celkem 3 hodiny předstíraného výkonu práce s využitím osobního automobilu zaměstnavatele), neboť podstatně významnější je v posuzovaném případě narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi stěžovatelkou a žalovanou a zpochybnění spolehlivosti stěžovatelky ve vztahu k majetku žalované ve smyslu §301 písm. d) zákoníku práce a vztahuje se toliko na vedoucí zaměstnance. Právě tyto okolnosti opodstatňují závěr, že žalovaná byla oprávněna se žalobkyní okamžitě zrušit pracovní poměr podle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neboť po žalované nebylo možno spravedlivě požadovat, aby stěžovatelku zaměstnávala až do konce výpovědní doby, která by byla spojena s případnou výpovědí z pracovního poměru podle §52 písm. g) zákoníku práce.
13. S úvahou odvolacího soudu, že obava žalované o svůj majetek po dobu případné dvouměsíční výpovědní doby [kdyby stěžovatelce namísto okamžitého zrušení dala výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce] "byla řešitelná v rámci opatření zaměstnavatele, jímž by došlo k úpravě dispozice stěžovatelka s majetkem zaměstnavatele, nebo zvýšenou kontrolní činnosti nad žalobkyní", a že "následek dopadající do poměrů stěžovatelka při okamžitém zrušení pracovního poměru byl nesrovnatelně tíživější, než případná organizační opatření, jež by zaměstnavatel přijal po dobu běhu výpovědní lhůty k ochraně svého majetku či zájmu", dovolací soud nesouhlasí. V této souvislosti je třeba mít na zřeteli, že zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance [§1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce] je vyjádřením ochranné funkce pracovního práva, avšak nelze ji chápat odtrženě od jiných základních právních principů a ani ji absolutizovat. Vyjadřuje vyváženou úpravu pracovněprávního vztahu, která má za cíl nejen ochranu zaměstnance, ale respektuje též oprávněné zájmy zaměstnavatele. Vzhledem k uvedenému proto nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby po dobu výpovědní doby přijímal ve vztahu k zaměstnanci, který se dopustil útoku na majetek zaměstnavatele, jakékoli opatření pro ochranu svého majetku a vynakládal tak úsilí, případně i finanční prostředky k tomu, aby po dobu výpovědní doby mohl bez obav o svůj majetek zaměstnávat zaměstnance, u něhož jinak byly splněny zákonné předpoklady pro okamžité zrušení pracovního poměru.
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí nikterak nereflektoval požadavek na jednoznačný a nezaměnitelně vymezený důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru a dále ani skutková zjištění odvolacího soudu po doplněném dokazování, na základě kterých učinil odvolací soud závěr pro své rozhodnutí a vymezení relativně abstraktní hypotézy. Nevypořádal se ani s vlastní relevantní judikaturou, na kterou stěžovatelka ve svých vyjádřeních odkazovala, naopak svým způsobem judikaturu v těchto věcech rozmělňuje.
15. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
17. Stěžovatelka tvrdí, že její věc má ústavněprávní rozměr, nicméně obsahem ústavní stížnosti je zjevně polemika se skutkovými závěry soudů a s tím, jak tyto soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo [zejména §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce] a konkrétně jak vyřešily otázku platnosti či neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru stěžovatelky zaměstnavatelkou.
18. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale opakuje, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.
19. Obecné soudy se evidentně velmi podrobně žalobními námitkami stěžovatelky zabývaly, a to opakovaně. Pokud po rozsáhlém dokazování nakonec dospěly k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo podložené skutkovými okolnostmi, přičemž tyto skutkové okolnosti posoudily jako závažné a opodstatňující aplikaci §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, není úkolem Ústavního soudu jejich úvahy a závěry přehodnocovat. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V případě stěžovatelky Ústavní soud neshledal v proběhlém soudním řízení takové vady, jež by měly vést k jeho zásahu.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu