ECLI:CZ:US:2022:3.US.581.22.1
sp. zn. III. ÚS 581/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou se sídlem Plaská 614/10, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, č. j. 8 Tdo 1052/2021-2471, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 4 To 1/2021, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 1 T 12/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 28 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že nyní napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za který byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahu.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") nyní rovněž napadeným rozsudkem tento rozsudek městského soudu podle §258 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád" nebo "trestní řád") v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který jej podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání pěti let. Dále mu byla uložena přiměřená povinnost, aby v průběhu zkušební doby nahradil podle svých možností a schopností majetkovou škodu, kterou trestnou činností způsobil.
4. Městský soud podle vrchního soudu provedl všechny potřebné důkazy, které mohly přispět k objasnění věci, a to za plného respektu práv týkajících se obhajoby stěžovatele. Vrchní soud se plně ztotožnil se závěry městského soudu a v jeho postupu neshledal žádná zásadní pochybení, která by měla vliv na správnost a zákonnost jeho rozhodnutí. Úvahy městského soudu vycházejí z úplného a nezkresleného obsahu všech provedených důkazů. Podle vrchního soudu se skutkový děj stal právě tak, jak je ve výroku městského soudu popsán, a to včetně zjištěné výše způsobené škody. Stěžovatelem páchána trestná činnost spočívala - zjednodušeně řečeno - v tom, že vzápětí poté, co pomohl L. K. založit obchodní společnost A (dále jen "předmětná společnost") a rovněž poté, co se od L. K. a jeho syna R. K. dozvěděl, že L. K. již předmětnou společnost v oblasti archivnictví nebude využívat, rozhodl se s cílem získat majetkový prospěch, že předmětnou obchodní společnost využije pro svoji potřebu. Přitom profitoval ze skutečnosti, že z titulu svého pracovního zařazení PR manažera společnosti B (jež je součástí mezinárodní skupiny C) byl oprávněn ke schvalování faktur až do výše 1 500 000 Kč. Přestože se v pracovní smlouvě zavázal za každých okolností hájit dobré jméno, prosperitu a oprávněné zájmy zaměstnavatele, vystavil společnostem patřícím do jmenované mezinárodní skupiny faktury ve prospěch předmětné společnosti za služby dílem fiktivní, dílem reálně odevzdané, ovšem s navýšenými částkami za plnění. Po uhrazení takovýchto faktur poškozenými společnostmi pověřil stěžovatel R. K. (syna L. K.), který disponoval platební kartou k bankovnímu účtu vedenému ve prospěch předmětné společnosti, aby finanční hotovost vybral a předal ji stěžovateli s tím, že stěžovatel tuto použil pro svoji osobní potřebu. Tímto jednáním uvedl v omyl poškozené společnosti, neboť z titulu své funkce spojené s pravomocí schvalovat proplacení faktur předkládal k proplacení faktury vystavené předmětnou společností za dílem neprovedené a dílem nadhodnocené služby, čímž došlo na straně poškozených společností ke vzniku škody nejméně ve výši 6 570 528 Kč. Přistoupil-li vrchní soud ke zrušení rozsudku městského soudu ve věci samé a rozhodl znovu o vině a trestu stěžovatele, učinil tak s ohledem na změnu právní úpravy, která po vydání rozhodnutí městského soudu v mezidobí nabyla účinnosti.
5. Následné dovolání stěžovatele ústavní stížností odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel totiž podle Nejvyššího soudu podal své dovolání dílem z jiného než zákonem vymezeného důvodu a dílem ve svém dovolání uplatnil námitky, které stěžovatelem zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud předně konstatuje, že je-li ústavní stížností napadán i rozsudek městského soudu, který však již v celém rozsahu zrušil vrchní soud a sám ve věci znovu rozhodl, pak k rozhodování o ústavnosti takového rozsudku městského soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
8. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.
11. Především je namístě konstatovat, že ústavní stížnost neobsahuje žádnou hlubší, natož pak ústavněprávní argumentaci, když za tu nelze považovat blanketní odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatel totiž ve skutečnosti jen opakuje argumentaci, s níž se však obecné soudy již náležitě vypořádaly a Ústavní soud na ni proto pro stručnost odkazuje.
12. Tvrdí-li stěžovatel, že jeho podvodné jednání k zaměstnavateli (skupině C) je údajně prokazováno jen výpovědí svědka Z. H. [stěžovatelova údajně nevěrohodného nadřízeného, když ovšem ani stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně nespecifikuje, v čem by opakované výpovědi tohoto svědka před soudem měly být nevěrohodné, neboť opak nelze dovodit podle Ústavního soudu ani z toho, že tento svědek přesně nevěděl, kdy a jaká plnění předmětná společnost skupině C reálně poskytla (srov. opačný argument v bodě 44 ústavní stížnosti)], pak přehlíží, že odměn, jichž se mu dostalo od jeho zaměstnavatele (tedy - zjednodušeně řečeno - právě od mezinárodní skupiny C), dosáhl mimo jiné prostřednictvím padělků dokumentů a padělku podpisu. Nadto je v napadených rozhodnutích podrobně popsán nejen systém složité fakturace, když za normálních okolností by nebyl důvod jednotlivé služby dodané předmětnou - stěžovatelem ovládanou - společností skrývat, ale je zde vedena také úvaha v tom smyslu, že stěžovatel by se za normálních okolností nebránil formálně (tj. i v rámci údajů veřejného rejstříku) za předmětnou společnost vystupovat.
13. Neobstojí ani argument stěžovatele, že všichni stěžovatelovi spolupracovníci v rámci skupiny C museli vědět, že stěžovatel je odměňován nejen mzdou, ale také z fakturace ve prospěch předmětné společnosti, neboť jinak by na tuto praxi stěžovatele upozornili již mnohem dříve. Z napadených rozhodnutí se totiž podává, že v rámci skupiny C byly vystavovány tisíce faktur (stěžovatel ve vztahu ke své osobě hovoří asi o 50 fakturách) a již proto stěžovatelovo jednání v daném množství "zaniklo". Není tak například překvapivé, že faktura č. 1813, kterou si stěžovatel nechal vystavit ve prospěch předmětné společnosti těsně před svým odchodem ze skupiny C, byla skupinou C (alespoň podle tvrzení samotného stěžovatele) přijata a vyplacena, byť stěžovatel v rámci časové působnosti již nefiguroval při schvalování této faktury (srov. k tomu též závěr odstavce 47 rozsudku městského soudu). Omluvou stěžovatelova chování - zvláště z trestněprávního pohledu - pak nemůže být ani to, že stěžovatel pro skupinu C měl odvádět nadměrné množství práce a proto bylo pro něj nutno vytvořit adekvátní systém odměňování.
14. Dožaduje-li se stěžovatel srovnání systému svého odměňování mezi léty 2013 - 2016 a v období mezi léty 2016 - 2018, kdy v roce 2018 se s ním skupina C rozhodla spolupráci nadobro ukončit, pak v letech 2013 - 2016 byl stěžovatel odměňován skupinou C na fakturační bázi, neboť tvrdil, že je zaměstnancem pana K. (to však nebyla pravda, stěžovatel se toliko snažil svůj příjem skrýt před exekutory). Když skupina C tyto souvislosti odhalila, začala stěžovatele odměňovat jako zaměstnance a zprostředkovala mu úvěr na uhrazení stěžovatelových dluhů (to se týká období od roku 2016). Přesto stěžovatel vůči skupině C skrytě a neoprávněně nárokoval další plnění prostřednictvím předmětné společnosti, jak je popsáno shora.
15. Ústavní soud se konečně neztotožňuje ani s tvrzením stěžovatele, že by v jeho případě nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Příčinná souvislost mezi obohacením stěžovatele a uvedením poškozeného v omyl je dílem popsána i v odůvodnění tohoto usnesení a jsou tak dostatečně patrny souvislosti, které přímo vylučují, že by stěžovatel jednal v omylu, pokud si nechal vyplácet odměnu i prostřednictvím předmětné společnosti [o (formě) zavinění stěžovatele tak Ústavní soud nemá vzhledem k posuzované trestné činnosti žádné pochybnosti]. V napadených rozhodnutích jsou konečně podrobně popsány jednotlivé skupiny faktur, kdy na jejich základě orgány činné v trestním řízení určily výši stěžovatelem způsobené škody. Nedostatky v odůvodnění pak Ústavní soud neshledal ani ve vztahu k závěru obecných soudů o povinnosti stěžovatele hradit škodu způsobenou jeho trestnou činností, když vztahy vysvětlené mezi stěžovatelem a předmětnou společností jsou (mimo jiné) v usnesení Nejvyššího soudu popsány dostatečně instruktivním způsobem, aby byl pochopitelný skutečný smysl a účel náhrady škody v rámci trestního řízení.
16. Odkazuje-li stěžovatel v závěru ústavní stížnosti na novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. mj. ve znění pozměňovacího návrhu č. 6103 ze dne 24. 8. 2020, jímž byly upřesněny dovolací důvody ve smyslu §265b tr. řádu, pak v odůvodnění citovaného pozměňovacího návrhu se výslovně konstatuje, že tento reaguje toliko na judikaturu Ústavního soudu a z ní vyvinutou praxi Nejvyššího soudu, kdy důvodem ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu ze strany Nejvyššího soudu mohou být rovněž extrémní vady ve skutkových zjištěních. Bez ohledu na tuto novelu se přitom Nejvyšší soud touto eventuální vadou k dovolání stěžovatele v jeho věci zabýval a extrémní vady ve skutkových zjištěních nezjistil. Toto jeho konstatování přitom Ústavní soud považuje za ústavně akceptovatelné.
17. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto jeho ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu