ECLI:CZ:US:2022:3.US.582.22.1
sp. zn. III. ÚS 582/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jaromíra Češka, zastoupeného advokátem Mgr. Markem Bukovským, sídlem Na Příkopě 814, Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2021 č. j. 28 Cdo 2918/2021-651 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2021 č. j. 71 Co 368/2018-622 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2021 č. j. 71 Co 368/2018-627, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel je vlastník pozemků, na nichž se nachází stavby žalovaného, a v řízení před Okresním soudem ve Vsetíně se po žalovaném domáhal částky odpovídající bezdůvodnému obohacení za užívání těchto pozemků. Spor se vedl v zásadě jen o výši bezdůvodného obohacení.
3. V řízení bylo vypracováno několik znaleckých posudků a odborných vyjádření, přičemž okresní soud vyšel z revizního znaleckého posudku VUT Brno, konstatoval, že cena obvyklého nájemného předmětných pozemků činila za rok v rozhodném období 7 Kč za m2 a uzavřel, že stěžovateli vznikl nárok na zaplacení částky 127 116,95 Kč. S ohledem na částku, kterou žalovaný stěžovateli před podáním žaloby a po ní zaplatil (kdy následně vzal stěžovatel žalobu částečně zpět), pak okresní soud rozsudkem č. j. 111 C 24/2013-440 ze dne 14. 9. 2018 rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit úroky z prodlení (výrok I), jinak žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
4. Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem výrok II rozsudku okresního soudu změnil tak, že je žalovaný povinen zaplatit stěžovateli 29 183 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v rámci doplnění dokazování předvolal zástupce znaleckého ústavu k doplnění vypracovaného posudku, v mezidobí však hlavní zpracovatel posudku zemřel a znalecký ústav již nebyl schopen závěry znaleckého posudku obhájit. Krajský soud proto přistoupil k zadání nového revizního znaleckého posudku, z něhož vyplynula obvyklá cena nájemného předmětných pozemků v roce 2011 8,61 Kč za m2 za rok a v roce 2012 8,78 Kč za m2 za rok. Za rozhodné období tak činí obvyklá výše nájemného předmětných pozemků 165 207 Kč za rok. Ústavní stížností napadeným usnesením pak krajský soud rozhodl o nákladech řízení státu.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť krajský soud postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti řízení, když prováděl rozsáhlé dokazování a hodnocení důkazů, které již nemohlo být podrobeno věcnému přezkumu druhé soudní instance. V důsledku tohoto postupu podle stěžovatele v soudním řízení fakticky rozhodl znalec ustanovený v odvolacím řízení, aniž by procesní postup soudu ve vztahu k jeho povinnostem dle §132 občanského soudního řádu podléhal jakémukoli nezávislému soudnímu přezkumu. Stěžovatel je přesvědčen, že stojí-li soudní rozhodnutí výlučně na znalci a v řízení stojí vedle sebe řada znaleckých posudků výrazně se odlišujících, pak hodnotící závěry příslušného soudu musejí podléhat dvouinstančnímu přezkumu. Byl-li v řízení již jeden znalecký posudek zpochybněn, stěžovatel měl mít dle svých slov možnost zpochybňovat rovněž druhý revizní posudek.
7. Za situace, kdy se revizní znalecký posudek, na jehož základě rozhodoval okresní soud, ukázal v odvolacím řízení jako vadný a nepoužitelný, měl odvolací soud podle stěžovatele rozhodnout na základě jiných ve spise již založených posudků, nebo věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu dokazování.
8. Pochybení krajského soudu je dle stěžovatele o to zásadnější, že druhý revizní znalecký posudek nepodrobil kritickému hodnocení a jen formalisticky převzal jeho závěry. Konkrétními námitkami stěžovatele se soud údajně nezabýval a navíc opomenul některé navržené i provedené důkazy. V konečném důsledku pak podle stěžovatele existuje extrémní rozpor mezi rozhodnutím soudu a obsahem spisu, neboť přestože je ve spise založena skutečná nájemní smlouva na pozemky sousedící s předmětnými pozemky, soud stanovil bezdůvodné obohacení v částce násobně nižší, než v jaké je sjednáno skutečné tržní nájemné (60 Kč za m2).
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
11. Stěžovatel opakovaně namítá, že mu byla odepřena jedna soudní instance, nicméně ústavní pořádek dvouinstančnost civilního řízení nezaručuje (i kdyby tomu tak ostatně bylo, neznamenalo by to nezbytně, že by odvolací soudy nemohly samy na základě doplnění dokazování nově rozhodnout; srov. čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Za této situace je na zákonodárci, aby při zvážení protichůdných zájmů (včetně např. délky řízení, které v této věci započalo již v roce 2013) úpravou civilního procesu stanovil, v jakých případech mají odvolací soudy věc vracet soudům prvního stupně a za jakých mají sami přistoupit ke změně prvostupňového rozhodnutí. Občanský soudní řád přitom stanoví, že odvolací soud rozsudek změní, mimo jiné jestliže po doplnění nebo zopakování dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout [§220 odst. 1 písm. b)]. Právě takový případ v posuzované věci nastal (a doplnění dokazování ani nebylo nijak rozsáhlé). To neznamená, že by nový revizní znalecký posudek stěžovatel neměl možnost zpochybňovat, tuto možnost samozřejmě měl, a to již v rámci samotného odvolacího řízení..
12. Namítá-li stěžovatel, že odvolací soud měl při nemožnosti využití prvního revizního znaleckého posudku přistoupit místo zadání nového znaleckého posudku k rozhodnutí na základě znaleckých posudků již vypracovaných, jde o argumentaci v rovině podústavního práva, přičemž krajský soud byl v daleko lepším postavení, aby posoudil potřebu doplnění dokazování pro vlastní rozhodnutí, než aby za něj tuto úvahu činil Ústavní soud. Ostatně i okresní soud vnímal potřebu vypracování revizního znaleckého posudku stejně a skutečnost, že i v důsledku úmrtí zpracovatele přestal být tento posudek použitelný, na potřebě revizního znaleckého posudku nemohla nic změnit. Nový revizní znalecký posudek se pak věnuje i rozdílům, které v závěrech jednotlivých znalců nastaly, a soud na tyto rozdíly v odůvodnění patřičně reaguje.
13. Celkově nelze říci, že by krajský soud závěry druhého revizního znaleckého posudku jen slepě převzal, stejně tak nelze souhlasit s tím, že by soud tím, že z tohoto posudku vycházel, opomenul další v řízení provedené důkazy. Soud vysvětlil nejen to, proč dal přednost tomuto posudku před jinými, ale i to, proč nemohly být pro věc rozhodující smlouvy, které stěžovatel na důkaz výše obvyklého nájemného předložil (tím pádem nelze hovořit ani o existenci extrémního rozporu mezi důkazy a zjištěným skutkovým stavem).
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu