ECLI:CZ:US:2022:3.US.585.22.1
sp. zn. III. ÚS 585/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Franciszeka Tadeusze Głowacze, zastoupeného JUDr. Wieslawem Firlou, advokátem se sídlem Křížkovského 617/10, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021 č. j. 29 ICdo 93/2021-235, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal vůči společnosti MAGBUD Czech Republic, s. r. o., a vůči její insolvenční správkyni určení pravosti pohledávky ve výši 13 049 623 Kč. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 9. 2015 č. j. 41 ICm 3952/2014-59 žalobu zamítl; Vrchní soud v Praze rozsudek soudu první instance rozsudkem ze dne 16. 9. 2018 č. j. 102 VSPH 513/2016-102 potvrdil. Stěžovatelovo dovolání bylo v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Konkrétně se jedná o konstatování soudů, že v řízení nebylo prokázáno oprávnění Ing. Pavlíka k podpisu smlouvy o půjčce, v důsledku čehož byla smlouva neplatná; že v řízení nebylo prokázáno, že dlužník smlouvu o půjčce dodatečně bez zbytečného odkladu schválil v souladu s §33 odst. 2 občanského zákoníku; že uznání dluhu nebylo platným právním úkonem; a že v řízení nebylo prokázáno, že by se dlužník na úkor stěžovatele jakkoliv obohatil, a nebylo proto možné pohledávku posoudit ani jako bezdůvodné obohacení. Stěžovatel má za to, že se ze strany obecných soudů jedná o svévoli, přepjatý formalismus a nerespektování kogentních norem a ustálené judikatury. Rozhodnutí obecných soudů jsou dle stěžovatele v rozporu s vůlí smluvních stran a porušují princip právní jistoty.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. V posuzované věci Ústavní soud žádnou vadu dosahující ústavní úrovně neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními a skutkovými závěry obecných soudů. Ústavnímu soudu nicméně nenáleží, aby přehodnocoval skutková zjištění obecných soudů, přičemž extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a právními závěry Ústavní soud neshledal. Měl-li stěžovatel pocit, že v řízení měly být provedeny další důkazy, nic mu nebránilo je v řízení předložit. Svou neúčastí na soudních jednáních se však sám zbavil možnosti na skutková zjištění obecných soudů reagovat (zejména tím, že nemohl být poučen podle §118a občanského soudního řádu).
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu