ECLI:CZ:US:2022:3.US.610.22.1
sp. zn. III. ÚS 610/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Atelier - S, a. s., se sídlem Oflenda 10, Mrákotín, právně zastoupené Mgr. Petrem Maříkem, advokátem se sídlem Kardinála Berana 8, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2127/2021-375 ze dne 26. 11. 2021, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 79/2020-347 ze dne 10. 2. 2021 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově č. j. 20 C 81/2016-299 ze dne 31. 10. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jejího práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení částky ve výši 998 794 Kč s příslušenstvím. Tento nárok jí měl vzniknout z titulu doplatku ceny díla, jehož zhotovení bylo mezi stěžovatelkou a žalovanou společností sjednáno na základě smlouvy o dílo ze dne 5. 12. 2013 ve znění jejích dodatků. Žalovaná společnost v řízení před soudem jednak tvrdila, že stěžovatelce na doplatek ceny díla nárok nevznikl, neboť dílo nebylo nikdy dokončeno, a dále tvrdila zánik pohledávky stěžovatelky na doplatek ceny díla jednostranným zápočtem na část smluvní pokuty vyčíslené na částku 11 191 300 Kč s tím, že se jedná o smluvní pokutu za prodlení stěžovatelky s dokončením díla. Okresní soud v Sokolově žalobu stěžovatelky v celém rozsahu zamítl s tím, že stěžovatelka sice prokázala dokončení smluveného díla, avšak dílo nebylo dokončeno řádně a včas v termínu stanoveném smlouvou o dílo. Soudem byla shledána oprávněnou procesní obrana žalované v podobě jednostranného započtení části smluvní pokuty oproti doplatku ceny díla ve výši totožné s žalovanou částkou, které se stěžovatelka svojí žalobou domáhala.
3. Krajský soud v Plzni, jakožto soud odvolací, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo dovolacím soudem odmítnuto.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v rámci rozhodování o nároku na doplatek ceny stěžovatelkou provedeného díla rezignovaly na hodnocení objektivní skutečnosti, ačkoliv jim z provedeného důkazního řízení byly známy širší souvislosti, na základě kterých bylo možno dospět k objektivnímu a spravedlivému výsledku soudního řízení. Soudy rozhodující o nároku uplatněném stěžovatelkou se však omezily na formalistickou aplikaci právních norem a jejich výklad. Podle přesvědčení stěžovatelky měla být předmětem přezkumu i samotná výše sankce, kterou žalovaná podle rozhodujících soudů platně a oprávněně započetla na doplatek ceny díla, na který má stěžovatelka nárok. Stěžovatelka od počátku namítala, že žalovanou uplatněná sankce (resp. její konkrétní výše) výrazně překračuje hranici, pro kterou by bylo možné nárok na zaplacení smluvní pokuty vnímat jako nárok, který je v souladu s dobrými mravy. Smluvní pokuta uplatněná ze strany žalované nebyla uplatněna zjevně z důvodu, pro který byla sjednána (funkce sankční, kompenzační a zajišťovací), ale jako sankce šikanózní a likvidační. Tato skutečnost však byla ze strany rozhodujících soudů marginalizována a přehlížena.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti. Na straně druhé však platí, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou v některých případech vybočovat z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
8. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu Listina garantuje základní práva, která představují subjektivní veřejná práva. Základní práva ze své podstaty působí primárně přímo mezi jednotlivcem a státem (veřejnou mocí). V některých případech ovšem působí základní práva tak, že jednoduchým právem "prozařují". Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni [srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19)].
9. Povinností veřejné moci - a v jejím rámci pak zejména orgánů moci soudní (srov. čl. 4 Ústavy či čl. 36 odst. 1 Listiny) - je tudíž i v občanskoprávních věcech pečlivě vážit ústavní rozměr projednávaných případů a hledat spravedlivou rovnováhu mezi právy stojícími v kolizi.
10. V projednávané věci se jednalo o nároky vyplývající ze smlouvy. Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala zaplacení ceny díla, přičemž žalovaná navrhovala započtení jejího nároku ze smluvní pokuty. Prismatem ústavního práva se tudíž jedná o typický případ horizontálního střetu dvou základních práv, přičemž argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se z větší části pohybuje v podústavní rovině.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu