ECLI:CZ:US:2022:3.US.611.22.1
sp. zn. III. ÚS 611/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. A., t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2021, č. j. 1 Nt 101/2021-248, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 14 To 121/2021, za účasti Krajského soudu v Plzni, a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 3. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel Ústavnímu soudu navrhuje zrušení v záhlaví konkretizovaných rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy, čl. 81 Ústavy a čl. 89 odst. 2 Ústavy.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Krajský soud napadeným usnesením dle §94 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "ZMJS"), ve spojení s §71a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby; dle §94 odst. 2 ZMJS ve spojení s §73 odst. 1 písm. b), odst. 4, odst. 5 trestního řádu nepřijal písemný slib stěžovatele, nerozhodl o výkonu elektronické kontroly a současně neuložil omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí; a podle §94 odst. 2 ZMJS ve spojení s §73a odst. 1, odst. 2 písm. b) nepřijal nabídku peněžité záruky učiněnou stěžovatelem.
3. Stěžovatele vzal do předběžné vazby krajský soud usnesením ze dne 4. 6. 2021, č. j. 1 Nt 1413/2021-23, ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 7. 7. 2021, č. j. 14 To 51/2021-52, v řízení o přípustnosti vydání stěžovatele jako vyžádaného k trestnímu stíhání do Arménské republiky pro trestný čin vydírání dle arménského trestního zákoníku. Skutek, pro který Arménská republika žádá vydání stěžovatele, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel spolu s další osobou měl dne 26. 3. 2016 po poškozeném požadovat peníze, které měl tento údajně prohrát jiné osobě v sázce, přičemž jej stěžovatel měl bít opakovaně do různých částí těla a vyhrožovat poškozenému a jeho rodinným příslušníkům, pročež poškozený pod tímto nátlakem souhlasil s nezákonnými požadavky, a poté měl vydat klíče od svého automobilu údajnému spolupachateli k jeho požadavku (dále jen "předmětný skutek").
4. Dne 27. 7. 2021 v tomto řízení státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni podal krajskému soudu návrh na vyslovení přípustnosti vydání stěžovatele. Po podání tohoto návrhu stěžovatel požádal o propuštění z předběžné vazby, avšak jeho žádost krajský soud zamítl usnesením ze dne 8. 9. 2021, č. j. 1 Nt 101/2021-67, za současného negativního rozhodnutí o navržených institutech nahrazujících vazbu. Dne 8. 9. 2021 o návrhu na vyslovení přípustnosti vydání stěžovatele krajský soud vedl veřejné zasedání, které odročil za účelem vyžádání dalších materiálů.
5. Proti napadenému usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, již vrchní soud napadeným usnesením zamítl dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
III. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel úvodem své ústavní stížnosti sumarizuje dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a obsah napadených rozhodnutí i svých procesních podání, následně předkládá vlastní ústavněprávní argumentaci. Obecným soudům vytýká: 1) překročení přiměřené délky vazby; 2) nevypořádání se s námitkami stěžovatele; 3) nesplnění předpokladů pro stěžovatelovo vydání; 4) nenaplnění vazebních důvodů; 5) nepřijetí žádné z možností nahrazujících vazbu. Tyto námitky lze shrnout následovně:
7. Ad 1) stěžovatel namítá, že délka předběžné vazby již překročila mez, v níž je pro něj tolerovatelná. Odkazuje na judikaturu k doktríně tzv. zesílených důvodů vazby a má za to, že v napadených rozhodnutích obecné soudy toliko rekapitulují důvody, které vedly k vzetí stěžovatele do předběžné vazby, ale neuvádí žádné další důvody, které by vazbu ve smyslu této doktríny opodstatňovaly i v době vydání napadených rozhodnutí. Stěžovatel zdůrazňuje, že ke dni podání ústavní stížnosti se v předběžné vazbě nacházel již téměř 9 měsíců, což je dle jeho názoru doba nepřiměřeně dlouhá. Stěžovatel taktéž poukazuje na to, že v návrhu na vyslovení přípustnosti vydání stěžovatele se nachází douška, že Okresní státní zastupitelství Plzeň-město žádá o realizaci vydání stěžovatele až poté, než bude v jiné jeho trestní věci vedené na území České republiky ukončeno minimálně přípravné řízení. Stěžovatel se tak obává, že délka předběžné vazby bude kvůli tomu neúměrně narůstat.
8. Ad 2) stěžovatel předkládá názor, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s námitkami, které v řízení před obecnými soudy předložil. Ve své ústavní stížnosti je dále opakuje ve stejné podobě, v jaké je předložil obecným soudům. Zejména připomíná, že nemá cestovní doklad, že v České republice žil u své družky, že s ní plánoval svatbu a že si opatřil byt, do nějž je připraven se okamžitě nastěhovat. Obecné soudy neprokázaly opak a dospěly k nelogickému závěru, že stěžovatel nemá k České republice vztah a že zde žádnou svatbu neplánoval. K jeho tíži není ani to, že nájemní smlouvu s ním uzavřel jeho obhájce, protože jako osoba omezená na svobodě má velmi omezený kontakt s vnějším světem. Obavu z útěku nemůže odůvodňovat ani skutečnost, že stěžovatel dle obecných soudů neměl žádné finanční prostředky, zejména když ty v průběhu řízení k této skutečnosti své stanovisko zcela otočily, a nově uzavřely, že obava z jeho útěku je dána mimo jiné tím, že má dostatek finančních prostředků.
9. Rovněž stěžovateli není zřejmé, proč obecné soudy nerozhodly o nahrazení vazby s využitím elektronického monitoringu jeho pohybu. Taktéž blíže nezdůvodnily údajnou hrozbu uložení vysokého trestu, která je dle jeho názoru nekonkrétní, ani jeho argumentaci ohledně dvou pasů, které navíc ani nemá u sebe.
10. Ad 3) stěžovatel vyzdvihuje, že podle jeho názoru nejsou v jeho věci splněny podmínky pro vyslovení přípustnosti jeho vydání do Arménské republiky. Stěžovatel má za nesporné, že nejméně od července 2021 trpí rakovinou plic, hepatitidou typu C a diabetem, přičemž ve věznici mu není poskytována dostatečná lékařská péče. Stěžovatel se ohrazuje proti závěru obecných soudů, že by to bylo v důsledku absence součinnosti z jeho strany, neboť mu vzhledem k jazykové bariéře není poskytováno smysluplné odborné vysvětlení, takže se jako pacient nemůže kvalifikovaně rozhodovat. V této souvislosti stěžovatel poukazuje rovněž na obsah lékařské dokumentace, z níž vyplývá, že se někdo ve Fakultní nemocnici Plzeň rozhodl, že stěžovateli nebude poskytována potřebná lékařská péče, neboť se očekávalo jeho vydání do Arménské republiky již někdy koncem července 2021.
11. O vyžádaném ujištění o poskytované lékařské péči u arménské strany má stěžovatel pochyby. Vzhledem k situaci v arménských věznicích je dle něj nepochybné, že by mu tam nemohla být poskytnuta potřebná lékařská péče a že je téměř jisté, že by v důsledku absence dostupných léčebných postupů zemřel. Podmínky v arménských věznicích dle jeho soudu taktéž zjevně vylučují možnost jeho vydání a z dostupných zdrojů je zřejmé, že tamní lidskoprávní situace je špatná a že existují zprávy o nezákonných praktikách, a dokonce mučení ze strany arménských policistů. Své tamní trestní stíhání má navíc za vykonstruované a účelové.
12. Taktéž stěžovatel obecným soudům vytýká, že se nezabývaly otázkou, zda předmětný skutek splňuje podmínku oboustranné trestnosti. V návrhu na rozhodnutí o přípustnosti vydání je zmíněna kvalifikace předmětného skutku jako trestného činu loupeže dle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, o čemž však má stěžovatel pochybnosti.
13. Ad 4) stěžovatel oponuje závěru obecných soudů, že jsou v jeho věci naplněny vazební důvody. Má za to, že obecné soudy nepřípustně dovodily obavu z jeho útěku toliko ze skutečnosti, že je cizincem. Důvodnost obavy však musí být podložena jeho jednáním či dalšími konkrétními skutečnostmi. Dle stěžovatelova názoru však žádné takové skutečnosti nejsou dány. Stěžovatel je vážně nemocen, což naopak jeho obavu z útěku vylučuje. Nebylo ani prokázáno, že by se trestnímu stíhání v Arménii vyhýbal, nadto sám navrhl videokonferenci s poškozeným, a pokud by jej tento označil jako pachatele předmětného skutku, sám by se svým vydáním do Arménie souhlasil.
14. Ad 5) stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecné soudy nevyužily žádné z možností náhrady vazby, ačkoliv pro nahrazení vazby byly splněny podmínky. Stěžovatel zaslal písemný slib, navrhl uložení omezení spočívající v elektronickém monitorování jeho pohybu dle §73 odst. 4 trestního řádu a zákazu vycestování do zahraničí dle §73 odst. 5 trestního řádu a nabídl peněžitou záruku dle §73a trestního řádu ve výši 100 000 Kč. Stěžovatel má tak za to, že bez jakýchkoliv obav bylo možno předběžnou vazbu některou z těchto možností nahradit.
IV. Posouzení Ústavním soudem
15. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
16. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout svá obecná východiska k přezkumu rozhodnutí o vzetí do předběžné vazby a o jejím dalším trvání v řízení o ústavní stížnosti. Při těchto rozhodnutích jsou na jednu stranu relevantní toliko skutečnosti odůvodňující obavu z útěku vyžádané osoby, nikoliv skutečnosti, které budou posuzovány až při rozhodování o vlastní přípustnosti jejího vydání, jako např. otázka, zda daný trestný čin podléhá vydání [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 437/06 ze dne 12. 9. 2006 (U 10/42 SbNU 527)]. Na druhé straně není předběžná vazba obligatorním institutem a vzhledem k citelnému zásahu do ústavně zaručených základních práv vyžádané osoby je třeba vždy důsledně zkoumat, zda je obava z útěku dostatečně konkrétní a závažná a zda je z hledisek veřejného zájmu a oprávněných zájmů vyžádané osoby proporcionální [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 534/06 ze dne 3. 1. 2007 (N 1/44 SbNU 3) či nález sp. zn. III. ÚS 2987/19 ze dne 14. 7. 2020].
17. Tato obava tak musí vyplývat z vlastního jednání vyžádané osoby či dalších objektivních okolností; nepostačí pouze obecné závěry, že vyžádanou osobou je cizinec či že je in abstracto ohrožena vysokým trestem [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2121/10 ze dne 16. 11. 2010 (N 228/59 SbNU 323)], případně že se v cizím státě skrývá před trestním stíháním, přestože se na jeho území vyžádaná osoba vyskytovala nadále i poté, co na ni byl vydán zatýkací rozkaz [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1542/07 ze dne 18. 10. 2007 (N 166/47 SbNU 185)]. I v případě předběžné vazby se v zásadě uplatní doktrína tzv. zesílených důvodů, tedy skutečnosti, které odůvodňovaly obavu z útěku v okamžiku vzetí do vazby, zpravidla budou časem slábnout a pro rozhodnutí o ponechání vyžádané osoby v předběžné vazbě či o zamítnutí její žádosti o propuštění po jisté délce trvání této vazby již nemusí samy o sobě stačit [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1801/14 ze dne 9. 12. 2014 (N 222/75 SbNU 499)], takže další trvání vazby může být přiměřené jen tehdy, objeví-li se další relevantní skutečnosti.
18. Stane-li se pak vydání v průběhu řízení o přípustnosti vydání právně nemožným (např. v důsledku udělení doplňkové ochrany vyžádané osobě či udělení azylu jiným členským státem Evropské unie ve vztahu ke státu žádajícímu vydání), nemůže obstát ani držení vyžádané osoby v předběžné vazbě [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3219/19 ze dne 26. 11. 2019 (N 199/97 SbNU 133) či nález sp. zn. II. ÚS 1260/17 ze dne 15. 8. 2017 (N 152/86 SbNU 541)].
19. Ačkoliv ZMJS nestanovuje žádnou maximální délku předběžné vazby, nelze připustit, aby její celková délka byla zcela nepřiměřená, např. trvá-li již déle než tři roky a rozhodnutí o přípustnosti vydání stále nelze v nejbližší době očekávat [nález sp. zn. II. ÚS 1301/17 ze dne 5. 9. 2017 (N 166/86 SbNU 709)].
20. Po vztažení těchto východisek na nynější stěžovatelovu věc dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Napadená rozhodnutí obecných soudů nevybočila z mezí ústavní konformity. V ústavní stížnosti stěžovatel převážně opakuje námitky, které předložil již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi dostatečně vypořádaly způsobem, který je logický, racionální a neponechávající prostor k důvodné pochybnosti, zda ochraně stěžovatelových ústavně zaručených základních práv či svobod věnovaly patřičnou pozornost. Jelikož stěžovatel na vypořádání se s jeho námitkami ze strany obecných soudů prakticky nereaguje, neshledává Ústavní soud v nynější věci důvod ke kasačnímu zásahu jen proto, aby zavázal obecné soudy k povinnosti znovu se vypořádat se stejnou stěžovatelovou argumentací. K jednotlivým námitkám uvádí Ústavní soud následující:
21. Námitce 1) zčásti nesvědčí shora zrekapitulovaná východiska a zčásti má toliko spekulativní povahu. V době vydání napadeného rozhodnutí vrchního soudu trval stěžovatelův pobyt ve vazbě cca pět měsíců, což je doba, již nelze nazírat jako per se již nepřípustnou či excesivní, zejména s přihlédnutím k tomu, že, jak se podává z obsahu napadených rozhodnutí, v řízení o přípustnosti vydání si obecné soudy musely vyžádat materiály k lidskoprávní situaci v Arménské republice a další potřebné podklady, a to včetně překladu zprávy Rady Evropy, kterou předložila obhajoba, a vyžádání ujištění o tom, zda a jakým způsobem by byla v případě vydání zajištěna stěžovateli potřebná zdravotní péče. Ohledně námitky doktrínou zesílených důvodů vrchní soud konstatoval, že u předběžné vazby nelze požadovat zcela stejný standard jako v případě vazby předstižné v domácím trestním stíhání, přičemž důvody k vzetí stěžovatele do předběžné vazby stále trvají a řízení o rozhodnutí o přípustnosti vydání stěžovatele v mezidobí pokročilo, neboť státní zástupce již podal soudu odpovídající návrh a v dané věci došlo již i k jednomu veřejnému zasedání, což obavu z útěku umocňuje (viz bod 21. napadeného usnesení).
22. S tímto odůvodněním se Ústavní soud ztotožňuje. Je nepochybné, že i u předběžné vazby není možno rezignovat na posuzování aktuálnosti důvodné obavy z útěku a nelze orgánům činným v trestním řízení tolerovat jakoukoliv délku trvání řízení o vydání do cizího státu, v němž je vyžádaná osoba ve vazbě, či bezdůvodné průtahy v předběžném šetření či při rozhodování o přípustnosti vydání, které by zbytečně prodlužovaly délku předběžné vazby. Rovněž je pravdou, že předběžná vazba i tzv. vyšetřovací vazba (vazba dle §67 a násl. trestního řádu) sdílí řadu shodných rysů jak z hlediska citelnosti dopadů do života osoby, která do nich byla vzata, tak co do specifických okolností, pro něž se může obava z naplnění vazebního důvodu zvyšovat či snižovat bez ohledu na aktuální procesní vývoj (např. nezávisle na obviněném zanikne možnost jeho úkrytu v zahraničí, nebo naopak takovou možnost nově získá).
23. Nelze však odhlédnout od toho, že z hlediska doktríny zesílených důvodů se tzv. vyšetřovací vazba od předběžné vazby liší. Zatímco u vyšetřovací vazby tato doktrína předpokládá postup v dokazování a dalších procesních úkonech v trestním stíhání, v jejichž důsledku v čase zesiluje či se zeslabuje podezření, že obviněný čin spáchal, a v důsledku toho i obava, že by pod tlakem tohoto vývoje stěžovatel mohl uskutečnit obavu odpovídající danému vazebnímu důvodu, u předběžné vazby v řízení o vydání do cizího státu se v jeho průběhu zesiluje či zmenšuje obava z možného útěku vyžádané osoby primárně s ohledem na pravděpodobnost vyhlídky, že vydání bude úspěšně realizováno. To se musí promítnout i v aplikaci doktríny zesílených důvodů na předběžnou vazbu. V nynějším případě Ústavní soud skutečnost, že délka vazby v momentě rozhodnutí vrchního soudu nepřekročila hranici, po níž by již mohla být považována za excesivní, v kombinaci se silnými počátečními důvody pro vzetí stěžovatele do předběžné vazby a postupem v řízení o přípustnosti vydání, považuje za dostatečný podklad pro závěr obecných soudů, že i s ohledem na běh času obava z útěku stěžovatele trvá v dostatečné intenzitě.
24. Vyvozuje-li pak stěžovatel ze zmínky o požadavku Okresního státního zastupitelství Plzeň-město v návrhu na rozhodnutí o přípustnosti jeho vydání, že jeho pobyt ve vazbě se bude prodlužovat z důvodu vedení dalšího trestního řízení na území České republiky, je tento závěr přinejmenším předčasný. V současné chvíli nelze jakkoliv předjímat, jak vůbec o návrhu na rozhodnutí o přípustnosti stěžovatelova vydání krajský soud rozhodne, ani jaký osud bude mít zmiňované další trestní řízení. Ostatně i kdyby krajský soud rozhodl, že vydání je přípustné, a ministr spravedlnosti by vydání povolil, ale tou dobou bylo proti stěžovateli vedeno v tuzemsku další trestní řízení, bylo by na místě tuto situaci řešit odložením vydání dle §99 ZMJS, které má automaticky za následek propuštění z předběžné či vydávací vazby dle §99 odst. 4 ZMJS [srov. přiměřeně nález sp. zn. Pl. ÚS 63/06 ze dne 29. 1. 2008 (N 21/48 SbNU 223; 90/2008 Sb.)].
25. Námitka 2) postrádá opodstatnění. Stěžovatel v jejím rámci toliko opakuje své dílčí argumenty, jež uplatnil již před obecnými soudy, a částečně polemizuje se závěry, k nimž dospěl krajský soud, avšak zcela opomíjí, že na každou z těchto polemik reagoval vrchní soud (viz body 21. až 35. jeho napadeného usnesení), a to z hlediska ústavněprávního způsobem více než adekvátním. Jelikož se stěžovatel proti odůvodnění vrchního soudu argumentačně nevymezuje, žádá vlastně po Ústavním soudu, aby bez přihlédnutí k tomu, co k jednotlivým dílčím námitkám uvedl vrchní soud, tyto znovu přezkoumal sám. To by však odporovalo subsidiární povaze řízení o ústavní stížnosti. Jelikož vrchní soud na každou stěžovatelem předloženou námitku reagoval a jeho reakce jsou a priori logické, přičemž stěžovatel se jimi naopak ve své ústavní stížnosti nijak nezabýval, nepoukázal na jejich vady a nenabídl Ústavnímu soudu přesvědčivější argumentační alternativu, Ústavní soud nemá důvodů je sám přezkoumávat, stěžovatele na ně odkazuje a ztotožňuje se s nimi.
26. K námitce 3) Ústavní soud připomíná shora uvedená obecná východiska, podle nichž při rozhodování o předběžné vazbě a jejím dalším trvání dle §94 odst. 1 a 2 ZMJS obecné soudy neposuzují podmínky pro rozhodnutí o přípustnosti vydání dle §95 odst. 1 ZMJS. Všechny dílčí námitky z okruhu 3) přitom představují právě okolnosti relevantní až pro rozhodnutí o přípustnosti vydání, nikoliv pro rozhodnutí o předběžné vazbě. Tyto okolnosti by překážku dalšího trvání předběžné vazby mohly představovat jedině tehdy, pokud by z nich nesporně a nezvratně vyplývaly absolutní překážky přípustnosti vydání. Tak tomu však v nynější věci není. Stěžovatel se dovolává toliko dokumentů majících prokázat obecně špatný stav lidských práv v Arménské republice, vězeňství a lékařské péče poskytované v jeho rámci. Ústavní soud podotýká, že ve své rozhodovací praxi nepovažuje Arménskou republiku za stát, do nějž by vydání k trestnímu stíhání bylo paušálně nepřípustné (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3205/19 ze dne 13. 11. 2019).
27. Z obsahu ústavní stížnosti i jejích příloh je přitom zřejmé, že v řízení o rozhodnutí o přípustnosti vydání krajský soud vyvíjí dostatečné úsilí k tomu, aby okolnosti týkající se ochrany lidských práv v Arménské republice, podmínek tamního vězeňství a garancí lékařské péče ve vztahu ke stěžovateli náležitě objasnil. Současně, jak již uvedeno výše, se obecné soudy se všemi těmito dílčími stěžovatelovými námitkami dostatečně vypořádaly a přesvědčivě zdůvodnily, proč žádná z nich nemůže být považována sama o sobě za apriorní překážku vydání.
28. Ohledně zdravotních důvodů Ústavní soud doplňuje, že mezi obecnými soudy a stěžovatelem existuje nesoulad v hodnocení, zda je odmítání některých úkonů zdravotní péče ze strany stěžovatele bezdůvodné, nebo zda jde o nutný důsledek jazykové bariéry. To však z ústavněprávního hlediska pochybnosti nevznáší. Otázka, zda stěžovatelovu vydání do Arménské republiky brání zdravotní důvody, či nikoliv, bude totiž zodpovídána až při rozhodování o přípustnosti vydání, nikoliv již nyní při rozhodování o trvání předběžné vazby. Pro rozhodnutí o nynější ústavní stížnosti je tak v této souvislosti stěžejní toliko závěr, že stěžovatel není výkonem vazby ohrožen na životě a ani se jím významně nezhoršuje jeho zdravotní stav oproti tomu, kdyby byl na svobodě, že zdravotní stav stěžovateli nebrání v útěku a také že lékařská vyšetření probíhají a léčebný postup se teprve stanovuje, přičemž přinejmenším u některých z nich byl přítomen tlumočník (srov. bod 32. napadeného usnesení vrchního soudu). Stěžovatelův zdravotní stav tedy v době rozhodnutí obecných soudů v době vydání napadených rozhodnutí na základě jim dostupných informací výkonu vazby nebránil a nevylučoval fakticky ani možnost jeho útěku, přičemž pro účely rozhodnutí o přípustnosti vydání byl teprve v procesu zjišťování. Za těchto okolností Ústavní soud neshledává z pohledu ochrany ústavně zaručených základních práv stěžovatele tyto závěry obecných soudů za jakkoliv problematické. Tím samozřejmě nelze jakkoliv předjímat závěr o významu zdravotního stavu pro přípustnost stěžovatelova vydání do budoucna, kteréžto otázce budou obecné soudy muset věnovat zvýšenou pozornost.
29. Co se týče stěžovatelovy výhrady, že někdo ze zdravotnických pracovníků rozhodl o tom, že mu nebude poskytována lékařská péče, protože bude vyhoštěn, jedná se o účelové zkreslení reality. Z lékařských zpráv, které stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti, nic takového nevyplývá. Objevují se v nich toliko poznámky o tom, že vyhoštění je "v plánu", a to v souvislosti s možností dovyšetření v žádajícím státě, bude-li vyhoštění realizováno. Z toho však nelze v žádném případě dovodit, že by zdravotničtí pracovníci rozhodli sami a svévolně o ukončení poskytování zdravotní péče stěžovateli, nebo dokonce že by si přisvojovali pravomoc rozhodnout o jeho vyhoštění. Naopak z jejich obsahu (jakož i z odůvodnění napadených rozhodnutí) plyne, že byla prováděna další vyšetření stěžovatele a další jsou plánována. Jelikož eventuální vyhoštění stěžovatele představuje z hlediska léčebného postupu významnou skutečnost, jíž musí být tento plán uzpůsoben, přičemž současně tato skutečnost nijak nevylučuje ani eventualitu, že v poskytování léčebné péče bude pokračováno na území České republiky v případě negativního rozhodnutí o vydání, nelze v této skutečnosti samé spatřovat důkaz rezignace na ochranu stěžovatelových ústavně zaručených základních práv či svobod obecnými soudy.
30. I dílčí námitka o oboustranné trestnosti předmětného skutku bude mít své místo až při rozhodování o přípustnosti stěžovatelova vydání. V řízení o trvání předběžné vazby by mohla mít relevanci jedině tehdy, bylo-li by na první pohled zřejmé, že předmětný skutek nelze subsumovat pod skutkovou podstatu žádného trestného činu podléhajícího vydání dle §90 ZMJS. A priori se však nejeví, že by předmětnému skutku nemohla odpovídat právní kvalifikace trestného činu loupeže dle §173 odst. 1 trestního zákoníku, který vydání podléhá. Ústavní soud proto na podkladě této dílčí námitky nemá důvodu zasáhnout.
31. K námitce 4) Ústavní soud konstatuje, že tato směřuje výlučně proti existenci důvodu tzv. útěkové vazby, kterou obecné soudy dovodily již při prvním rozhodnutí o jeho vzetí do předběžné vazby. Toto rozhodnutí přitom stěžovatel předmětem řízení o ústavní stížnosti neučinil, a tedy zúžil tím rozsah nynějšího přezkumu. Ten se omezuje toliko na to, zda v průběhu řízení nedošlo ke změnám ohledně trvání tohoto důvodu, v jejichž důsledku by z ústavněprávního hlediska byl závěr o jeho existenci nadále neudržitelný, případně zda nevyšlo najevo, že by již prvotní dovození vazebního důvodu bylo zjevně účelové.
32. Obecné soudy zdůvodnily obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, zejména tím, že na území České republiky nemá žádné vazby, naopak má dle svých tvrzení sestru v Belgii, nebyl u něj zajištěn cestovní doklad, přičemž stěžovatel disponuje cestovními pasy jak Gruzie, tak Ruské federace, je ohrožen trestem až na deset let, se svým vydáním nesouhlasí a současně Arménskou republiku opustil jen několik dní po předmětném skutku a stejně tak učinil i jeho údajný spolupachatel a původně měly obecné soudy za to, že nemá na území České republiky žádné prostředky, následně dospěly k závěru, že naopak disponuje dostatečnými finančními prostředky k tomu, aby mohl realizovat svůj útěk ze země (srov. zejména body 20. až 22. a 24. až 30. napadeného usnesení vrchního soudu). Ústavní soud uzavírá, že tyto skutečnosti nelze vyhodnotit jako a priori účelové, z nichž by nebylo možno vůbec obavu z útěku dovodit. Rovněž trvání těchto důvodů v době vydání napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, což se odráží i v jejich odůvodněních.
33. Vrchní soud se přitom vypořádal i s námitkami stěžovatele, že vazební důvod je nepřípustně u něj vyvozen toliko ze skutečnosti, že je cizincem či že nedal souhlas ke svému vydání, a vysvětlil stěžovateli, že ani jedna z těchto skutečností nehrála roli apriorního důvodu, ale že je třeba je vnímat toliko v kontextu všech důvodů ostatních. Taktéž se vrchní soud přesvědčivě vyjádřil k tomu, proč neuvěřil tvrzení stěžovatele, že má v plánu si vzít svou údajnou družku, u níž měl po svém přicestování do České republiky žít, a to s odůvodněním, že sám stěžovatel při svém zadržení o ní hovořil jako o známé, na území České republiky se zdržoval do té doby toliko dva až tři týdny a měl se zde celkově zdržovat nejvýše měsíc a půl jako turista. Jestliže za těchto okolností obecné soudy stěžovateli neuvěřily, nelze na tom z ústavněprávního hlediska spatřovat nic vadného, neboť tento závěr se opírá o zcela racionální úvahu, že tvrzení stěžovatele o záměru se v České republice usadit je vzhledem k těmto okolnostem zjevně účelové.
34. Úspěšné nemohly být ani dílčí stěžovatelovy argumenty, že obecné soudy nedostatečně zohlednily uzavření nájemní smlouvy a že zcela obrátily svůj závěr ohledně finančních možností stěžovatele. Stěžovatel se mýlí, pokud vyvozuje, že obecné soudy založily svůj závěr o tom, že stěžovatel nemá na území České republiky žádné pevné vazby, paušálně a nezvratně právě na skutečnosti, že uzavřel smlouvu o nájmu bytu se svým obhájcem. Obecné soudy tuto skutečnost nehodnotily izolovaně, ale v celkovém kontextu všech ostatních rozhodných skutečností. Jakkoliv je samozřejmé, že smlouvu o nájmu bytu může stěžovatel uzavřít s kýmkoliv, kdo je k tomu ochoten, nelze spatřovat nic iracionálního či svévolného v tom, pokud obecné soudy tato okolnost nepřesvědčí o tom, že stěžovatel má na území České republiky pevné vazby, a pokud je k tomuto závěru mimo jiné vede i to, že pronajímatelem má být právě obhájce.
35. Tato skutečnost totiž bezpochyby nasvědčuje tomu, že sociální kontakty stěžovatele v českém prostředí jsou velmi omezené. Nelze se stěžovatelem souhlasit ani v tom, že vzhledem k tomu, že se nachází ve vazbě, může komunikovat prakticky jen se svým obhájcem. Zákon č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, nevylučuje ani v případech předběžné vazby dle §94 ZMJS komunikaci obviněného s okolním světem, a to ve formě písemné, telefonické či osobní (srov. zejména jeho §13, §13a a §14). Pokud by tak stěžovatel již před svým vzetím do vazby měl ustálené sociální zázemí, v němž by bylo možno spatřovat okolnost negující obavu ze stěžovatelova útěku, mohl těchto možností komunikace využít. Neučinil-li tak, jde k jeho tíži, že tím posílil přesvědčení obecných soudů, že v České republice žádné pevné sociální zázemí nemá.
36. Obdobně je tomu u dílčí námitky, že obecné soudy nejprve dovodily, že stěžovatel nemá žádné prostředky k legální obživě na území České republiky, ale následně poté, co stěžovatel prokázal, že finanční prostředky má, změnily názor, a naopak tato nová skutečnost obavu z jeho útěku pro ně posílila. Ani jednu z těchto skutečností totiž rovněž nelze vnímat izolovaně. Obecné soudy obě tyto skutečnosti hodnotily v daném čase v celkovém relevantním kontextu, a tedy nelze považovat za projev vnitřní nekonzistentnosti či předpojatosti obecných soudů, jestliže dvě protichůdné skutečnosti vyhodnotily vzhledem k uvedenému kontextu stejně.
37. Z napadených rozhodnutí je totiž zřejmé, že otázka aktuálních stěžovatelových finančních možností v České republice totiž nehrála z hlediska naplnění důvodu předběžné vazby klíčovou roli (srov. zejména bod 28. napadeného usnesení vrchního soudu). Změna této okolnosti přitom nebyla ze strany stěžovatele podložena např. tím, že by nově prokazoval, že má v České republice legální zdroj příjmů a pevnou vazbu v určitém zaměstnání, povolání či jiné formě obživy. Za těchto okolností obecné soudy nepostupovaly ústavně vadně, pokud ze samotné skutečnosti, že stěžovatel disponuje určitými finančními prostředky, nedovodily bez dalšího vyloučení obavy, že by uprchl.
38. Ani námitka 5) Ústavní soud nemohla přesvědčit, neboť je pouze zcela obecného charakteru. Obecné soudy se všemi stěžovatelovými procesními úkony směřujícími k nahrazení vazby jinými instituty zabývaly a zdůvodnily, proč je nepovažují za dostatečné k vyvrácení obavy, že stěžovatel uprchne či se bude skrývat, a to zejména s ohledem na jejich neúčinnost v nynějším případě a vysokou intenzitu této obavy (viz body 36. a 37. rozhodnutí vrchního soudu). Pokud za těchto okolností stěžovatel pouze stroze konstatuje, že mu není zřejmé, proč obecné soudy těchto institutů nevyužily, nemůže Ústavní soud konstatovat, že by jejich úvahy v tomto směru chyběly. Dále se však touto námitkou zabývat nemůže, neboť by tím fakticky již doplňoval argumentaci za stěžovatele, k čemuž povolán není.
V. Závěr
39. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh včetně napadených rozhodnutí v těchto ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení jeho ústavně zaručených základních práv či jiné součásti ústavního pořádku. Žádné takové flagrantní porušení neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu