ECLI:CZ:US:2022:3.US.634.22.1
sp. zn. III. ÚS 634/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Š. R., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Říhou, Ph.D., advokátem, sídlem 28. října 184, Příbram, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 4. ledna 2022 č. j. 6 NZN 2298/2021-24, vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 10. listopadu 2021 č. j. 1 VZT 108/2020-62, usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 16. února 2021 sp. zn. 1 VZT 108/2020 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality ze dne 23. listopadu 2020 č. j. KRPS-27802-315/TČ-2016-010083, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 3. 2021 se stěžovatel domáhá přezkoumání v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") bylo podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zahájeno trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání pokračujícího zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první, odst. 5 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se měl dopustit jednáním popsaným ve výroku usnesení.
3. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení policejního orgánu státní zástupce vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu za užití §146 odst. 2 písm. a) poslední věty téhož zákona zamítl jako nedůvodnou.
4. V protokolu o prostudování policejního spisu ze dne 23. 6. 2021 navrhl stěžovatel prostřednictvím svého obhájce zastavení svého trestního stíhání. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze mu přípisem ze dne 4. 10. 2021 č. j. KZV 9/2020-147 sdělila, že k zastavení trestního stíhání neshledala důvody, a v souladu s §176 odst. 1 tr. řádu ho vyrozuměla, že na něho podala ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud") obžalobu pro pokračující zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku.
5. Dne 15. 10. 2021 bylo vrchnímu státnímu zastupitelství doručeno podání obhájce stěžovatele označené jako podnět k výkonu dohledu (návrh na zastavení trestního stíhání). Vrchní státní zastupitelství stěžovatele napadeným přípisem vyrozumělo, že námitky nelze přezkoumat, neboť podnět k výkonu dohledu byl podán až ve stádiu, kdy na stěžovatele byla dne 30. 9. 2021 podána obžaloba. K posouzení zákonnosti postupu dozorujícího státního zástupce a důvodnosti obžaloby je příslušný výhradně nalézací soud. Bylo ověřeno, že krajský soud podanou obžalobu akceptoval, jeho řízení je vedeno pod sp. zn. 3 T 50/2021 a na dny 15. - 17. 12. 2021 bylo nařízeno hlavní líčení.
6. Dne 26. 11. 2021 bylo Nejvyššímu státnímu zastupitelství doručeno podání obhájce stěžovatele nazvané "podnět k dohledu podle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství") a návrh na zastavení trestního stíhání podle §172 tr. řádu Nejvyšší státní zastupitelství obhájci dalším napadeným přípisem sdělilo, že po prostudování a vyhodnocení příslušného materiálu byl shledán postup vrchního státního zastupitelství správný s tím, že ve věci byla již podána obžaloba, o níž přísluší rozhodnout soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem. S usnesením o zahájení svého trestního stíhání nesouhlasí a trestní stíhání považuje za nedůvodné, neoprávněné a nepodložené relevantními skutečnostmi, takže bylo na místě věc odložit, jak bylo také původně rozhodnuto. Obsáhle polemizuje se závěrem o naplnění znaků trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, přičemž tvrdí, že si policejní orgán neopatřil důkazy odůvodňující trestní stíhání, když za takový důkaz nemůže sloužit nevěrohodná a nepravdivá výpověď svědka, a že nebyla respektována zásada presumpce neviny a zásada subsidiarity trestní represe a byla porušena zásada ne bis in idem. Rozhodnutí o zahájení trestního stíhání označuje za nepřezkoumatelné a nezákonné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Podle §157a odst. 1 tr. řádu má obviněný právo v přípravném řízení žádat státního zástupce o výkon dozoru dle §174 tr. řádu nebo žádat o výkon dohledu dle §12c a násl. zákona o státním zastupitelství. Lze tak konstatovat, že stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)].
10. Usnesení, kterým se podle §160 odst. 1 tr. řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení [srov. usnesení ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06 (U 14/43 SbNU 655)]. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po stránce věcné, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci orgánů činných v trestním řízení (viz nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471). Smysl usnesení o zahájení trestního stíhání nespočívá ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku, a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu (srov. např. usnesení ze dne 3. 5. 1999 sp. zn. III. ÚS 539/98, dostupné jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
11. Uvedené závěry plně dopadají i na případ stěžovatele. Jeho konkrétní okolnosti nevykazují žádná specifika, která by mohla vést k vydání kasačního nálezu, byť stěžovatel vyslovuje názor opačný. Jak konstatovalo vrchní státní zastupitelství, usnesení policejního orgánu po formální stránce vyhovuje zákonným hlediskům uvedeným v §134 a §160 odst. 1 tr. řádu. Popis skutku je dostatečně konkretizován a jsou v něm obsaženy všechny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu podle použité právní kvalifikace, a to včetně subjektivní stránky, jsou v něm rovněž uvedeny zcela konkrétní skutečnosti, z nichž vyplývá důvodnost trestního stíhání, jakož i právní zhodnocení skutkového stavu zjištěného v prověřování. Obě napadená rozhodnutí jsou přesvědčivě odůvodněna, přičemž v usnesení vrchního státního zastupitelství je patřičně reagováno na relevantní námitky, které stěžovatel uplatňuje i v ústavní stížnosti. Státní zástupce se k věci vyjádřil v rozsahu, v jakém to podle povahy a probíhajícího počátečního stádia řízení přicházelo v úvahu. Jím přijatý zamítavý výrok tak z ústavněprávního hlediska obstojí.
12. Zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného, zásada vyhledávací a hodnocení důkazů jak v neprospěch, tak ve prospěch obviněného, a zásady presumpce neviny a subsidiarity trestní represe, se z podstaty věci nemohou plně uplatnit už v počáteční fázi přípravného řízení při rozhodování o zahájení trestního stíhání. I z odkazované směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU), jakož i z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853), vyplývá, že zmíněné zásady trestního řízení se mohou bezezbytku naplnit až po podání obžaloby v řízení před soudem. Jednotlivé námitky tak bude mít stěžovatel nepochybně možnost v dostatečné míře uplatnit v průběhu trestního řízení před soudem, neboť, jak bylo konstatováno výše, ve věci již byla podána obžaloba, krajský soud ji akceptoval a nařídil hlavní líčení. Bylo by proto značně předčasné, aby se těmito námitkami zabýval již nyní Ústavní soud.
13. Lze tak uzavřít, že policejní orgán ani vrchní státní zastupitelství se vydáním nyní napadených usnesení nedopustily žádného protiústavního excesu, který teprve by mohl překonat shora popsanou zdrženlivost Ústavního soudu ve vztahu k jeho zásahům již v přípravné fázi trestního řízení.
14. Napadá-li stěžovatel současně vyrozumění vrchního státního zastupitelství a Nejvyššího státního zastupitelství, jimiž byl informován o tom, že za situace, kdy ve věci byla již podána obžaloba, je k posouzení zákonnosti přípravného řízení a důvodnosti podané obžaloby příslušný nalézací soud, ani v této části není ústavní stížnost opodstatněná. Přezkoumání obžaloby ve stádiu po jejím podání totiž přísluší výlučně soudu, kterému obžaloba napadla (srov. §180 odst. 1, §181 odst. 1, §185 odst. 1, §186 a §188 tr. řádu), přičemž orgán vykonávající dohled nemá právní prostředky k tomu, aby do trestního řízení ve stádiu před soudem zasáhl. Z napadeného vyrozumění vrchního státního zastupitelství však vyplývá, že podání stěžovatele postoupilo krajskému soudu jako součást jeho obhajoby.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu