ECLI:CZ:US:2022:3.US.646.22.1
sp. zn. III. ÚS 646/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek M. P. a E. P., obou zastoupených Mgr. Martinem Kainem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti výroku IV. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2021 č. j. 28 Co 209/2021-444, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Ing. Josefa Sedláka, MBA, sídlem Koterovská 633/29, Plzeň, insolvenčního správce dlužnice B. P., a 2) M. P., zastoupeného opatrovnicí JUDr. Bohumilou Dokoupilovou, advokátkou, sídlem Dlouhá 138, Příbram, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají zrušení výroku o náhradě nákladů řízení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i právo podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny.
2. První vedlejší účastník řízení (žalobce) se domáhal zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dlužnice Boženy Průšové, stěžovatelek (první a třetí žalované) a druhého vedlejšího účastníka řízení (druhého žalovaného) k nemovitostem v žalobě blíže specifikovaným (dále jen "předmětné nemovitosti"). Stěžovatelky se bránily návrhem na odklad zrušení spoluvlastnictví podle §1155 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
3. Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 6. 2021 č. j. 8 C 87/2017-365 žalobě vyhověl a spoluvlastnictví dlužnice a žalovaných zrušil a nařídil prodej předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě. Návrh stěžovatelek na odklad zrušení podílového spoluvlastnictví zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. K odvolání stěžovatelek a druhého vedlejšího účastníka řízení Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 12. 2021 č. j. 28 Co 209/2021-444 změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem zamítl [výrok pod bodem I. písm. a)] s tím, že zrušení spoluvlastnictví odložil na dobu 18 měsíců od právní moci rozsudku [výrok pod bodem I. písm. b)]. Výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi prvním vedlejším účastníkem řízení a státem a mezi prvním a druhým vedlejším účastníkem řízení. Výrokem IV. uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení povinnost nahradit stěžovatelkám náklady řízení před okresním soudem ve výši 85 716 Kč a v řízení před krajským soudem ve výši 28 556 Kč. Krajský soud na základě úspěchu ve věci žalovaným (tedy i stěžovatelkám) přiznal za použití §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") náhradu nákladů řízení. Při určení jejich výše použil §9 odst. 4 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Vyšel tak z tarifní hodnoty 50 000 Kč, resp. pro část řízení, v níž se kumuloval i odklad zrušení spoluvlastnictví, vyšel z hodnoty o 10 000 Kč vyšší (§9 odst. 1 advokátního tarifu). Použití §8 odst. 5 advokátního tarifu krajský soud vyloučil, neboť nebyl k dispozici aktuální znalecký posudek, pročež ocenění předmětných nemovitostí a hodnotu práva by bylo možno zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Některé úkony právní služby pak krajský soud považoval za neúčelné (např. doplnění vyjádření, neúspěšně vznesenou námitku podjatosti znalce nebo návrh na opravu usnesení), a proto za ně náhradu nákladů řízení stěžovatelkám nepřiznal.
II.
Argumentace stěžovatelek
5. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s tím, že krajský soud při stanovení výše náhrady nákladů řízení za zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vyšel z §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu a nikoliv ze stěžovatelkami navrhovaného §8 odst. 5 advokátního tarifu. V této souvislosti stěžovatelky poukazují na to, že krajský soud měl k dispozici znalecké posudky z roku 2014 a 2016, podle nichž bylo možno hodnotu předmětu sporu určit. Postupem krajského soudu tak došlo ke vzniku značné disproporce mezi výší náhrady nákladů řízení určené soudem a částkou, která jim měla být přiznána. Dále nesouhlasí s tím, že některé jimi vynaložené náklady byly posouzeny jako neúčelné. Polemizují přitom s argumentací krajského soudu, kterou odůvodnil neúčelnost těchto úkonů. Přestože některá z vyjádření stěžovatelek byla vyžadována přímo soudem, krajský soud na tuto skutečnost nereflektoval a náhradu za takto vynaložené náklady jim nepřiznal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Stěžovatelky brojí proti výroku rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení. Problematikou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může dosáhnout ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)].
9. Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatelek s aplikací §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, na místo jimi prosazovaného §8 odst. 5 advokátního tarifu. Stěžovatelky argumentují tím, že vycházel-li by krajský soud z tarifní hodnoty, kterou bylo možno stanovit podle znaleckého posudku, jenž měl krajský soud k dispozici, musela by být přiznaná náhrada nákladů řízení daleko vyšší. Jak již bylo uvedeno shora, rozhodnutí o tom, podle jakých ustanovení je třeba stanovit tarifní hodnotu sporu, spadá pod výklad podústavního práva, který nenáleží Ústavnímu soudu, nýbrž obecným soudům. Dospěl-li krajský soud v roce 2021, kdy rozhodoval o náhradě nákladů řízení, že při stanovení tarifní hodnoty nemůže aplikovat §8 odst. 5 advokátního tarifu, neboť nelze vycházet ze znaleckého posudku z roku 2016 pro jeho neaktuálnost, není jeho úvaha o tom, že by hodnotu práva bylo možno zjistit s nepoměrnými obtížemi, zjevně nepřiměřená. Nelze nadto přehlédnout, že tento znalecký posudek (resp. i znalecký posudek z roku 2014) byl zjevně vypracován pro účely insolvenčního řízení a nikoliv pro účely řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a nemá tak zcela vypovídající hodnotu.
10. Ústavní soud nesdílí ani námitky týkající se posouzení účelnosti, resp. neúčelnosti, stěžovatelkami vynaložených nákladů. Posouzení účelnosti či neúčelnosti účastníky řízení vynaložených nákladů je jednoznačně věcí obecného soudu, který o nich rozhoduje, přičemž přihlíží ke konkrétním okolnostem případu (srov. např. usnesení ze dne 27. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2771/11). Odůvodní-li soud tyto své úvahy dostatečně, nelze jeho postup podle Ústavního soudu z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný, ani za nepřiměřený. V nyní posuzované věci krajský soud sice stručně, avšak dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlil, proč nepovažuje konkrétní úkony stěžovatelek (např. doplnění vyjádření, neúspěšně vznesenou námitku podjatosti znalce nebo návrh na opravu usnesení) za účelné, a proto v jeho postupu nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatelek.
11. Námitku porušení práva podnikat a získávat prostředky na své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny pak stěžovatelky v ústavní stížnosti vůbec nerozvádí, a proto se jí Ústavní soud ani blíže nemohl zabývat.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu