ECLI:CZ:US:2022:3.US.659.22.1
sp. zn. III. ÚS 659/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti P. L., zastoupeného Mgr. et Mgr. Martinou Stínkovou, advokátkou, sídlem Průchodní 346, Kladno, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 4. ledna 2022 č. j. 56 EXE 304/2021-125, usnesení soudní exekutorky Mgr. Andrey Říhové, LL. M., Exekutorský úřad Kladno, ze dne 16. listopadu 2021 č. j. 223 EX 883/21-61 a příkazu k úhradě nákladů exekuce soudní exekutorky Mgr. Andrey Říhové, LL. M., Exekutorský úřad Kladno, ze dne 2. listopadu 2021 č. j. 223 EX 883/21-57, za účasti Okresního soudu v Kladně a soudní exekutorky Mgr. Andrey Říhové, LL. M., jako účastníků řízení, a nezletilého P. L., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení příkazu k náhradě nákladů exekuce a ostatních v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Proti stěžovateli (povinnému) byla ve prospěch vedlejšího účastníka řízení (oprávněného) vedena soudní exekutorkou Mgr. Andreou Říhovou, LL. M., Exekutorský úřad Kladno (dále jen "soudní exekutorka"), exekuce původně pro zaplacení dlužného výživného ve výši 133 670 Kč za období od 11. 11. 2018 do 31. 5. 2020, dlužného výživné ve výši 150 000 Kč za období od 1. 6. 2020 do 31. 3. 2021, pro běžné výživné od 1. 4. 2021 ve výši 30 000 Kč měsíčně a pro náklady exekuce. Exekuce byla nařízena dne 15. 4. 2021 v souladu s tehdy vykonatelnými exekučními tituly, jimiž byly rozsudek Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 9. 2019 č. j. 14 Nc 3712/2019-55 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2020 č. j. 100 Co 391/2019-241. Po částečném zastavení exekuce usnesením okresního soudu ze dne 27. 8. 2021 č. j. 56 EXE 304/2021-59 exekuce nadále pokračovala pouze pro dlužné výživné ve výši 133 670 Kč za období od 11. 11. 2018 do 31. 5. 2020 a pro dlužné výživné ve výši 15 000 Kč (za období červen 2021) a dlužné výživné ve výši 3 871 Kč (za 8 dní července 2021).
3. Soudní exekutorka příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 2. 11. 2021 č. j. 223 EX 883/21-57 stanovila výši nákladů exekuce částkou 31 230,10 Kč a povinnost k jejich uhrazení uložila stěžovateli (výrok I.). Při stanovení nákladů exekuce vyšla z jistiny - dlužného výživného - ve výši 148 700 Kč po zaokrouhlení za období 11. 11. 2018 do 30. 6. 2021 (pozn. soudní exekutorka v příkazu k úhradě nákladů exekuce zjevně nesprávně uvedla období od 11. 11. 2020 do 31. 6. 2020). Soudní exekutorka do výše jistiny, z níž vycházela při stanovení nákladů exekuce, přitom nezapočetla vymožené výživné ve výši 3 871 Kč za 8 dní července 2021. Náklady vedlejšího účastníka řízení stanovila částkou 9 268,60 Kč, k jejichž uhrazení rovněž zavázala stěžovatele (výrok II.).
4. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel i vedlejší účastník řízení námitky, které jim soudní exekutorka usnesením ze dne 16. 11. 2021 č. j. 223 EX 883/21-61 zaslala vzájemně na vědomí.
5. Okresní soud usnesením ze dne 4. 1. 2022 č. j. 56 EXE 304/2021-125 potvrdil výrok I. příkazu k náhradě nákladů exekuce (výrok I.). Výrok II. příkazu k náhradě nákladů exekuce změnil tak, že náklady exekuce vedlejšího účastníka řízení se určují částkou 12 172,60 Kč, přičemž stěžovatel je povinen doplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku ve výši 2 904 Kč (výrok II.). Výrokem III. uložil stěžovateli povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ve výši 9 268,60 Kč. Okresní soud se ohledně nákladů exekuce soudní exekutorky ztotožnil s jejími závěry obsaženými v příkazu k náhradě nákladů exekuce, jakož i s její argumentací ve vyjádření k námitkám stěžovatele. Částečně vyhověl argumentům vedlejšího účastníka řízení ohledně jeho výše nákladů exekuce.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve shrnuje dosavadní průběh řízení a stav věci. Domnívá se, že zabavené prostředky v celkové výši 583 288 Kč, z nichž má být část ve výši 40 498,70 Kč použita k úhradě odměny soudní exekutorky a k úhradě nákladů exekuce oprávněného, mu byly zabaveny v rozporu se zákonem. Nesouhlasí s názorem soudní exekutorky a okresního soudu, že je se zákonem souladný souběh exekucí (provedení exekuce srážkami ze mzdy a přikázáním jiné peněžité pohledávky). Názor okresního soudu, že postižení mzdy stěžovatele a blokace jeho bankovního účtu je nuceným důsledkem nečinnosti stěžovatele či nesplnění jeho povinnosti, přičemž mu exekuce může způsobit dočasné komplikace, nepovažuje za ústavně konformní. Zdůrazňuje, že exekuce probíhala pouze pro spořící část výživného a spořící část dlužného výživného a nikoliv pro běžné výživné, které bylo stěžovatelem řádně hrazeno. Usnesení okresního soudu nezohlednilo při rozhodování o nákladech řízení základní zásadu úspěchu ve věci, když nevzalo v potaz rozsah zastavení řízení. Stěžovatel poukazuje na to, že exekuce je nedůvodná, ze strany matky vedlejšího účastníka řízení šikanózní a vymáhaná povinnost byla stěžovatelem dobrovolně splněna. Napadená rozhodnutí trpí přepjatým formalismem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů exekuce. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je doménou obecných soudů, jež jsou jedině povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, zaručeným běžným zákonem. I kdyby Ústavní soud s rozhodnutím o náhradě nákladů exekuce nesouhlasil, princip minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů mu zapovídá, aby jejich jednotlivé závěry, vycházející z podústavního práva, sám přehodnocoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, mělo-li by napadené rozhodnutí charakter extrémního vybočení s dopadem do sféry základních práv stěžovatele, případně byly-li by právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy nebo jednalo-li by se o rozhodnutí mající povahu svévole. Taková pochybení však v nyní posuzované věci neshledal.
10. Soudní exekutorka a posléze i okresní soud jasně a srozumitelně vysvětlily, z čeho vycházely při výpočtu nákladů exekuce. Základem pro určení odměny soudní exekutorky byla částka 148 700 Kč [srov. §5 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif)], z níž pak byla vypočtena odměna soudní exekutorky (viz bod 1. příkazu k náhradě nákladů exekuce a bod 10. usnesení okresního soudu). Náklady vedlejšího účastníka řízení a způsob jejich výpočtu byly v napadených rozhodnutích rovněž podrobně popsány (viz bod 4. příkazu k náhradě nákladů exekuce soudní exekutorky a bod 11. usnesení okresního soudu). Z tohoto pohledu nelze v napadených rozhodnutích spatřovat porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
11. Závěrem Ústavní soud podotýká, že mu není zcela jasné, o co stěžovateli podanou ústavní stížností, která je formulačně poněkud obecná, vlastně jde, když jeho námitky (zejména rozpor exekučně zabavených prostředků se zákonem; právní souladnost souběhu exekucí) se míjí s tím, o čem bylo soudní exekutorkou a okresním soudem rozhodováno (náklady exekuce), resp. jinak řečeno, při rozhodování o nákladech exekuce již na takové námitky není místo.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu