ECLI:CZ:US:2022:3.US.663.21.1
sp. zn. III. ÚS 663/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Renaty Šmidrkalové, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2021, č. j. 8 Afs 73/2019-84, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen "napadený rozsudek"), a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Finanční úřad pro Královéhradecký kraj rozhodnutím ze dne 2. 4. 2013, č. j. 422384/13/2701/-25200-608353, rozhodl o zřízení zástavního práva podle §170 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen "daňový řád"), k nemovitosti patřící do společného jmění stěžovatelky a jejího manžela, a to za účelem zajištění neuhrazené daňové povinnosti manžela stěžovatelky. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka odvoláním, které vedlejší účastník zamítl rozhodnutím ze dne 2. 6. 2017, čj. 25056/17/5100-41458-711994, a napadené rozhodnutí potvrdil.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka se stěžovatelka bránila žalobou podanou ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), který ji rozsudkem ze dne 21. 2. 2019, č. j. 31 Af 31/2017-200, zamítl. Stěžovatelka podala proti danému rozsudku kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nedošlo k prekluzi běhu lhůty pro placení daně, a dále, že přezkum rozhodnutí o zřízení zástavy je výrazně omezený, přičemž uspokojení věřitele na majetku spadajícím do společného jmění zákon umožňuje.
II.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu, týkajícím se otázky prekluze povinnosti placení daně. Podle stěžovatelky v posuzované věci došlo k marnému uplynutí lhůty pro placení daně a zaniklou daňovou povinnost nebylo proto možno zajistit zástavním právem. Doručením rozhodnutí o zřízení zástavního práva katastrálnímu úřadu ke dni 3. 4. 2013 nemohlo dojít k přerušení prekluzivní lhůty pro placení daně, neboť dané rozhodnutí nebylo řádně vydáno ve smyslu §101 odst. 2 daňového řádu, a to s ohledem na to, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva jí bylo doručeno až dne 4. 11. 2016.
5. Dále stěžovatelka namítá, že jí bylo znemožněno bránit se proti existenci samotné daně, ačkoliv v situaci, kdy je zastavován majetek patřící do společného jmění manželů, je závažným způsobem zasahováno do jejího vlastnického práva, a musí mít proto možnost účinné obrany proti jednání správce daně. Správní soudy však dovodily, že v rámci zajišťovacího řízení je možnost přezkumu existence daně omezena, neboť k tomu slouží řízení nalézací. Toho však stěžovatelka nebyla účastníkem a neměla jakoukoliv možnost výsledek nalézacího řízení ovlivnit.
III.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
7. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
8. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení právních závěrů správních soudů. Pokračuje dále v polemice se správními soudy, a především opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již správní soudy náležitě vypořádaly. K uvedenému Ústavní soud připomíná, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou zásadně samostatnou záležitostí soudů obecných. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva; ve smyslu §12 soudního řádu správního je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán.
9. Nejvyšší správní soud k okruhu námitek stěžovatelky, které se týkají daňové prekluze v posuzované věci, nejprve upozornil na to, že zástavní právo k nemovitým věcem evidovaným v katastru nemovitostí vzniká doručením rozhodnutí o jeho zřízení příslušnému katastrálnímu úřadu, jak to výslovně stanoví §170 odst. 4 daňového řádu. Přitom úkonem přerušujícím běh lhůty pro placení daně je podle §160 odst. 3 písm. b) daňového řádu zřízení zástavního práva, nikoliv doručení rozhodnutí o jeho zřízení stěžovatelce či jiné osobě.
10. K dalším námitkám stěžovatelky, že neměla jakoukoliv možnost výsledek nalézacího řízení ovlivnit, Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku předně konstatoval, že ani tvrzením o zásadním zásahu do vlastnického práva stěžovatelky nelze prolomit zásadu správnosti pravomocných rozhodnutí, resp. prolomit se do nalézacího řízení a znovu přezkoumávat podkladové rozhodnutí správce daně (nad rámec námitky nicotnosti podkladového aktu). K tomu Nejvyšší správní soud upozornil, že v posuzovaném případě je podstatné, že nebylo rozhodováno o daňové povinnosti stěžovatelky, ale jejího manžela. V této souvislosti poukázal na to, že podle §731 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, "vznikl-li dluh jen jednoho z manželů za trvání společného jmění, může se věřitel při výkonu rozhodnutí uspokojit i z toho, co je ve společném jmění."
11. Shora uvedenou argumentaci Nejvyššího správního soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní a jeho úvahy neshledal ani extrémními ani nepřiměřenými. Nejvyšší správní soud se námitkami stěžovatelky řádně a zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a své právní závěry dostatečně a srozumitelně odůvodnil; uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval.
12. S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu