ECLI:CZ:US:2022:3.US.669.22.1
sp. zn. III. ÚS 669/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ČEK - STROJ s. r. o., se sídlem Vinohradská 1115/74, Brno, zastoupené Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou se sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2021, č. j. 21 Cdo 3033/2021-316, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2021, č. j. 15 Co 129/2020-295, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2020, č. j. 38 C 246/2014-260, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") shora rubrikovaným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala vůči Ing. J. Lendlovi (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 112 800 Kč s příslušenstvím.
4. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu potvrdil.
5. Dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.
6. Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobnou argumentaci, jakou uplatnila již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž rozporuje výsledek dokazování, resp. zpochybňuje důvěryhodnost svědkyně I. Lendlové, jejíž výpověď měla jednak "mimořádný vliv na skutkové závěry, jednak byla věrohodnost svědkyně (která je matkou žalovaného a bývalou manželkou jednatele žalobkyně, ke kterému chová silné averze) od počátku řízení otázkou spornou." Stěžovatelka též odkazuje na předchozí rozhodnutí (srov. mezitímní rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2017, č. j. 38 C 246/2014-117), jímž bylo rozhodnuto v její prospěch, přičemž předmětná svědecká výpověď, z níž nyní obecné soudy vycházejí, byla shledána jako nevěrohodná.
7. Po podrobném prostudování ústavní stížnosti a připojených listinných materiálů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud předně připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti jejich zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo. Jak totiž plyne již ze shora provedené stručné rekapitulace, podaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr, a to již proto, že jsou v ní uplatněny pouze námitky, které byly prezentovány a obecnými soudy vyvráceny již v průběhu předchozího řízení. Stěžovatelka tak fakticky brojí pouze proti tomu, jak obecné soudy posoudily skutkové okolnosti jejího případu. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů a ke kasaci jejich rozhodnutí přistupuje pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jedince, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
10. Zpochybňuje-li stěžovatelka postup městského i krajského soudu v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však - navzdory odlišnému názoru stěžovatelky - v nyní posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.
11. Obecné soudy totiž při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy a základní práva obsažené v Listině. S námitkami stěžovatelky, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry přiléhavě zdůvodnily. Jejich rozhodnutí tak dle Ústavního soudu nejsou projevem nepřípustné a stěžovateli namítané svévole, nýbrž představují výraz nezávislého výkonu soudnictví, do něhož zdejšímu soudu nepřísluší zasahovat.
12. Pro zdejší soud je v nyní posuzované věci podstatné, že z ústavní stížností napadených rozhodnutí dostatečně vyplývá, proč obecné soudy přistoupily k zamítnutí stěžovatelkou uplatněného nároku. Jak uvedl krajský soud, zpochybňuje-li stěžovatelka skutkové závěry městského soudu, a to zejména s přihlédnutím k závěrům, které nalézací soud učinil ve shora citovaném mezitímním rozsudku, přehlíží, že tento dřívější rozsudek byl zrušen jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, a to mj. i skutkových závěrů o povinnostech žalovaného a zjištění, zda tyto povinnosti porušil (srov. rozsudek krajského soudu, bod 9). Stěžovatelka zde tedy odkazuje na rozhodnutí, které je již zrušené, a tedy - stručně leč výstižně řečeno - v právním slova smyslu neexistuje.
13. Z dokazování provedeného v nyní posuzovaném případě naopak vyplývá, že žalovaný své povinnosti plynoucí z pracovněprávního vztahu, v němž stěžovatelka vystupovala jako zaměstnavatelka, neporušil. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelce byly předány tzv. prvotní doklady, a to v průběhu celkem tří schůzek (srov. rozsudek krajského soudu, bod 15). Krajský soud vzal tuto okolnost za prokázanou též s ohledem na přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2011, které bylo stěžovatelkou podáno právě na základě těchto dokladů (srov. tamtéž, bod 16). Ústavní soud považuje za opodstatněné rovněž úvahy obecných soudů týkající se předání účetnictví za rok 2011, k němuž dle svědeckých výpovědí došlo v ordinaci MUDr. Holanové. Jak konstatoval krajský soud, statutární zástupce stěžovatelky měl možnost ověřit, co bylo v krabici předáno, tj. zda se tam nacházel předmětný notebook s daty týkajícími se účetnictví za rok 2011, jak plyne ze tří svědeckých výpovědí. Lze tudíž souhlasit s vysloveným závěrem, že "pokud tak [statutární zástupce stěžovatelky] neučinil a nyní tvrdí, že předmětný notebook, na němž žalovaný v průběhu pracovního poměru zpracovával účetnictví žalobkyně, v krabici nebyl, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži žalovaného, zvláště za situace, kdy tento svědecky prokázal, že předmětný notebook do krabice vložil." Obecné soudy též přihlédly k tomu, že tvrzení žalovaného byla neměnná a konzistentní, a to na rozdíl od výpovědi statutárního zástupce stěžovatelky, který postupně měnil svá skutková tvrzení podle toho, jak se měnilo prokazování jednotlivých skutkových okolností (srov. rozsudek městského soudu, bod 52).
14. Ústavní soud proto uzavřel, že dokazování provedené v nyní posuzovaném případě nevykazuje extrémní nesoulad ve shora naznačeném smyslu, který jedině by mohl iniciovat uplatnění kasační pravomoci zdejšího soudu.
15. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání (srov. spis č. l. 3057-3078). Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
17. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu